Vývojové úkoly a druhé dětství

Vývojové úkoly našeho dětství: Na druhý pokus

Zvuková stopa.

Vyvíjet se a růst bez povědomí o přítomnosti nadání je trochu jak mít ve svém pokoji odmalinka pokřivené zrcadlo. Mnoho nadaných dospělých proto v rámci hledání svého skutečného já prochází „druhým dětstvím“, v němž objevují autenticitu, která v (prvním) dětství neměla šanci zdravě uzrát. Mohou se také nově vztahovat k sobě a ke světu – díky lepším podmínkám, než jaké měli v „prvním dětství“. V tomto textu se zakladatelka InterGifted Jennifer Harvey Sallin zamýšlí, co všechno lze v dospělosti dotáhnout, jaké vývojové úkoly je dobré si pohlídat, jak dopřát své nadané osobnosti adekvátní zrání.

Své (tedy Emeří) komentáře a vysvětlivky doplňuji kurzívou (což je trochu chaotické, uznávám). Někdy se neudržím a místo přesného překladu tak trochu parafrázuji. Doufám a věřím, že v zájmu co nejvyšší srozumitelnosti a využitelnosti. Originál textu najdete zde.

I sama autorka řeší otázku, komu je celé zamyšlení nejspíš určeno. A dochází k celkem podobným závěrům jako já. Primárním účelem je inspirovat psychology, terapeuty, kouče a další specialisty na lidskou duši, aby využívali pohled vývojové psychologie při péči o nadané klienty. Druhou cílovou skupinou jsou sami nadaní dospělí, kteří si o takovou péči mohou zkusit svým průvodcům říct nebo se do ní pustit po vlastní ose. Cílovkou, která je předmětem diskuse, jsou „laičtí“ dospělí a blízcí od tápajících nadaných. Po delším váhání jsem se rozhodla nabídnout text všem předplatitelům. Považuji ale za důležité poprosit laskavého čtenáře, aby vyprávění naslouchal z pozice, která je mu vlastní. Pokud jste psycholog nebo profesionál v pomáhající profesi, dostáváte do rukou základní návod, který je vhodný k zasazení do kontextu vaší práce s nadanými klienty. Pokud jste nadaný dospělí, směle se inspirujte v tom, kam se můžete dále posouvat. Pokud jste zvídavý laik, berte to jako zajímavé vyprávění o práci druhých lidí. Považuji za užitečné, když rodič nebo učitel chápou, o co se psycholog s jejich svěřencem snaží. Neznamená to ale, že se mají pokoušet toho psychologa nahradit. Rozumíme si? Prima!

Pojďme na to!

První dětství: Na lepší zrcadlo jsme tehdy neměli

Po téměř deseti letech koučování a mentorování nadaných dospělých si dovoluji tvrdit, že objevování sebe sama v nadaném kontextu většinou zahrnuje proces, který lze označit jako „druhé dětství“.

„První“, tedy biologické dětství mých klientů, jeho vývojové fáze a úkoly – jako je rozvoj naděje, samostatnosti, smysluplnosti a důvěry v sebe sama – se odehrávaly v podmínkách, které pro ně nebyly optimální (typicky chyběla informace, že jejich odlišnost souvisí s nadáním / VMI / overexcitabilitami). Identita se proto nemohla vyvinout do zdravé podoby – autentické pravdivosti. Nedá se přitom říct, že by sami něco zanedbali.

Dospělí mé generace v mládí neměli přístup k internetu, knihy hledali v knihovně pomocí katalogových lístků, psychologie byla pro většinu něco kolem „léčby bláznivých lidí“ a málokdo se pouštěl do nějakých hlubších úvah o nadání. Nedá se říct, že by se naši rodiče a ostatní snažili před námi něco tajit. Že by omezovali naši autenticitu a skrze popírání nadání nám úkladně zakládali na pokřivený sebeobraz. Prostě jsme jen vyrůstali bez skutečného pochopení toho, že jsme zdravě odlišní, a následkem toho jsme viděli sami sebe a svět zkresleně.

Vývoj mnohých z nás proto reagoval na pokřivenou reflexi: zrcadlo světa nám opakovalo, že kdybychom mohli být více „normální“, všechno by bylo v pořádku. To, co bylo „navíc“, to co se do normálního zrcadla nevešlo nebo nehodilo, v nás budilo stud a zmatek.

A tak velká část z nás strávila první dětství tím, že se snažila přestavět na normálního člověka (do tvaru, který si svět kolem nás přál vidět). Pokud už někdo byl jako nadané dítě identifikován (v tomto se hodně liší zkušenost Americká a Evropská), obvykle ho to zmocňovalo ho to k povinnosti vysokého výkonu – v žádném ohledu ho to neopravňovalo být víc sebou samým. (Znovu) objevení našeho nadání v dospělosti často poukáže na nedokonale (neautenticky) splněné úkoly našeho psychologického a sociálního vývoje. Hledáme takové způsoby jejich naplnění, které by nadání spíše zahrnovaly a využívaly, než aby ho ignorovaly, popíraly či dokonce potlačovaly. Jsme dospělí a máme k dispozici velký výběr zrcadel, mezi nimiž můžeme najít taková, která ukážou nezkreslený obraz nás samých. Samozřejmě včetně našich skutečných nedostatků, na nichž můžeme účelně zapracovat. Otevřou se nám tím cesty rozvoje v pravdivosti a celistvosti.

Malá osobní vsuvka (a propojka): V populárně naučné literatuře i na terapiích se často řeší asistovaný návrat do komfortní zóny, k pohodlnému životu, k jistotě jakou jsme zažívali „dřív“. Myšleno před traumatickou událostí nebo životním zlomem. Například u matek se hodně diskutuje, jak brzy a jak moc je možné se navrátit k normálnímu životu – který žily před dětmi. U lidí, kterým zemřel někdo blízký se řeší, jak projít truchlením co nejúspěšněji a vrátit se do života. Ještě docela nedávno jsem si nebyla schopná představit, co se pod tím myslí. Respektive moje představa byla, že to znamená „k normální produktivitě“, normální úspěšnosti v předstírání normality a hraní rolí. Marně se ze mě terapeut snažil vylámat, ve které fázi života jsem byla natolik v pohodě, že bych se k tomu chtěla vrátit. K žádné, proboha! U všech do jedné jsem ráda, že už je mám za sebou. Bylo mi záhadou, čím to je, že to někdo – hele, možná většina lidí (!?) - takhle nemá. Že mají hned několik životních fází, kam by se vrátit chtěli. (Pomohl mi teprve Dąbrowski, který mě ujistil, že návrat je stejně pitomost a je dobře, že chci jít dál.)

Pohled skrze fáze psychosociálního vývoje

Přehled etap psychosociálního vývoje podle Erika Eriksona přiřazuje k jednotlivým obdobím úkoly a existenciální otázky, kterým člověk čelí v průběhu svého zrání. Existuje samozřejmě spousta věcí (včetně např. traumatu, zneužívání, zanedbávání … ale i méně drsných záležitostí), které mohou narušit zdravý vývoj a komplikovat dokončení úkolu příslušejícího k jednotlivým fázím. Nedostatek přiměřeného sociálního zrcadlení, pravdivého sebepoznání a přijetí jedinečné osobnosti určitě mezi tyto „narušitele“ patří.

V některých případech můžeme přímo říct, že nadaní lidé prožívají nedostatek sebepoznání a souladu se sebou jako trauma, vyvolává u nich existenciální paniku a poškozující pocity izolace, neviditelnosti, nepřijatelnosti a vyloučení ze společnosti. Jiní to neprožívají jako traumatizující samo o sobě, ale stejně dlouhodobě bojují s nalezením sebe a svého místa na světě.

Eriksonův model (převzato z wiki) zde používáme jakožto orientační strukturu, nikoli jako univerzálně platný harmonogram. S jeho pomocí si projdeme konflikty, které se často vyskytují v různých fázích života. Zvědomíme si typická traumata, krize, příležitosti a možnosti, které mohou lidé s nadanou odlišností v průběhu života prožívat.

Fáze dětství s vysokou intenzitou a nadáním

Autorka (J. Harvey Sallin) postupně prozkoumává Eriksonovu tabulku a snaží se přeformulovat otázky a vývojové úkoly tak, aby odpovídaly vývoji nadaných lidí. Co musí vyřešit jinak či hlouběji, než jak to viděl Erikson na neurotypické populaci?

Vedle nástroje pochopení „druhého dětství“ by tahle struktura docela dobře pasovala i do mojí malé příručky Kritická období výchovy nadaného dítěte, aby doplnila pokyny pro realizovatelnou optimalizaci prvního dětství. Možná. :)

Důvěra vs. nedůvěra (rané dětství)

Věk: 0–2 roky

Rozvíjená ctnost: naděje

Konflikt: důvěra vs. nedůvěra

Hlavní vztah: matka

Existenciální otázka: Mohu důvěřovat světu, že je na mě zvědavý a bude schopen pečovat o mé specifické já?

Úkoly: Ukázat světu, kdo jsem, a uvěřit v nasytitelnost mých potřeb.

V této rané vývojové fázi si nadané dítě musí vyvinout důvěru ve své specifické já, důvěru ve své tělo (vč. důvěřování jeho signálům) a důvěru ve své pečovatele. (Osobně si myslím, že to pořadí je obráceně.) Pokud je dítě vývojově rychlejší, kvalitativně odlišné nebo fyzicky či emocionálně náročnější, než ostatní kojenci a pokud to není rozpoznáno a/nebo na to nepřijde vhodná reakce, může se u nadaného dítěte již v této fázi vyvinout bazální nedůvěra v sebe sama a své okolí.

Nadaní lidé někdy mají velmi rané emočně nabité vzpomínky na to, že se už ve věku dvou let zřetelně lišili od svých vrstevníků, cítili se nedostatečně stimulováni, znuděni, zpomalováni a jinak neadekvátně zrcadleni nebo nedostatečně vyživováni svými rodiči a okolím.

Častěji však - alespoň podle mojí zkušenosti - vstupuje toto uvědomění do hry teprve v dospělosti, když s odstupem reflektujeme přístup a výchovné praktiky svých dospělých. Někteří klienti zjišťují, že jejich dospěláci věděli, že potřebují víc, a snažili se popíráním tuto „nevýhodu“ eliminovat – jiní dojdou poznání, že si jejich blízcí ničeho nevšimli. (Těžko říct, co zabolí víc…) Dlouhodobě ale rozhodně pomáhá udělat si v tom jasno. Zvědomit si, že neuronální dráhy představující způsob, jakým vidíme svět, byly ustanoveny v tomto raném období. Pokud jsme instinktivně vycítili, že nemůžeme důvěřovat svým pečovatelům stran poznání našich potřeb a adekvátní reakce na ně, přirozeně u nás vznikly neuronální mapy, skrze které se vztahujeme k sobě a ke světu z pozice nedůvěry.

Když pracuji s nadanými lidmi, kteří uvízli v této velmi rané fázi vývoje, je důležité pomoci jim přijmout, že i když si nevyvinuli důvěru, neznamená to, že oni a svět nejsou důvěryhodní v globálním – absolutním smyslu. Vedu je k tomu, aby pochopili, že podmínky vytvářejí pocity, ne skutečnou realitu. Důvěru lze získat kdekoli na životní cestě. Například skrze pochopení signálů vlastního těla a mysli. Porozumění svým jedinečným nadaným potřebám, vlastní reakci na ně – tím správným příjímajícím, uspokojivým způsobem, jaký bychom si bývali byli přáli v dětství. Případně i v umění oslovit ostatní, kteří by měli zájem naučit se na naše potřeby vhodně a smysluplně reagovat.

Když jsem byla malá a bezmocná, možná neexistoval nikdo, kdo by byl mojí plné a bezmezné důvěry hoden. Teď jsem o dost větší a mocnější – a důvěru v signály svého těla a duše, jejich potřeby a způsoby jejich uspokojení se můžu naučit. Přinejmenším důvěru ve svého laskavého pečovatele (v IFS se jmenuje Self) a ve své fyzické tělo mám plně ve svých rukou. A co si člověk uklidí v sobě, to se nezřídka propíše i navenek. Tedy důvěrou ke světu nezačínám, ale může se stát, že jednoho krásného dne zjistím, že ji mám.

Samostatnost vs. stud a nejistota (batolecí věk)

Věk: 2–4 roky

Rozvíjená ctnost: vůle

Konflikt: samostatnost vs. stud a nejistota

Hlavní vztah: rodiče

Existenciální otázka: Je v pořádku být sám sebou – včetně všech mých přílišností (OE)?

Úkoly: Naučit se zaměstnat, stimulovat a uklidnit svou nadanou mysl. Začít poznávat a regulovat své intenzity.

Tato fáze je především o rozvíjení schopnosti postarat se o své nejzákladnější potřeby. Především ve smyslu úspěšné sebeobsluhy v připraveném prostředí. Problémy mohou nastat, když pečovatelé nerozumějí specifickým kognitivním nebo fyzickým potřebám nadaného dítěte. Zejména pokud nejsou ochotni přizpůsobit prostředí z hlediska potřeby vyšší intelektuální stimulace a nižší tolerance smyslového přetížení. (Mimořádně nadané a dvakrát výjimečné děti mohou mít s inhibicí rušivých vjemů v tomto věku velký problém, pro který nutně potřebují pochopení a pomoc dospělých.) Pokud nejsou tyto vývojové potřeby v této fázi rozpoznány – buď jsou přímo ignorovány nebo není dítěti předvedeno, jak se o ně správně starat – vzniká kolem nich v mozku dítěte hluboký příkop studu a nejistoty. Snaží se své potřeby a svou jedinečnost skrývat, není mu příjemné se blíže poznávat a nevyráží proto na cestu rozvoje autonomní osobnosti. Stud navázaný na odlišné potřeby často vede k tomu, že dítě přestane být schopno své potřeby poznat a pojmenovat. Namísto jednotlivých jemných signálů potřeb cítí silný stud a nejistotu.

Na druhé straně – pokud dospělí uznají, že dítě je specifické a dají mu prostor k rozvinutí vlastní jedinečnosti a uspokojení skutečných potřeb vlastními silami (třebaže ve výrazně přizpůsobeném připraveném prostředí), dítě se velmi brzy naučí starat nejen o své tělo, ale i o specifické nároky svého mozku – zaměstnat jej, vhodně stimulovat, soustředit se, uklidnit se, usínat, odkládat uspokojení a regulovat některé projevy svojí intenzity.

Mnoho dospělých, které potkávám, uvízlo v této vývojové fázi. Své specifické potřeby nerozeznávají, ignorují nebo jimi přímo opovrhují. Na možnost, že by se mohli dobrat uspokojení nevěří, protože nemají zkušenost tohoto úspěchu z batolecího věku. V mnoha ohledech dlouhodobě „hladoví“. Kdykoli se jim nějaká ze specifických potřeb připomene, namísto odhodlání ji samostatně naplnit, se tělem rozlije hluboký stud a rezignace. Návazně na to, mnozí stále netuší, jak regulovat své intenzity, neumějí zaměstnat svou mysl, neumějí se přiměřeně stimulovat, soustředit ani uklidnit, mnozí nesvedou bez pomoci usnout.

Práce s lidmi, kteří uvízli v tomto vývojovém stádiu, je opravdu výzvou. Stud je totiž mocným blokátorem odhodlání na sobě pracovat, stávat se sám sebou. Často se cítí zahanbeně „na druhou“ - že to v dětství nedokázali a mají se v dospělosti učit jesličkové a školkové věci. Těmto klientům musím neustále připomínat, že není ostudné potřebovat „druhé dětství“. Dětství je o zkoušení, testování, selhávání, učení a zdokonalování se (vlastně bych řekla, že o tom je i skutečná růstová a generativní dospělost, ale to je na jinou diskusi). Klíčové je ošetřit osten studu a opatrně jej odstranit – nejprve aspoň z prostředí, v němž s klienty pracujeme, později postupně z dalších a dalších životních situací. Připustit si svou slabost je součástí růstu v silnou osobnost.

Vzkazík od Emer: Odrazení od určitého chování pomocí zostuzení funguje na školkové děti překvapivě dobře, ale NENÍ TO DOBREJ NÁPAD. Je to dospěláky podepsaná smlouva s ďáblem, kterou bude pro toho člověka zpropadeně těžké vypovědět. Jestli jen trochu můžete, snažte se dětem vytvářet studu-prosté bezpečné prostředí. Ideálně po celé dětství, ale ve školkovém věku úplně nejvíc!

Otevřeme ještě otázku zaslouženosti. Mnoho nadaných lidí se cítí provinile skrze to, že mají zvýšenou potřebu podpory, pozornosti, času, energie a ohleduplnosti, čímž kladou zvýšené nároky na své pečovatele, rodinu, přátele a podpůrné profesionály. Už to, že potřebujete čehokoli více, může vyvolat spoustu pocitů provinilých pocitů. Mohou si připadat nevděčně, když jejich tělo a duše žádají víc, než co už dostali. Když se s tím setkám, připomenu jim, že existuje opravdu velká spousta lidí, kteří mají třeba chronickou nemoc nebo tělesné postižení a potřebují výrazně zvýšenou úroveň podpory. Ptám se jich, jestli by se tedy tito lidé také měli cítit provinile stran svých zvýšených potřeb. Odpověď zní vždy stejně: „Samozřejmě, že ne!“ Což otevírá cestu ke zdravé a konstruktivní diskusi o dvojím metru, který vůči svým vlastním potřebám používají.

Řada nadaných lidí se trápí tím, že jejich zvláštnost není klasicky uznávaným hendikepem. Vnímají svoje nároky jako méně „legitimní“, než kdyby šlo o tělesný neduh nebo náročnou životní situaci, která vyžaduje nadstandardní porci pomoci. Je potřeba hodně vnitřní práce, aby se přestali srovnávat a přijali plnou legitimitu svých skutečných potřeb a zdravou zodpovědnost za jejich naplnění. Nelze čekat na to, až jedincovy potřeby uzná někdo druhý – natož celá společnost. Není to úkol pro nikoho druhého. Sami potřebujeme pochopit, že na nás a našich potřebách záleží, bez ohledu na to, do jaké škatulky by nás kdo zařadil. Ano, je pravdou, že nadaní lidé potřebují od společnosti zvýšené množství energie, ale většinou mají také víc co dát. Jejich vzorec poptávky a nabídky přirozeně vypadá jinak – ano, ještě jednou – jinak, než neuronorma a tento fakt nijak nezpochybňuje jejich legitimitu.

Ovšem! Tohle platí jen pro druhé dětství. U prvního dětství trvám na tom, že „mít víc co dát“ nemá být používáno jako argument pro práva na uspokojení skutečných potřeb. Každé jedno dítě má nezadatelné právo na otevřenou cestu k uspokojení svých potřeb a nemusí si ho ničím vysloužit. Ani příslibem budoucí užitečnosti. Pokud dítě ví (nebo tuší), že dostalo zvláštní péči vyargumentovanou přes budoucí přínos, zakládáme mu na parádní GIFTED GUILT, čili provinilost z nenaplnění našich nerealistických představ, kam až to mohlo dotáhnout. Ne samo nálepkování, ale podsouvání cizích cílů, dělá ty škody na duševním zdraví včasně identifikovaných nadaných dětí.

Iniciativa vs. vina (předškolní věk)

Věk: 4–5 let

Rozvíjená ctnost: cíl / účelnost

Konflikt: iniciativa vs. vina

Hlavní vztah: rodina, školka

Existenciální otázka: Je v pořádku konat, pohybovat se a jednat způsoby, které jsou pro mě přirozené a autentické?

Úkoly: Provozování vlastních (neobvyklých) zájmů; ověřování hranic možností.

Tato fáze spočívá na rozvíjení smyslu vlastních akcí – učíme se nasměrovat své činy ke svým cílům (záměrům, účelům). Zatímco existenciální otázka z předchozí fáze zní „Je v pořádku být mnou?“, otázka tohoto období zjišťuje, zda je v pořádku, abych konala, pohybovala se a jednala? - Tedy vztaženo k nadání: „Je v pořádku být svým originálním (nadaným) já?“, respektive: „Je v pořádku, abych konala, pohybovala se a jednala způsoby, které jsou v souladu s niterným účelem mého já, tedy jsou pro mě přirozené a autentické?“

Vývojově výhodné je, pokud jsou tyto zásadní aktivity uskutečňovány převážně v chápavém prostředí rodiny, případně reflektovány připraveným pedagogem. Dítě se učí převzít iniciativu, stát se autorem svých činů. Stanovit si cíle, které se vztahují k jeho vlastním zájmům a vyvinout úsilí k jejich dosažení. Pokud jsou tyto zájmy a cíle reflektovány jako nevhodné či nepřiměřené, případně chybí vstřícnost a podpora vlastních snah dítěte, je vysoce pravděpodobné, že nedojde k naplnění vývojového úkolu této etapy.

Pokud dítě stane před zavřenými dveřmi vývojového úkolu, má zpravidla na výběr jen z instinktivních, tedy frustrovaných/stresových/traumatických reakcí:

• Může se odpojit, zamrznout, nejednat. Odmítnout vnitřní puzení. Přesvědčit své nitro, že nezáleží na tom, co chce. Přestane si stanovovat cíle. Stává se apatickým.

• Další možností je agrese. Kopání do zavřených dveří. Boj s kýmkoli a s čímkoli. Postupně už často bez rozlišení, zda je napadený skutečně příčinou frustrace oprávněných potřeb.

• Mnoho dětí se rozhodne převzít cíle, záměry a hodnoty druhých lidí. Nasměrují svou sílu k úkolům, které nejsou jejich. Stávají se závislými na pochvalách a odměnách. Snaží se zalíbit a/nebo excelovat za každou cenu, protože vnitřního uspokojení skrze cizí cíle dosáhnout nelze.

• Část dětí se uchýlí do říše fantazie. Představí si, že dveře zavřené nejsou a namísto konání sní o tom, co všechno je za nimi. Odpojí se od fyzické i sociální reality.

• Dnes bohužel přibývá ještě varianta časných závislostí – děti utíkající z úkolu, který není řešitelný jejich silami, do říše levného dopaminu. Nejčastěji v kombinaci závislosti na sledování obrazovky a závislosti na cukru. („Nic jiného je nebaví, nic jiného nechtějí, tak co nám zbývá?“)

… případně zvolí libovolnou kombinaci či variaci na tyto možnosti.

Bojuj, uteč, zmrzni nebo zplihni jsou nouzové reakce, kterými řešíme neřešitelnost skutečných úkolů daného období. Cokoli jiného, než účinná iniciativní akce za vlastním záměrem, vede k pocitu viny – buď vůči rodině a společenství (vnějšímu světu) nebo vůči sobě samému (případně obojímu a všem). Mnoho klasických problémů s nadáním je zakleto právě v této vývojové fázi. Podvýkon, pocity méněcennosti, pocit viny za to, že sami od sebe nedržíme „ty správné cíle a hodnoty“, pocit zrady, přesvědčení o vlastní porouchanosti a tak dále.

Jak tedy můžete získat potvrzení svých vlastních jedinečných cílů, záměrů, hodnot a smyslu? Nejspíš přes zkoumání a poznávání vlastních osobnostních preferencí a autentického sebevyjádření. Což jsou přesně ty věci, na které u mnohých z nás v této fázi dětství nebyl nikdo zvědavý.

Moji dospělí klienti často prožijí celá léta s tím, že jim chybí funkční jazyk, kterým by mohli mluvit o svém nadání. Když přemítají o sobě, o svých hodnotách a autenticitě, pořád jsou svázáni představou normy jako ideálu. Používají normativní jazyk a koncepty posouvající odlišnost automaticky na úroveň kazu a problému. (Pořád se snaží vměstnat svou avangardně tvarovanou osobnost do dostupných rámců a hodnotí se podle výsledného obrazu v malém pokřiveném zrcadle.) Velká část mé práce při provázení klientů druhým dětstvím je proto o hledání slov, která jsou vstřícná k nadané zkušenosti a použitelná pro práci se základními stavebními kameny (autentického, nadaného, intenzivního) já.

Činorodost vs. méněcennost (školní věk)

Věk: 5–12 let

Rozvíjená ctnost: schopnost

Konflikt: činorodost vs. méněcennost

Hlavní vztah: sociální vesnice, škola

Existenciální otázka: Povede mé autentické jednání k úspěchu ve vnějším světě? Je to, co nabízím, smysluplné pro neuro-většinu?

Úkoly: Rozvoj dovedností souvisejících s talenty. Jednat v souladu se sebou aniž se srážím s okolím.

Zatímco předchozí fáze jsou orientovány na rodinu a chápavé blízké okolí, toto je první období, které je primárně orientováno mimo rodinu. Otázkou je „Povedou činy mého autentického nadaného já k úspěchu ve světě tam venku?“ Samozřejmě, pokud byly předchozí vývojové fáze završeny úspěšně – stran přijetí, potvrzení a vyjádření nadané osobnosti, pak bude tato otázka položena z pozice vědoucí síly a jistoty. Pokud má člověk resty v některém z předchozích úkolů, bude tento krok komplikován strachem, nedůvěrou, úzkostí, hněvem, vinou, studem a/nebo méněcenností.

Abych byla upřímná, málokdy pracuji s nadanými dospělými, kteří to v prvním dětství dotáhli až do této fáze beze ztráty kytičky – aby naděje, vůle a účelnost (cíl) tvořily pevné pilíře další stavby. Nejčastěji pracujeme na lepším prožití těchto fází. V průběhu procesu se otázka činorodosti nebo méněcennosti sama promění z „jestli“ na „jak konkrétně“. „Vím, čeho si na sobě vážím a co potřebuji - jak konkrétně s tím naložím, aby to bylo zajímavé pro svět tam venku?“

Někteří lidé uvíznou v této fázi v konfliktu nerovětšiny a neuromenšiny. Jsou přesvědčeni, že nemohou dělat to, čeho si cení a co potřebují, protože ve svém životě a světě nevidí nikoho, kdo by oceňoval jejich jedinečné dary a talenty. Toto je typický postoj méněcennosti. Je to jen další úhybný manévr před rozvojovým úkolem. Těmto klientům připomínám, že budou muset zamakat mnohem víc, než většina, aby našli své publikum, předali své poselství a přispěli k rozvoji té části lidstva, která je potřebuje. Nutnost tvrdě pracovat není omluvou proto, abychom se považovali za méněcenné chudáčky – a komplikovanost se nerovná nemožnosti.

Většina práce s člověkem, který se sžívá se svým nadáním v této vývojové fázi, je tedy převážně klasickým koučováním – zaměřená na akci, porcování velkých kroků, odstraňování překážek a vytváření vhodných příležitostí.

Zase jedna poznámka k prvnímu dětství: Jako zcela zásadní vnímám Neufeldovo varování, že „zvědavost na přijetí tam venku“ předpokládá přetrvávající silné zakotvení „doma“. Pokud si děti začnou v této fázi nacházet vzory mezi vrstevníky (spolužáky, influencery) a na své dospělé už se nevážou, je to velký průšvih. Opakuji: Není to předčasná puberta ani žádoucí osamostatnění se, ale VELKÝ PRŮŠVIH. Pokud se to někde stane, měli by dospěláci velmi rychle zareagovat a bezpečný vztah s dítětem obnovit (viz Držte si své děti, případně Budování citového pouta). Hlavní vztahové osoby mají být stále zkušení dospělí, i když se jejich okruh v tomto věku postupně rozšiřuje.

Fáze nadaného dospívání

Sebenalezení vs. uvěznění v rolích (puberta a dospívání)

Věk: 13–19 let

Rozvíjená ctnost: věrnost

Konflikt: sebenalezení vs. zmatení (uvěznění v rolích)

Hlavní vztah: vrstevníci, vzory

Existenciální otázka: Kdo (společensky) jsem jakožto nadaný člověk? Kým mohu být se svým nadaným já?

Úkoly: Nalezení místa pro nadání a autenticitu v sociálních vztazích a kontextech.

V tomto věku se dostáváme na další stupeň nezávislosti. Na otázku „Co (autentického) mohu konat ve vnějším světě?“ navazuje otázka „Kým jsem a kým mohu být?“ v různých sociálních kontextech. Aby se člověk dostal do této fáze, musí být pevně a autenticky zakotven v naději, vůli, účelnosti a schopnosti. Ptát se: „Kdo jsem já jako nadaný člověk ve společenských kontextech a kým vším mohu být?“ pokud chybí naděje, vůle, účel nebo vědomí vlastní kompetentnosti, vede k tvorbě falešných identit, zmatení a uvěznění v nezdravě držených rolích. „Čím vším musím být, kam až to musím dotáhnout? Jak moc se musím ohnout, abych směl ve společnosti přežívat?“

Jednoduchým indikátorem toho, zda člověk naplnil své předchozí vývojové úkoly je způsob, jak se ptá na svou identitu. Může se ptát buď: „Kým bych měl být?“ nebo „Kým mě chtějí mít ostatní?“ Pomoci naučit se klást otázku zdravým, sebeznalým a sebepotvrzeným způsobem obvykle znamená vrátit se k nenaplněným úkolům předchozích fází. Opět tedy nejde v první řadě o odpověď jako o správný postoj, s nímž vstupujeme do prostoru vývojové otázky. „Kdo jsem jakožto nadaný člověk ve společnosti? Kým se může stávat mé nadané já?“

Otázka položená způsobem, jímž nepotvrzujeme svou identitu a hodnotu, nám nápadně připomíná jednoúrovňové rozpady osobnosti v rámci druhého faktoru Dąbrowského Teorie pozitivní dezintegrace (TPD). Lidé se zaseknou mezi cíli a hodnotami druhých a nevydají se na cestu svého autentického já. Teprve při víceúrovňové dezintegraci si člověk začíná klást otázku sebepotvrzeným způsobem.

Je samozřejmé, že člověk, který klíčovou existenciální otázku nesměřuje na sebe (svůj třetí faktor), je náchylný k tomu, aby jeho identita a role v dospělosti neodpovídaly jeho jedinečným potřebám, hodnotám, cílům a schopnostem. Nadaný dospělý, který v dospívání položil svou otázku mezi mlýnské kameny sociálních vlivů, si pravděpodobně postaví celý životní příběh na zkreslených odpovědích, které vzešly ze značně pochroumané otázky. Pokud se člověk plně ponořil do budování dospělého života, který vyplynul ze zkreslených odpovědí, bude mít s jeho předěláním hodně práce. Může se cítit zcela zaseknutý v identitě, rolích a odpovědnostech, které už mu na jejich základě vznikly. Dobrou zprávou je, že to není konec jeho příběhu. V každé situaci dává smysl se pohnout směrem k sobě. Práce na tomto problému často vyžaduje náročné hledání rovnováhy mezi potřebou plnit již učiněné závazky a potřebou zavádět změny a růst. Tato rovnováha je umění, které se dá zvládnout s dostatečným autentickým úsilím. Mnohdy se to ale zvrhne a starý život musí zcela ustoupit novému – staré vzorce se musejí zcela rozpadnout, aby mohly začít vznikat nové. Říká Dąbrowski.

Fáze nadané dospělosti

Intimita vs. izolace (mladá dospělost)

Věk: 20–35 let (podle některých zdrojů do 39 … asi u mužů ;)

Rozvíjená ctnost: láska

Konflikt: intimita vs. izolace

Hlavní vztah: partneři, přátelé

Existenciální otázka: Mohu milovat a být milován celým svým nadaným já?

Úkoly: Vytváření spolupráce, intimity a romantiky, které autenticky vyslovují dar plné a pravdivé lásky.

Od závislosti na rodné rodině jsme se přenesli přes vybudování plně autonomního já do další fáze. Mladá dospělost je nasměrována ven, ale jiným způsobem. Nejde jen o definování vlastního bytí a konání ve vztahu k sobě a ostatním. U vztahů řešíme více kvalitu interakcí a úrovně kontaktu, intimity, propojení, které můžeme s ostatními mít. Zopakujme si, že pokud člověk přeskočil některou z předchozích fází opečování své identity a rolí, pak ani otázka „Mohu plně milovat a být milován?“ nepovede ke zdravému „ano“.

Vztah, v němž člověk není schopen být plně sám sebou, bude typicky vypadat jako projekce, spoluzávislé chování, případně bude často způsobovat reakci boj / útěk / zamrznutí / zplihnutí. Bohužel, bude také negativně ovlivňovat citové zdraví partnera - viz skvělou knížku Amira Levina a Rachel S. F. Heller Citové pouto. Takové vztahování pochopitelně nepovede ke zdravé intimitě, spíše k frustraci, cynismu a prohlubující se izolaci.

Když pracuji s dospělými na těchto otázkách, často se díváme z pohledu sociálních kompetencí:

• Jak na prožívat realitu bez toho, že bychom projikovali svoji bolest (nebo své nadání) do vnějšího světa a očekávali, že bude podle toho vypadat.

• Jak se vztahovat se zdravě - s adekvátními hranicemi, které vytvářejí prostor pro péči o sebe aniž by bránily smysluplným mezilidským kontaktům.

• Jak reagovat na situace - jinak než čtveřicí mezních reakcí (boj / útěk / zamrznutí / zplihnutí).

• Jak posílit vnitřní autoritu a schopnost konat bez závislosti na potvrzení od druhých...

• Jak kultivovat svou autenticitu, úroveň a kvalitu zapojení - vedoucí ke schopnosti prožívat zdravou intimitu s ostatními lidmi.

Abychom tyto dovednosti rozvíjeli, opět se často obracíme k nedotaženým úkolům z dřívějších fází – vracíme se k nim posíleni o vše, klient tehdy nevěděl a nyní je mu to jasné. Má vhodnou podporu, srozumitelný rámec, slovní zásobu, a mentoring. Tedy nejlepší šanci dotáhnout načaté procesy zdravým, nezkresleným způsobem.

Generativita vs. stagnace (zralá dospělost)

Věk: 35–64 let

Rozvíjená ctnost: péče

(Nejzdravější je porodit děti před 30. rokem života … ale úkol pečovat si máme vyřešit až po 35. Tak to leda že bychom přešli na mongolský systém, kde na “rodičovskou” chodí prarodiče.)

Konflikt: darování vs. stagnace

Hlavní vztah: domov, pracoviště

Existenciální otázka: Dokážu svůj nadaný život plně rozvinout, aby vážně stál za to?

Úkoly: Přispívání společnosti a dalším generacím prostřednictvím svých darů.

Otázka „Dokážu svůj nadaný život zúročit?“ se dostává do popředí. Nadaným dospělým, kteří se dozvěděli o podstatě své odlišnosti až v tomto období, může trvat dlouho, než se k této otázce propracují. Musejí se napřed zažít, co takový nadaný život skutečně obnáší. Jasně, žili s nadáním celou dobu, ale nevěděli, co je to a proč to tam sakra je, často se za ně dokonce styděli. Potřebují čas, aby se dostali do bezpečného a neodsuzujícího kontaktu s touto zvláštností své osobnosti. Jakmile se to povede – často po měsících či letech psychoterapie, koučování, mentoringu a poradenství pro nadané - mohou se konečně začít zabývat otázkou: „Jak skutečně využít svůj nadaný život?“

Řada lidí, která nemá ani tušení o svém nadání, usilovně zkouší „dát svému životu smysl“ způsoby, které vidí u normíků. Jsou z toho strašně frustrovaní, cítí se provinile, že jim to nestačí, stydí se, že potřebují něco jiného. Zjištění, že je jejich potřeba „něčeho jiného“ způsobena neurologickými rozdíly, že nemá smysl se za ni stydět nebo trestat, může být pro nadaného dospělého extrémně osvobozující.

Existuje velkolepý spor špiček nadaného bádání: Do jaké míry musí být tato „generativita nadaného života“ spojena s užitečností pro společnost. Tedy jestli je splněním vývojového úkolu, pokud se nadaný dospělý s plným odhodláním vrhne do háčkování dek, které mu nikdo není ochoten zaplatit ani je jinak ocenit. Jedna strana říká, že cokoli, co je autentické a generativně prožívané, je výhra. Druhá strana říká, že má hledat dál, dokud nenajde něco, co je autentické pro něj a zároveň najde svého příjemce. Já to zatím zaujatě pozoruju a dostávám se z toho praktickou kličkou: Pokud je výsledkem pocit naplněného života a zároveň naplněných potřeb, je to dobrá cesta. Bez ohledu na to, jak zvenčí vypadá. Pokud jedno z toho pokulhává na úkor druhého, je na místě pokračovat v pátrání.

Moudrost vs. zoufalství (stáří)

Věk: 65 let – smrt

Rozvíjená ctnost: moudrost

Konflikt: moudrost vs. zoufalství

Hlavní vztah: můj druh, mí bližní

Existenciální otázka: Je v pořádku, kam jsem svůj nadaný život dovedl?

Úkoly: Nalézání moudrosti a smyslu na základě své nadané životní zkušenosti.

V době, kdy člověk dosáhne tohoto věku, již většinou není aktivní v hledání své identity a má svůj způsob, jak fungovat ve světě. Úspěšné završení této fáze spočívá ve skládání již získaných dílků - formování moudrosti na základě své komplexně prožité životní zkušenosti. Otázky tedy mohou znít:

• Jsem spokojen s tím, jak jsem zpracoval a zužitkoval své nadání?

• Dává to celé dohromady nějaký smysl?

• Jak mohu svou zkušeností pomoci lidem a světu?

• Jak svou životní pouť přiměřeně završit?

Velkým životním přelomem je zpravidla odchod do důchodu. Po usazení nového způsobu života se zpravidla ukáže, jak úspěšné bylo řešení konfliktu této fáze. Zda je pro člověka snadné aktivně obhospodařovat a zušlechťovat svou životní zkušenost (v rámci svých stále omezenějších možností), nebo zda propadá zoufalství a nechápe, proč se na ten důchod tolik těšil.

Závěrem ke druhému dětství

Doufám, že vám tohle povídání pomohlo nahlédnout, kde byste mohli být nedosyceni v vývoji své nadané osobnosti, abyste mohli tímto směrem napřít své síly a vytvořili si podmínky pro nové a lepší naplnění vývojových úkolů. Postupně získáváte další a další vodítka k tomu, jaký druh, velikost a složitost zrcadla potřebujete, abyste mohli spatřit, kým skutečně jste. Při čtení jste také mohli narazit na to, že váš vývojový deficit plyne z jiných důvodů – traumatu, zneužívání, zanedbávání nebo nepřekonaného životního zlomu. Kamkoli, kde vám něco zabránilo ve vývoji, je v pořádku se vrátit. Není žádná ostuda „učit se, jak správně dospět“, i když už jste (chronologicky) dospělí. Mnoho těchto informací nebylo donedávna snadno dostupných, stejně jako profesionální podpora pro tyto problémy. Z nějakého důvodu jste těmi dveřmi dříve nemohli projít, ale vždycky máte právo na další pokus. S podstatně přesnějším obrazem sebe sama, lepší mapou světa, popřípadě i s profesionální navigací. Mnohdy zjistíte, že stačí trochu jiný úhel a projdete dál, aniž jste museli volit mezi poškozením okolí nebo sebe sama. Cestou můžete dokonce posbírat kousky sebe o kterých jste si kdysi mysleli, že jsou neúnosné – vracíte se ke svému přirozenému tvaru a stáváte se plnějším, celejším člověkem.

Postup práce na pravdivém zrcadle se liší člověk od člověka. Někteří lidé si chtějí cestu k sobě procházet sami. Někdo uvítá provázení nebo podporu skupiny. Terapie vedená s ohledem na nadané může celý proces hezky nastartovat. Koučování a komunitní zpracování většinou vstupují do hry jakmile se člověk začne cítit bezpečně a odhodlaně. Mezi další formy práce patří mindfulness/meditace (sebenazírání), sebepoznávání, práce s hodnotami, různé druhy vizualizace sebe sama, svých částí a vztahů (IFS), vědomá práce s tělem atd.

Osobním tipem od Emer je terapie tancem 5 rytmů od Gabrielle Roth, která je postavena právě na výše popsané struktuře. V každé „vlně“ (cyklu, zhruba 30 minutách tance) si tanečně procházíme zrozením, dětstvím, dospíváním, dospělostí, stářím a smrtí. Ptáme se jednotlivých částí těla, jak se potřebují v daném období hýbat, co chtějí vyjádřit, jak je chtějí prožít. Pokud se člověku některá část tancuje hůře, obvykle má v této životní fázi nedotažené úkoly, které ho aktuálně svazují a měl by se na jejich řešení zaměřit – například v cílené terapii.

Ať už vás vaše dětství zavede kamkoli, přeji vám hodně léčení, hry, objevování a posilujícího naplnění v každé z fází a v každém kole vaší cesty.