Balady
o vyhnanství

Má Dáti Dar: Balady o vyhnanství

V nedávném díle jsem odkazovala na svůj starší text z kurzu Má Dáti Dar - Balady o vyhnanství. Jako bonus (a k ukrácení čekání na další díl) jsem vám ho načetla. :) 

Balady o vyhnanství

Jistý pan Sokrates měl kdysi těžkou volbu. Smrt nebo vyhnanství? Vypít jed nebo být vyhnán z domova, odstřihnut od svých blízkých? Dnešní člověk napjatě poslouchá a napovídá:

„Jasně že vyhnanství! Nepij to! Sebevražda je jen zbabělý útěk od reality.“ 

My ale víme, že Sokrates, nejmoudřejší z moudrých, zvolil bolehlav. 

„Byl vadnej?“ nechápe dnešňák. „Co může být na vyhnanství tak hrozného?“

Jiný velikán, Eduard Štorch, je dodnes oceňován pro neobyčejný cit, s nímž rekonstruoval materiální i myšlenkový svět pravěkých lidí. V Osadě Havranů trestá největšího zločince – zrádce rodu – neodvolatelným vyhnanstvím. Zdůrazňuje přitom, že nejde jen o odebrání přístupu ke společnému majetku: „Lovem se nuzně obživuje, avšak mimo rod není života!“ 

Zdá se, že je trest vyhnanství v něčem skutečně horší, než trest smrti. Smrt je jednorázový konec – okamžité uvedení do nevědomého nebytí. Vyhnanství je vyhladovění člověčenství jedince při plném vědomí. Smrt duše hladem.

Dnešní společnost trest vyhnanství nezná, nechápe. Vymizelo již i z trestního práva. Společnost se vzdává osvědčené metody trestání asi jen ze dvou důvodů – buď je shledán nehumánně krutým, nebo proto, že na lidi přestává účinkovat. Snad poslední vyhnanec českých zemí – Karel Havlíček Borovský – už má z vyhnanství melodratamickou legraci. Něco ve společnosti se muselo změnit.

Dopusťme se nyní zběžného pozorování principů trestu vyhnanství:

Vyhnanec se ocitá v jednočlenné sociální bublině. Jeho vazby jsou zpřetrhány. Nikdo se o něj nestará. V jeho světě není nic sdílené, nic není zadarmo. Samo od sebe k němu nikdy nepřichází nic dobrého, takže se postupně začne bát všeho. (Zkušenosti ho přesvědčují, že sám výraz „zdarma“ je znamením podvodu, nečestných postranních úmyslů.) Nevěří v čestnou motivaci darování, proto dary zásadně nepřijímá. Není ochoten dávat, protože je to pro něj bezdůvodná ekonomická ztráta. Zvládá jen lovit, prodávat a nakupovat. Nezakoupitelné uspokojení si bere násilím (což si morálně ospravedlňuje jako čin z nouze – jako „Neandrtálci v supermarketu“).

Postupně zjišťuje, že jeho činy nemají v dlouhodobém horizontu pozitivní dopad – na něj ani na jeho okolí. Žádná z jeho aktivit mu nepřináší trvalejší pocit štěstí (protože není schopen svou radost udržovat a multiplikovat sdílením). Nic z toho, co dělá, nemá pro jeho niterný život žádnou hodnotu. Zpřetrháním bližních vztahů (a s nimi souvisejících toků) psychologicky hladoví. Pomalu se propadá do marnosti a depresivních stavů. I kdyby byly všechny ostatní podmínky života rajské, člověk postižený existenciální úzkostí a depresí má v hlavě vlastní, zcela reálně prožívané peklo. 

Můžeme si (s patřičnou dávkou studu) povšimnout, že takováto životní situace není v naší společnosti nikterak výjimečná. Nemáme žádný záchranný systém proti osamělosti, žádnou ligu bojovníků proti vyhnanství. I zdravotní záchranný systém zpravidla zasáhne až v předsmrtné agónii, kdy už psychika jedince nenávratně kolabuje a není v silách nejlepších odborníků ji vrátit k uspokojivému fungování. Zbývá už jen nadopovat mozek chemikáliemi, udržovat ho ve stavu blízkém vegetativnímu fungování. Vrcholem vší hrozivosti je, že nemalé procento populace uspokojivé vztahy nikdy nezažilo – do situace vyhnance je v naší společnosti možné se narodit!

K vymizení trestu vyhnanství tak možná došlo z obou možných důvodů. Je to nehumánní mučení, které nevede k nápravě jedince, ale k jeho nevratnému poškození. A nebude účinkovat ve společnosti, kde žije velká část lidí ve vyhnanství dlouhodobě, často i bez vlastního zavinění.

Příčin rychlého růstu počtu lidí žijících ve faktickém vyhnanství je několik. 

Nejčastěji je zmiňováno vysvětlení ekonomické. Dnes ani ten, kdo žije sám, zpravidla netrpí hmotnou nouzí. Naše obchodní systémy jsou tak dokonalé, že si člověk může sehnat vše pro svou tělesnou obživu zcela samostatně. Ba co víc: Pokud žije životem vyhnanců – bez blízkých, které by musel živit a opatrovat – má více času, energie a prostoru pro obchodní vztahy. Je proto ekonomicky výkonnější, má vyšší zisky, a navíc se o ně nemusí s nikým dělit. Z ekonomického hlediska je dnes VÝHODNÉ kopat jen sám za sebe.

Psychologické vysvětlení příčin vyhnanství je o poznání komplikovanější. Rozhodující zřejmě je, že do udržování funkčních vztahů je nutno dlouhodobě masivně investovat – věnovat pozornost a péči, sdílet se, dělit se, aktivně darovat a důsledně přijímat, být neustále připraven pomoci. Stačí krátce zapochybovat – upřednostnit obchodní strategii a přestat živit své vztahy – a zdroje duševního nasycení mohou být nenávratně zničeny. Pokud si neuvědomujeme hodnotu funkčních bližních vztahů, je až příliš snadné je v života běhu odsunout na poslední (slepou) kolej.

Je paradoxní, že investice do bližních vztahů bývají převážně nefinanční (darování, sdílení a nezištná láskyplná péče) – a přesto se často setkávám s názorem, že darování a sdílení je jen zhýralý luxus pro lidi, kteří mají tolik prostředků, že už nevědí, co s nimi. Tento moment poukazuje na to, že psychologická bída je jednou z největších hrozeb pro mezilidské vztahy a lidské štěstí obecně. Ten, kdo žije v dostatku, ale s pocitem, že nemá nic, co by mohl druhým nezištně nabídnout, je na tom mnohem hůř (s většími dopady na psychické nasycení a zdraví), než člověk, který zvládá radostně rozdávat i z naprosto zanedbatelného vlastnictví.

Z hlediska evoluce jsou vyhnanci (singles, vlci samotáři) nebezpečná škodná. Nejsnáz si opatří materiální zabezpečení, ale nepodílejí se na rozrodu svého druhu. Vyhnanci spotřebovávají zdroje, které pak nemůže plodné společenství využít k odchovu další generace. Proto v evoluci lépe uspěly druhy, které mají proti těmto vnitrodruhovým parazitům pojistku: Vypínač vyhnanců. 

Každému sociálnímu tvoru, který delší dobu nemá uspokojivé sociální interakce, se v mozku automaticky spouští autodestrukční mechanismus. Tento jev je lékařsky popisován jako fyziologická porucha sekrece hormonů (neurotransmiterů a neuromodulátorů) - zejména dopaminu, serotoninu, popř. oxytocinu. Mozek je postupně zcela ochromen neschopností produkovat hormony štěstí. Společensky nezapojený užírač (vyhnanec) přestává být schopen prožívat štěstí a “dobrovolně” utíká od života (zpravidla objížďkou přes závislosti) do smrti. Je evolučním mechanismem odklizen z cesty těm, kdo mají funkční sociální vazby - zejm. tedy rodinu a děti.

Psychiatři konstatují, že naše společnost trpí pandemií deprese. Ne blbé nálady, ale deprese – skutečně vážného život ohrožujícího stavu psychiky. Objektivních důvodů ke smutku ubývá, a přesto depresí přibývá. Deprese zabíjí častěji a spolehlivěji, než rakovina.

Pokud bychom přijali teorii, že popsané prožitky vyhnanství jsou možným spouštěčem deprese, máme stopu, na jejímž konci můžeme dopadnout masového vraha. Je to jen možnost, jen jedna stopa z mnoha. Přes to by však, zvláště v takto dramatickém případě, neměla být zanedbána. Dovolí-li nám to životní okolnosti, pokusme se po této stopě jít.

Pohádka na dobrou noc: Johann Hari - This could be why you’re depressed or anxious (anglicky):
https://www.ted.com/talks/johann_hari_this_could_be_why_you_re_depressed_or_anxious

Česky je k dispozici přepis nejslavnější (blízce související) přednášky Johanna Hariho - skutečné příčiny závislosti:
https://archetypal.cz/2015/johann-hari-the-likely-cause-of-addiction/

První kroky neurosociologie: Cesta do hlubin mozku - 5. díl - Proč se vzájemně potřebujeme?