Autenticita

Hroty a boty autenticity

Zvuková stopa.

Autenticita je velké téma. 

Být skutečně sami sebou v Dobrém žití. 

V souladu se svou esencí. 

Ach! Juch!

Autenticita bývá často skloňována ve všech oblastech, oborech a subkulturách, v nichž se pohybuji. (Snad kromě jedné - a tou je dětství ve školství - k tomu určitě dojdeme.) 

Víme ale - na úplně osobní úrovni - kudy vede naše cesta autenticity? Kde jsou na ní největší lochny a zácpy - jak se na ně připravit nebo jak se jim vyhnout? 

Víme o ní dost na to, abychom po této cestě dokázali moudře provázet naše (nadaná) mláďata, žáky či klienty?

Co je autenticita?

Hej, vždyť je to jednoduchý: Autenticita znamená být sám sebou, nepřetvářet se, na nic si nehrát a nic nenalhávat - sobě ani ostatním. Žít svůj život. Walk your talk.

… mňo … anebo žeby to zas tak jednoduché nebylo? 

V prvé řadě: Tento pohled předpokládá, že každý z nás bezpečně ví, kým skutečně je - a kým se má stát.
Ve druhé řadě: Takhle definovaná autenticita se dost překrývá s definicí sobecké bezohlednosti a neschopnosti přijímat funkční společenské role.

Dobrá. Začněme od té (snad) jednodušší otázky:

Kde je zdravá hranice mezi autenticitou a sobeckostí?

Velká většina myšlenkových směrů v tomto bodě začne kázat cosi o přiměřenosti. O tom, že máme být sami sebou … ale jen do určité míry. Určení té správné míry většinou svěřují do rukou společenskému kontextu. Například: Sám sebou má být člověk do té míry, aby nevstupoval do prostoru, kde je sám sebou někdo jiný.

Hmm… ale co když mám smůlu a ten někdo starší, mocnější a roztahovačný zabral můj prostor pro autenticitu dřív, než jsem se do něj natáhla? Nebo - jsme přece v kurzu o nadaných - co když je zrovna moje autenticita jaksi objemnější, komplexnější a náročnější na prostor, než kolik prostoru jsou jí normíci ochotni poskytnout? Nad to - mnoho nadaných a intenzivních lidí dobře zná situace, kdy svým autentickým chováním nikomu neubližují a přesto jsou za jinakost ostrakizováni. Protože “tohle! zkrátka není normální” a basta. Ani do prostoru, kde nenabourávám hranice nikoho jiného, se zjevně nemůžu vyklánět vždycky beztrestně. (A jestli si myslíte, že jo, tak hoďte řeč třeba s někým, kdo je trans.)

Až příliš často čelí neuroatypičtí lidé falešnému dilematu: Buď se neautenticky zdeformuješ do tvaru většinového člověka nebo budeš autentický a nepřijímaný - sám a vyloučený. Což samozřejmě není něco, s čím bychom se chtěli prostě smířit. Nehledáme autenticitu, která by byla za cenu zániku šance na uspokojení psycho-sociálních potřeb. Dokud nenajdeme strategii, která by vedla k uspokojení všech oprávněných potřeb všech zúčastněných, tak prostě musíme hledat dál. (... říká nenásilka, čili Marshall Rosenberg.)

Podtrženo sečteno: Stanovovat míru zdravé autenticity podle společenské přijímanosti není dobrý nápad, protože neexistuje žádná garance toho, že aktuální společenská reflexe je v kontextu neuroatypické osoby skutečně zdravě regulativní a korektivní. (Moc složité? Vzpomeňme tedy na křivé a rozbité zrcadlo z Pohádky o dezintegrujícím se káčátku.)

Úvahy o autenticitě jako o přiděleném prostoru k cíli nevedou. Kudy tedy kam?

Myslím, že co myslitel sejme, to by měl umět taky napravit. Pojďme na to tedy přes nenásilku. Zkusme si, jak se obraz změní, když budeme na autenticitu pohlížet jako na jednu z celé řady lidských potřeb.

Mám naplněnou potřebu autenticity? (A co Ty?)

Když se takhle zběžně podívám do svého nitra, musím se přiznat, že neumím ani sama sobě poměřit, jak na tom zrovna jsem. Jestli je teď moje “nádoba autenticity” plná ze čtvrtiny nebo z půli. (Už vůbec si teda netroufnu určovat, jestli má někdo druhý dost a měl by se mírnit.) 

Při pohledu dovnitř mi naplňování potřeby autenticity připomíná spíš něco jako hledání červené niti. Po tmě. Celkem dobře znám pocit “Jej, to je ono, to jsem já!” a znám pocit “Hrome, teď jdu úplně blbým směrem.” Brnknutí o nit. Ztráta půdy pod nohama. Víc asi poznat neumím. (Ale jestli to kdokoli z vás umí - sem s tím!) 

Navíc, je-li správně i moje teorie o závislosti síly vnitřního hlasu (3. faktoru) na míře nadání, nemůžu počítat s tím, že by to většina lidí cítila podobně (silně) jako já. Je možné, že velká spousta lidí dost možná ani není schopna říct, jestli jsou své esenci blízko nebo daleko a kdy o červenou nit zavadili naposledy. Můžou asi existovat i lidé, kteří na potřebu autenticity vůbec nevěří, protože se s těmito prožitky nikdy nesetkali. Nastavit nějaký společný standard (tzv. rovné šance), například pomocí indikátoru, že by každý měl zažít vlastní autenticitu alespoň dvakrát do týdne, je teda nejspíš taky nereálné. (Hej ale bylo by to prima, kdyby to šlo, co říkáte? Dokázali byste si dělat čárky do diáře za každý moment prožívané autenticity? 🙂)

Jenže..! 😀 I kdybychom to dovedli, musíme se podívat ještě do “první řady” a zeptat se:

Je tahle konkrétní autenticita autenticky autentická autenticita?

Moje chápání tohoto tématu prošlo v posledním roce velikou turbulencí (a mělo to, omlouvám se, velký vliv na pravidelnost mojí forendorsové produkce). Jejím středobodem byla otázka: Je to, na co se ladím, skutečně moje esence? Respektive: Proč je pocit upřímnosti k sobě v různých situacích různý? Jako by ve mně bylo několik různých míst, odkud mohou pocity spojení s autenticitou vyvěrat.

Po většinu svého života jsem měla nejsilnější pocity autenticity (bytí naživu, bytí plně sebou) spojené s bojovými podmínkami. Ze všech sil bojovat za správnou věc mi připadalo jako apriori správný způsob existence. “Hledání smyslu života” jsem si vždycky vykládala jako potřebu nalézt něco, za co stojí za to bojovat. (Ve stylu Čapkovy hry Matka.)

V hlubinné eseji “Milovaná Aljuško, prosím Tě, promiň!” zachycuji, jak jsem rozkrývala, že ta bojovná část sice motivovala většinu mých činů, ale není to moje esence. Nutnost bojovat a být tvrdá, abych přežila, mi byla vtištěna v časném dětství. Je to role, kterou dostala jedna z mých částí befelem - pod tlakem vnějších okolností. Pokud je něco vnucené zvenčí, může to tvořit velkou část mého obrazu, ale logicky to nemůžu být skutečná JÁ. Pocit “autenticity”, který v boji cítím, jde na dřeň štěpu mé osobnosti. Ne zdravého jádra. Pro mě osobně bylo tohle zjištění mega důležitý.

Co si z toho vzít? Pro začátek si můžeme (po vzoru Starého Rádži - viz Poznámky o tom, co je co) zvyšovat svou vnímavost a postřeh vůči tomu, co autenticita NENÍ.

• Autenticita není impulzivita. Nejde o jednání podle každé naší vnitřní pohnutky.

• Autenticita není napodobování ani prahnutí po všem, co se nám líbí, co je nám sympatické, na co máme chuť.

• Autenticita nebývá spojena s agresivními, bojovými ani ochranářskými (!) sklony.

• Autenticita se nedá vystavět z toho, co nám našeptávají naše vystrašené nezralé části osobnosti. (Zejména hlasy, které radí UTEČ - ZMRZNI - BOJUJ - SCHOVEJ SE … nebývají hlasem autenticity. Seznam strategií, které nadaní asi nejčastěji zaměňují za autenticitu najdete v textu Porucha - nebo součást nadání?)

• Autenticita není jednání ve svém zájmu bez ohledu na druhé.

Dobře, začínáme se trochu orientovat v tom, které vnitřní pohnutky nás mohou z cesty autenticity svádět. Autenticita je objevování a následování jakési hodně hluboké vnitřní esence, která bývá často přehlušena množstvím vnějších i vnitřních nemoudrých rádců.

Proč se vlastně o svou esenci zajímat?

Jak důležitá je investice (času, energie, peněz, terapie …) do autenticity?

Je kráčení po cestě autenticity snobství, které se týká jen lidí, kteří už nevědí roupama coby? Nebo je cesta autenticity to hlavní, co činí člověka bytostí krásnou ve své jedinečnosti?

Pokud není autenticita prožívána všemi - může být touha po ní jen duševní odchylka - nemoc, kterou někdy trpí neuroatypičtí lidé? (Např. schizoidní porucha osobnosti, autismus, neurózy …)

Nejdřív si vezmu na paškál otázku poslední. Nemalá část odborníků si myslí, že pýcha na svou abnormalitu je bláznovství na druhou. Není asi pochyb, že dělat ekonomicky nevýhodné kroky (třeba odejít z dobře placené práce) jen kvůli autenticitě není převažující způsob bytí v tomto světě. Už Dabrowski upozorňoval na to, že nemalá část člověčenstva prochází životem aniž by o pocity nesouladu způsobu svého bytí s vnitřní esencí vůbec kdy zavadila. 

Na jedné straně mají i nečlověčí stvoření jakousi vegetativní autenticitu (“Být jako tanec listu, co dal stromu to, co dal - a padá tam, kam má.”) Na druhé straně u sociálních tvorů je prakticky vždycky silnější hlas sociálního prostředí, než osobní esence. Konkrétně naše společnost nejen že hledání vlastní esence od člověka nežádá. Ona toto hledání mnohdy označuje za poruchu přizpůsobení. A, nutno dodat, že z jejího pohledu jde o celkem relevantní teorii. Chovají se odlišně -> uvádějí pro to vnitřní důvody, které většina neuznává -> jsou v bludu -> jsou psychicky nemocní a hodni zaléčení.

Jediné, na čem se shodneme je, že prokazatelně ale existují lidé, jejichž nitro žádá soulad (kongruenci) vlastního jednání s tím, co je jedincem prožíváno jako vnitřní esence. Moje pozorování (které už tak jednoznačně odsouhlasené není), říká, že nitro lidí s vysokou mentální intenzitou žádá o onu kongruenci o dost výrazněji. Natolik, že delší nesoulad může být příčinou (růstové) psychoneurózy a (pozitivní) dezintegrace osobnosti. Tak dlouho esence naznačuje a laskavě upozorňuje, až nám nakonec uštědří pecku mezi oči s tím, že TAKHLE TO DÁL NEJDE. Od jisté míry nesouladu mezi životem a vnitřní esencí už kolabuje i schopnost fungovat, postarat se o sebe, plnit základní povinnosti. “Esence je jako moře - raději se nalaď na její vlnu, než abys s ní bojovala,” poznamenala jsem si na workshopu “Najít a následovat svoji podstatu” (který podrobněji rozebírám v rozšiřujícím kurzu). 

A hned následující poznámka z téže akce jde, myslím, přímo k jádru věci: Čím lepší máš spojení se svou esencí, tím menší bude náraz, až si tě příště přitáhne násilím.

Dobře vytrénovaná a často praktikovaná schopnost spojení s esencí má zásadní benefit v tom, že omezuje množství dramat a dezintegrací, kterými si musíme projít. Když nasloucháme svému nitru preventivně a pravidelně, máme slušnou šanci, že zachytíme niternou potřebu včas. Dřív, než nám bude nucena dát tu pecku mezi oči, abychom se probudili.

Pro to, abychom si prvotní “pecky” správně vyložili, naučili se podle nich jednat a osvojili si návyky esenciální prevence, potřebujeme především zdravou reflexi z okolí. Tedy: Pokud už to víte a souzníte s mým výkladem, máte jedinečnou šanci pomoci dalším lidem pochopit, proč je jejich vlastní nitro tak často “bezdůvodně” bije.

Jaký prostor dokážeme dát autenticitě v dětství a dospívání?

Jako dospělí máme k dispozici velkou spoustu příležitostí, způsobů a dostupné podpory, s jejichž pomocí se můžeme k vlastní esenci propracovat (<- poznámka pro mě: asi by bylo fajn udělat shrnutí možností pro ty, kdo tím ještě nestrávili tolik času). Ať už nás k tomu dotlačila dezintegrace nebo jsme se po této cestě pustili dobrovolně ve snaze předejít odcizení a rozpadu. Podstatné je, že v dospělosti máme vždycky možnost volby.

V dětství nejvíc záleží na tom, máme-li kolem sebe citlivé osoby schopné tvořit dostačující nárazníkové pásmo. Bezpečné a výživné. Bílek pro náš autentický růst. 

Chybí-li nám (v kterémkoli směru), náš vztah s vlastní esencí se přestane vyvíjet přirozeným způsobem “hravého divocha”. Na nechráněném místě vzniká menší nebo i větší nesoulad mezi esenciálním puzením a vnějšími požadavky. Dochází tak ke tření a skřípotu - odborně řečeno k asynchronicitě. Kolizi mezi tím, kým se máme stát a tím, kým nás chce mít okolí. Strom zakrňuje v bonsai. Ano, přátelé, opět je tu naše “oblíbená” mikrotraumatizace. Vážné poškození vývoje milionem říznutí se o papír. 

Na jedné straně mají děti výhodu snazšího přístupu k “hlasu Matky přírody” v onom primárním dášeňkovském stylu. Na straně druhé jsou čerstvé výhonky jejich autenticity mnohem křehčí, než u dospívajících nebo dospělých. Rozkřápnout, přišlápnout či zdeformovat autenticitu dítěte jde až nepříjemně snadno. Paradoxně tím snáz, čím bližší vztah k dítěti máme. (Pokud dítě nemá v tak blízkém vztahu dospělé - třeba i proto, že se bojí, aby neušlápli jeho výhonky - naváže tento vztah s nezralými vrstevníky nebo influencery, případně se začne předčasně a závisle vztahovat k potenciálním partnerům, což je průšvih na druhou. Více v Neufeldově knize Držte si své děti.)

Poznámka na okraj: Někdy se stává, že citlivé mládě v určité fázi puberty zdivočí touhou po autenticitě. Průšvih je v tom, že se nesnaží autenticitu jen vyhledávat, ale touží ji exhibovat. “Udělám všechno pro to, aby mě všichni viděli přesně takového jaký jsem, v úplné nahotě. Aby se ke mně mohli vztahovat v ryzí pravdivosti.” Následkem je něco, čemu se říká “oversharing”, tedy přílišné sdílení. Včetně velmi osobních věcí. (Zrovna se hádám s našimi puberťáky domácími, jestli smějí v rámci okázalého projevování své autenticity veřejně sdílet svá telefonní čísla.) Autenticita sama o sobě je strašně moc fajn. Stejně jako nahota je strašně moc fajn. Ale obojí je do značné míry velmi soukromá věc. Tak, jako učíme děti zdravě se vztahovat ke své nahotě, je na místě je provázet i tím, jak bezpečně objevovat a projevovat svou autenticitu. Bez z vnějšku stanovených hranic to v tomhle věku nepůjde.

Od vnitřních hádek ke svrchované vnitřní moudrosti

Podle teorie Internal Family Systems (IFS) Richarda C. Schwartze vznikne pokaždé, když se dětský organismus dostane do úzkých, takzvaný “ochránce”. Nitro deleguje na jednu svou krásnou a důležitou část na funkci živého štítu. Ochránci mohou mít různou formu - různý “modus operandi”. Schwartz si všímá primárně dvou nejčastějších typů: Hasičů a manažerů. 

Hasič má za úkol dostat nás z “nejhoršího”. Když se semele něco, co bylo v dětství považováno za ohrožení na životě nebo integritě. Snaží se nás ZA KAŽDOU CENU odvést, vypnout, dissociovat, odstínit, vypnout levným dopaminem (závislosti). U nadaných lidí s “aspergerovskými” rysy hasiči často “zachraňují situaci” tím, že odpojí přístup k emocím.

O hasičích je důležité vědět, že jsou to velmi krátkozraké části. Jednají v panice, vidí přitom černobíle a “tunelově”. (U nadaných slýchám: “... nečekaně hloupě - dětinsky - nezrale … takový chytrý a citlivý dítě! Jak je tohle možný?!”.) Hasiči z principu nedbají na “vedlejší škody”, které jejich zásahem vzniknou. Bohužel, ony vedlejší škody jsou nezřídka větší průšvih, než bylo ono domnělé nebezpečí.

Manažeři se museli naučit předvídat hrozby (zpravdila stejného druhu jako jsou ty, při nichž vznikli). Udělají COKOLI, aby se ta situace neopakovala. Jsou to tedy takoví “preventisté”. Používají všemožné fígle jako je hlas vnitřního kritika, vyhýbavost, lenost, účelové zapomínání, lhaní (tím kreativnější, čím nadanější je jejich nositel)… Snaží se omezit naši originalitu, abychom nevyčnívali. Jindy se za nás rozhodnou pro sebepopření a snaží se okolí zavděčit za každou cenu. (Většinou však opět platí slova Roberta Křesťana: “… že ta hrůza, kterou čekám, není ta, která mě čeká.”)

Klíčovým zjištěním je, že manažer není vnitřní rodič, NENÍ to rozumný dospělý. Pouze se za něj vydává. Jedná se o takzvané parentifikované dítě - to jest nezralou část, která si ve vašem dětství musela z nouze začít hrát na dospělého, na tvrďáka, na někoho nekonečně schopnějšího, než jste byli vy sami. Například když se někdo musel postarat o mladšího sourozence, protože dospělí péči zanedbali (v horší případě: přímo ji dítěti vnutili).

Části, které nitro použilo v kritických situacích našeho dětství, aby ochránilo mladou a zranitelnou esenci, automaticky zůstávají uvězněny v realitě, kde vznikly. Jejich zdravý vývoj se zastaví. Trochu jako když strom obětuje větev a ona už nikdy pořádně nedoroste. Já osobně je většinou nevnímám jako vnitřní děti (ten pojem je mi protivný). Moji ochránci jsou spíš různí fantaskní tvorové. (Strašidelné) panenky. Skřeti, trollové, různí zakrslíci. Dobby, Glum, Sméagol, Brk. Bytosti, jejichž zdravý vývoj byl uťatý ošklivou událostí a následkem toho zakrněly do různých podivných tvarů.

Z širšího nadhledu: Mít trauma z dětství není výjimka, která by se týkala zanedbávaných nebo týraných dětí. Je to nejčastější vývoj. Protože žádný dospělý nedokáže vždycky správně uhodnout a zajistit, co mrňousek skutečně nutně potřebuje, aby se cítil bezpečně. A ochranné pásmo dokáží důležití dospělí vytvořit a udržet jen velmi omezeně. Vstupovat do dospělosti ověšeni řadou zákrsků, které se často aktivují a zamezí nám v autentickém konání, je převládající scénář.

Za největší hříchy této společnosti nepokládám to, že nedokáže udržet děti v pocitu bezpečí (typicky třeba když se jim jako batolatům musí udělat odběr krve). Víc mě štve to, že nedokáže dospívajícím vysvětlit, jak ošetřit a zaopatřit takovou nešťastnou část, která se při každém odběru znovu bojí o život.

Kdo to mluví?

Hlavním důvodem, proč tak často neslyšíme svou esenci, bývá právě povyk našich ochránců, kteří se vší silou snaží zachránit nám život. Když je pouštíme k řídícímu pultu, působí strašné škody. Když je odstrkujeme dál a hlouběji, nabírají na síle. Vznikají úzkosti, bludy, vnitřní hlasy, deprese, mánie, fobie, vnitřní démoni, zlé vnitřní hlasy. (Kupodivu, i část, která radí “zabij se” to dělá kvůli tomu, aby svého nositele ochránila.)

Dokáže teda vůbec někdo rozlišit, co je vnitřní hlas esence a co je hovězí nápad některé nezralé emočně nestabilní části?

Pojďme na to: Zkusme si každý představit libovolnou opakující se náročnou životní situaci. Takovou, kdy jasně slyším, jak něco v mém nitru urputně volá nebo se dokonce snaží převzít kontrolu nad mým chováním.

Jednou z mála univerzálních dobrých rad je udělat v takové chvíli krok zpět. Upustit od automatické reaktivity a dopřát si pár vteřin co nejčistší všímavosti. Neředěné přítomnosti.
Tady někde v těle cítím NĚCO, co si přeje, abych nějak jednala. “Nazdárek, milé NĚCO, copak jsi zač?” (Další z otázek, které Dick Schwartz v rámci své IFS rád klade jsou: “Poslyš, kolik si myslíš, že je nám let?” “A co přesně se stane, když tě teď neuposlechnu?” “Co potřebuješ, aby ses toho nemuselo bát?”)

Další možností, která už ale zazněla, je podívat se, jestli onen hlas není spojen s některou z nouzových strategií přežití. Pro mě bylo hodně překvapivé (ba přímo sandál-rozhazující!), když jsem zjistila, že perfekcionismus, boj za dobrou věc ani upracování se kvůli optimalizaci světa, nejsou jádrové hodnoty vycházející z mé esence, nýbrž priority mých celoživotních ochránců.

Můj aktuální model reality říká, že esence je přirozeně hlouběji. Teprve když všechny ochránce nakrmíme (slaninou s vajíčky!) a uložíme do postýlek (v angličtině je na to dostupné cvičení The Path), máme šanci se přiblížit ke svému Já. K tomu, kým skutečně jsem. Zpravidla zjišťujeme, že tam byl celou dobu, akorát nešel mezi ostatními hlasy rozlišit, natož aby měl šanci je za běžného provozu přeřvat.

Dick Schwartz říká, že úspěšné naladění na svou esenci zpravidla provázejí pocity klidu - důvěry - jasu - soucitu - odvahy - kreativity - zvědavosti - jednoty (transcendence). Krásně to koresponduje s poučkami z traumaterapie pro děti, kdy se pídíme po jakékoli známce hravosti a lehkosti (viz text O dvou druzích zvídavosti).

Z mého momentálního pohledu tedy život v autenticitě obnáší především nutnost vyhrabat (nebo co nejčastěji vyrabávat) a oprašovat svou esenci. Prosazovat své skutečné Já do jisté a nebojácné vedoucí pozice. Zároveň určitě nedoporučuji silově odkopávat ochránce, kteří se nám snaží zachraňovat život (třeba i dvacetkrát za den!) Všem částem musí být garantováno právo přicházet za pravým Já s návrhy řešení. Potřebují soucit, vyslechnutí a pochopení. Rozhodování plynoucí z esence je klidné, beze strachu, bez výčitek. I kritické hlasy jsou tu přijímané - s laskavostí a shovívavostí. Žádný manažer ani hasič nedostává právo velet nebo utlačovat ostatní části.

Rozhodování z jádra osobnosti dává překvapivě velkou sílu, ale negarantuje, že bude vždycky po našem. Někdy udělám maximum a pak si musím poctivě odlítostnit, že to okolí nebylo schopno přijmout. Má ale jednu naprosto skvělou vlastnost: Protože zahrnuje transcendentní kontakt s JÁ, které nás všechny přesahuje, je svrchovaně laskavé a milosrdné. Sobeckosti se bez problémů ubrání tím, že bere stejný ohled na každého živáčka. Rovným dílem na druhé i na sebe. Jak nám jako studentům vštěpoval můj největší učitel Jiří Štyrský (cituje Mauglího od Rudyarda Kiplinga): 

“Bratříčku, jsme jedné krve, ty i já.”