Poruchy
citového pouta

Poruchy citového pouta u osob s vysokou mentální intenzitou

Zvuková stopa

Docela často mluvím a píšu o takzvaných „skřípnutých nadaných“. Citlivých jedincích, kteří se kvůli tlaku svého okolí nemohou vyvíjet do svého cílového tvaru a to je dramaticky a velmi různorodě rozbíjí. Zpracovala jsem už řadu textů, prezentací, rad, přehledů, nástrojů a postupů řešení. Rozvíjím „protokol“ první pomoci i dlouhodobé péče. Největším oříškem celé této skupiny jsou děti, které se jeví skřípnuté skoro pořád. Je kumšt je ze skřípnutí vysekat i nejlepším protokolem a nové epizody jejich skřípnutého „vřískotu“ přicházejí po velmi krátkých a nejistých epizodách zklidnění. (Upřesnění, abych byla dostatečně pravdivá: To, co vypadá jako epizody zklidnění, jsou častěji epizody, kdy špatné strategie vnější přecházejí na čas do špatných strategií vnitřních. Tj. dotyčný člověk sice zdánlivě seká latinu, ale seká ji ze špatného důvodu ... a na úplně špatné kousky. Jenom nějaký čas místo ničení svého okolí a vztahů poškozuje sebe.)

Drásá mě, jak často se s tímto vývojem u mimořádně nadaných dětí setkávám. Spíše než z chování dítěte jej ale poznám podle míry zoufalství jeho rodičů. Obvykle za mnou přicházejí s nějakou relativní drobností v chování, kterou se nedaří korigovat respektující ani přísnou výchovou. Se mnou tyto děti spolupracují skvěle. Jsem totiž zajímavě divná osoba, která je na ně zvědavá. (Nenechte se mýlit, není to mnou ani mým přístupem. Před vlastním chronicky skřípnutým dítětem jsem se vší svou parádou stejně bezmocná jako jakýkoli jiný rodič.) Když teda navážu kontakt a začnu opatrně rozplétat nitky, které vedou od dílčího problému, začne se mi dělat ouzko kolem žaludku. Nedávno jsem si v jedné takové situaci poznamenala do deníčku:

NELEKEJTE SE! Nejspíš je to mnohem horší, než to vypadá.

… protože to je přesně to, co vidím. Skutečným problémem není to, že „ztrácí věci a vůbec ji to netrápí“, „je sprostý ve škole a my to z domova nemáme jak korigovat“ ani že „pořád brečí kvůli blbostem“. Zakukleným zakopaným psem je taková drobnost, která se často ozve jen mezi řečí:

Tento človíček nevnímá svět jako bezpečné místo.

Pozoruhodné a jedinečné na nadáňatech je, že i tak do toho primárně nebezpečného světa dost odvážně vystrkují své zvědavé růžky. Narozdíl od normíků, kteří vyrůstají v rodině, která je (většinou dost brutálním zanedbáváním či týráním) přesvědčí, že svět není bezpečné místo, tu často nedojde k zániku zvídavosti. Mimonádné děti s nedůvěrou ke světu se dovedou tak strašně a propastně bát ... ale stejně to chtějí vědět!

Jako obvykle tu máme dva extrémní projevy, do nichž se může primární strach z reality vyvinout. Zdůrazňuji, že horší je vždycky ta tichá varianta. Protože je těžko viditelná a ještě hůř řešitelná. Tyto děti jsou úzkostné s neurotickými propady, mívají tiky či panické ataky, středně těžké poruchy spánku, zhusta logopedické problémy a poruchy učení. Většinou k tomu schytají nálepku autismu, později depresí, generalizované úzkosti. Mohou ale působit i hodně manipulativně. Jejich projev bývá okořeněný kompulzemi (OCD), závislostmi či sebepoškozováním. Na jakoukoli zátěž reagují útěkem nebo vypnutím (v široké škále podob).

Viditelnější varianta je „dítě-psychopat“. (<- To je citát. Rozhodně ne pravdivá diagnóza. Leč docela chápu, že to tak nezasvěceným lidem připadá.) Nejčastěji jsou tito lidé misdiagnostikovaní jako ADHD, zatímco laický posuzovatel vidí jasné selhání rodičů – bezhraniční rozmazlené dítě. Ubezpečuji vás, že přesně stejné projevy mají děti z rodin respektujících koučů, ezoterických bytostí i z rodin vojáků vyznávajících spartánskou výchovu. Není to ani tím, že je to jedináček, nejstarší nebo nejmladší. Není to pohlavím ani genderem (i když zrovna misgenderování může sehrát svou roli). Nejvýraznějším společným rysem je, že dítě nezrcadlí chování rodičů a nefungují na ně respektující výchovné postupy. V mezní situaci … což je pro něj většina jakkoli zátěžových situací … reaguje buď agresí, nemístným šaškováním („předváděním se“) nebo – pozor! - snahou excelovat, zavděčit se výhrou za každou cenu. Mnohdy se takový soutěžící chová, jako by na tom, jestli vyhraje, závisel jeho život. (Protože na tom závisí jeho životní hodnota.)

VMI lidé s poruchou citového pouta necítí žádnou jistotu v sobě ani ve světě kolem. Bývají chronicky osamělí a osamělostí druhotně poškození. Dokonce i když mají milující a pečující rodinu a relativně úspěšný život.

Tito lidé říkávají, že život je mizerná a neférová hra, kde si nakonec musejí vždycky nějak poradit sami. To mají společné se skutečnými (narcistními - mocenskými) psychopaty. V čem se ale zásadně liší, je ochota a schopnost dělat věci, které jsou na úkor společnosti. VMI lidé s pokaženou důvěrou ke světu bývají výrazně asociální. Zatímco praví psychopati jsou antisociální. Drobná změna v hláskování, ale obří rozdíl pro lidstvo. V dílech Julese Verna a Karla Čapka míváme tyto postavy krásně vedle sebe: Podivínský profesor vynalezne nástroj zkázy a rozhodne se jej pro dobro lidstva (a na úkor svojí slávy a bohatství) utajit, zatímco padoušský podnikavec vidí jen mocenský potenciál a rozhodne se ho získat a zneužít ať to stojí co to stojí. Skutečnou šikmou plochou je až touha po moci nad druhými – ať už manipulativní nebo přímé. Ne to, jestli má nebo nemá rád(a) normíky.

Vězme ale, že jsou nejméně dva důvody, proč VMI lidé s poruchou citového pouta svému okolí někdy prokazatelně ubližují. Oba jsou obecně lidské a neznamenají poruchu osobnosti – v takové situaci by se tak zachoval každý.

Důvod 1. - Okolí způsobuje narušování jejich skutečných hranic tak často a tak bolestivě, že se v nich hromadí touha „ukázat ostatním, jak moc to bolí“. A to buď přímou agresí u „hlasité“ varianty nebo matyldovským stylem, kdy se tomu, kdo upadl v nemilost, dějí záhadné nepříjemné příhody. Zaručeně nejhorší výchovnou radou je dítěti, které vám názorně ukazuje, jak moc ho to bolí, názorně ukázat, jak moc to postiženého bolí. Schválně hádejte, co udělá zoufale rozbolavělé dítě, které mu jste právě naložili další bolest ...

Důvod 2. - Tragickou součástí poruchy citového pouta je nemožnost chytit se vlastních hranic. Jedním z vývojových úkolů kojence a batolete je naučit se, kde jsou hranice jeho těla, hranice jeho bezpečného prostoru, hranice jeho možností. Pokud je dítě na rodiče naladěné (a rodič naladěný na dítě), probíhá „výuka“ zcela intuitivně a nenásilně – skrze takzvanou sociálně budovanou interocepci. Pokaždé, když dítě něco ucítí, dá mu rodič uklidnění, že je v pořádku to cítit. Dítě se učí rozumět sobě i svým hranicím. Získává jistotu, že se v rámci svých hranic může cítit bezpečně. Naučí se důvěřovat svým pocitům i svému okolí. Dítě, které nevěří sobě ani okolí vnímá nebezpečí všude. A své hranice nevnímá nikde. Může to mít až tak kuriozní projevy jako že vráží do věcí a do lidí, protože nemá dostatečný pojem o hranicích svého těla. Nedokáže funkčně zacházet s nástroji a předměty, takže mívá diagnózu dyspraxie – mnohdy i přes zjevné motorické talenty. S vývojem se pak problém přesouvá spíše do roviny neustálého okopávání sociálních hranic – poruchy opozičního vzdoru, PDA. Při tom všem jedinec svému okolí pochopitelně velmi často a různorodě ubližuje. Dospělý se špetkou nadhledu samozřejmě chápe, že je to ubližování nezáměrně. Ale i tak je dost těžké to ustát, protože se to děje opakovaně (až neustále).

Ráda bych se ještě krátce zastavila u rozdílu ve vnímání reality vlastní existence u lidí se silným a oslabeným citovým poutem. Zkusme si představit svět – realitu tohoto bytí – jako divokou přírodu. Síla citového pouta je v tomto obraze ilustrována tím, jak pevný stan – chýši – dům máte za svou základnu. Člověku, který nikdy nezažil pocit bezpečí a soukromí uvnitř pevných zdí svého domova, budete jen těžko vysvětlovat, proč je důležité respektovat zdi domovů ostatních, jak se chovat na návštěvě, jak budovat nové domy...

Jako společnost nás teď čeká cesta k uznání, že nejčastější příčinou překračování hranic není „že jim maminka málo důrazně řekla, že do domů ostatních se bez dovolení neleze“. Skutečnou příčinou je to, že existují lidé, kteří nikdy nezažili dům. Pro mě je docela šokující zjistit, že nevhodné chování na návštěvě může docela často znamenat, že je ten člověk celý život bez domova.

Mimořádně nadaní lidé s poruchou citového pouta jsou takoví Děrsu Uzalové. Je pro ně specifické, že je absence pevné základny neodradí od toho, aby divočinu objevovali. Mají onu podivuhodnou moudrost nespoutaných toulavých divochů. Neuvěřitelně vycvičené instinkty. Podivuhodné znalosti, zkušenosti, dovednosti. Mnohdy dospívají přečasně – kupodivu nejen mentálně! Velká část bezdomoveckých „nešvarů“ se ale týká i jich. Podstatné je, že nám (jako společnosti) mohou hodně pomoci v hledání cesty pro lidi s poruchami citové vazby. Pro bezdomovce, kteří si sami nepomohou, neodváží se vyrazit do světa a prostě to zkusit.

(Právě jsem se přistihla při přehnaném altruismu. I kdyby, sakra, nikomu jinému nepomohli, tak má cenu o jejich existenci vědět a snažit se jim pomoct! Nebo jim aspoň neházet klacky pod nohy! Neoznačovat je za vadné a sociálně neschopné.)

Mezi nejsilnější pokusy o uchopení problematiky poruchy citového pouta u lidí s VMI řadím knihu Eliezera Yudkowského Harry Potter a metody racionality. Autor se k odlišnostem v prožívání, chápání světa a pohybu v něm vrací s hlavním hrdinou nespočetněkrát … vlastně skoro pořád. Asi nejkoncentrovanější je to v 1. díle v 6. kapitole, kde si profesorka McGonagallová všímá jeho nápadné vyplašenosti a nedůvěry vůči světu. Je zde popsána jak možná záměna s týraným dítětem, tak i důvody, proč nadaní k porušení citového pouta nepotřebují týrání.

Čímž se dostávám k nanejvýš palčivé otázce: Jsem dospělák, jehož dítě odpovídá popisu nadaného s narušených attachmentem. Můžu za to já?!

Jak píšu na již zmíněném webu s návody práci se skřípnutými dětmi: Buďme radikální při záchraně trpícího, trpěliví při vysvětlování ostatním a zdrženliví v hledání viníka.

Ať už jde o nás samotné, o naše děti, o naše žáky či jiné blízké osoby.

Čím vyšší je mentální intenzita, jíž je jedinec stižen, tím těžší je u něj vypěstovat důvěru ke světu. Protože – promiňte mi, že to říkám – svět JE nebezpečné a nepřátelské místo. Když potřebujeme mrňousky přesvědčit, že ne, musíme jim vlastně dost lhát.

Jako obzvláště rizikové faktory se proto ukazuje pokud:

• Primární vztahové osoby nevěří, že je svět bezpečný – ať už je to kvůli vlastní poruše citového pouta, pozdější traumatické zkušenosti nebo jasnozřivému vidění světa způsobenému primárně vysokou mentální intenzitou.

• Matka je v době těhotenství, porodu a prvních letech života dítěte v existenční tísni, případně přímo v život ohrožující situaci (týrání, bída, válka, deprese ...).

• Dítě je samo extrémně citlivé a extrémně vnímavé. Kouká na vás už v porodnici TÍM zpytavým pohledem, kam jste ho to přivedli a jestli vám může věřit.

Často se setkávám s odsudkem, že rodič, který nedokázal dítě ochránit před poruchou attachmentu, si zaslouží trpět. Volání po tak tvrdých trestech pro změnu odsuzuji já. Ve svém životě jsem nezažila NIC tak strašného, jako je být matkou VMI dítěte s oslabenou počáteční citovou vazbou. Vylosovala jsem si na to nejhorší možnou konstelaci - šlo o mé první dítě. Takové je schopné zničit veškerou rodičovskou sebedůvěru i velmi schopným a dobře připraveným rodičům. Pokud máte „divné dítě“ až jako další v pořadí, je to sice šok, ale šok spojený s nečekaně náročným dítětem, ne s otázkou, jestli nejste sami psychopati, když vaším zrcadlením vzniká TOHLE chování. Všichni vám budou tvrdit, že dítě zrcadlí vaše nitro. Jenže to není pravda. Dítě, které na vás nemá primární citovou vazbu nic nezrcadlí. Znám ten rozdíl důvěrně. Mám totiž to štěstí, že jsem se poté stala matkou VMI dítěte, kde k poruše počáteční citové vazby nedošlo. Vím, jaké to je, když vím, co dítě chce a dokážu ho ukonejšit. Když mi dítě důvěřuje. Když zrcadlí moje nitro v nových a nových fazetách. Když je mi trpělivým učitelem. Když se dítě nechá rodičem provázet v prvních krůčcích po světě. A, asi nejpodstatněji: Už vím, jaké to je, když je péče o dítě potěšením. U mého prvního dítěte to NIKDY nenastalo. Každý akt péče vyžadoval obrovskou vůli, sebe-přemáhání. Postupně se stal činností v křeči vydrcenou z hlubiny úplného vyčerpání. Udělala jsem všechno pro to, aby měl náš nejstarší krásné uvítání na světě, ale odměna v podobě radosti ze spokojeného děťátka se nikdy nedostavila.

A co si z toho můžeme vzít?

Všechny pekelné kombinace vysoké intenzity, komplexity, asynchronicit a společenských nástrah se dají zvládnout, pokud máte primární jistotu, že je svět fajn místo k životu, že se můžete plně spolehnout na své nejbližší – a to po celý život. Bezpodmínečně. To je to nejdůležitější, co lze pro člověka stiženého nadáním udělat. V jakémkoli věku.