Dynamismy pozitivního rozpadání

Dynamismy pozitivního rozpadání

Díky Martině jsem zjistila, jak málo jsem toho z Dąbrowského Teorie pozitivní dezintegrace vlastně přeložila / převyprávěla. 

V předchozím článku k tomuto tématu jsme se bavili o příčinách a úrovních (levelech) osobnostního rozpadu a některých pozitivních následcích, které může dezintegrace přinést. 

Dnes se hlouběji pověnujeme dalším zajímavostem z této teorie. Zejména si vezmu na paškál osobnostní formativní faktory a mentální dynamismy. Trošičku se dotkneme toho, jak se to celé hraje. Zní to asi dost komplikovaně, ale nebojte, udělám to tak šťavnaté, jak jen to půjde. 🙂 Pokud by to přece nebylo napoprvé skousnutelné, zkuste si studium osladit aperitivem ve formě pohádky O dezintegrujícím se káčátku, kde kolegyně Chris Wells a Emma Nicholson používají terminologii pozitivní dezintegrace s takovou lehkostí, že vám vleze pod kůži úplně sama. 

Mírně-výkladový slovníček TPD

Dąbrowského teorie pozitivní dezintegrace vychází z myšlenky, že život každého z nás nejvíc formují tři faktory:

1. faktor, ze kterého může vycházet naše chování a jednání, zahrnuje všechno to, co máme od přírody dané. Tělo, jeho pocity, potřeby, instinkty. Někdy se říká plazí mozek.

2. faktor značí vše, co máme sociálně dané. Co jsme se naučili od ostatních bytostí. Ať už vědomě nebo nevědomky (třeba nápodobou). Zjednodušeně: savčí mozek.

3. faktor označuje autentická hnutí naší osobnosti. Vnitřní motor a vnitřní hlas. Vědomí a svědomí. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. To, co nás nutí růst k vyšším a vyšším metám lidskosti. Třetí faktor je transcendence v její každodenní žité podobě.
(Jak již bylo řečeno dříve Dąbrowski netvrdí, že je každý člověk schopen a ochoten ho slyšet na řídit se podle něj. Všímá si jen, že v rozhodování některých lidí je tato složka významně zastoupena, měla by tedy být také pojednána.) 

Dynamismus je vnitřní síla nebo vnitřní proces, který tato síla roztáčí. V širším slova smyslu je to cokoli, co nás uvede do pohybu. Ať už je to pocit hladu, který mě přiměje shánět jídlo. Nebo pocit vlastní nedostatečnosti, který mě donutí se zlepšovat ve hře na violu.

Dynamismus pozitivní dezintegrace je vnitřní hnutí, které má charakter přechodného rozpadu. Dąbrowski rozlišuje jednoúrovňové dynamismy, které vedou k tomu, že se nabořená psychika postupně složí zpátky do svého předchozího tvaru. Za zajímavé a hodnotné považuje až víceúrovňové dynamismy, které využívají rozpad k tomu, aby se z osamostatněných dílků dala poskládat osobnost vyšších kvalit (lidskosti).

Horizontální dilema je rozhodování v rámci jedné úrovně. Například jestli se chovat spíš jako učitelé nebo spíš jako vrstevníci (v rámci 2. faktoru). Často je řeší Gordon Neufeld.

Vertikální dilema je rozhodování mezi nižší a vyšší úrovní. Například jestli udělat něco společensky neoblíbeného, když vnitřně cítím, že je to správné. A ta řeší právě Kazimierz Dąbrowski.

Potenciál vyššího vývoje … zní jako něco fakt fajnovýho, ale žít s tím? To bych nepřála ani nepříteli. Znamená to, že máte osobnostní charakteristiky a předpoklady pro to se opakovaně osobnostně otřásat a rozpadat. Potenciál vyššího vývoje zahrnuje zejména divoké kombinace různých overexcitabilit (nejdůležitější/nejhorší je ta emoční), dále pak silný vnitřní hlas a potřebu být sama sebou (3. faktor). Někdy jsou jako součást potenciálu vyššího vývoje uváděny i různorodé životní komplikace, kvůli nimž člověk nemůže jen tak vyrůst do svého tvaru, v klidu rozkvést a uzrát ke spokojenosti své i ostatních. 

Naprostá většina dezintegrací se děje nedobrovolně - vnitřní dynamismy se rozjedou bez našeho vědomí a donutí nás vylézt ze své ulity a (po čase bezbranného plácání se) začít stavět novou, lepší. Existují ale i ideové směry, které mluví o postupu k vyšším vývojovým stupňům z vlastního rozhodnutí. Ty bych ale s dovolením v této chvíli nechala stranou. Protože tam není nikdy tak úplně jasné, jestli se jedná o rozhodnutí vedené autentickou vnitřní touhou nebo společenskou módou - která by byla spíše typickou ukázkou druhého faktoru. Budeme pracovat s tím, že náš vnitřní krabík opouští jistotu svého exoskeletu až když už nevyhnutelně musí. Buď proto, že mu krunýř někdo rozbil (trauma) nebo proto, že se do něj už nevejde (vnitřní růstové dynamismy) - případně kombinací obou.

Výslednicí různých dezintegračních dynamismů je rozklad, který se navenek projevuje jako tzv. psychoneuróza.

Psychoneuróza ve své základní podobě je rostoucí vnitřní tenze spojená s rostoucí neschopností konat, co se má, když je to proti vnitřnímu ideálu. Kdykoli vás okolnosti donutí jít proti vlastnímu svědomí, trhá vás to na kusy. Může se jevit například jako porucha přizpůsobení generalizovaná úzkost, deprese, porucha pozornosti, antisociální porucha, případně abulie. Někdy se daří cyklicky střídat období, kdy je člověk sám sebou a kdy sám sebou být nemůže - pak bývá popisována jako cyklotymie / bipolární porucha, schizoidní porucha, případně ADHD (s hyperfocusem) nebo porucha autistického spektra.

Na psychoneurózu existuje docela dost negativních maladaptivních odpovědí. Tedy strategií, které to zhoršují a přitom nevedou ven. Příkladů je celá řada:
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD), jakožto snaha udržet rozpadající se realitu pohromadě pomocí rituálů, ustavičného hlídání, kontrolování, lpění na tom, co fungovalo dřív.
Rozmanité způsoby útěku od reality, například formou závislostí, workhoholismu, sebe-izolace, dissociace, vypnutí se až suicidality.
Obsesivní cvičení, sebepoškozování a poruchy příjmu potravy jako formy trestu za to, že před sebou neobstávám. (Konkrétní akce mohou mít samozřejmě i řadu jiných důvodů - vždycky se pídíme po tom, proč to ten člověk dělá. Nepředpokládám, že je to vždycky zrovna tímhle.)
Zdaleka nejčastější negativní maladaptivní odpovědi je ale snaha “to přeprat vůlí”, “udržet to na sílu pod kontrolou”. Které vedou k agresivní excelenci s následkem vyhoření. Protože tohle nepřepereš.
Asi nejvíc spornou odpovědí na příchod psychoneurózy je pak přijetí identity patologické osobnosti s doživotním rozháněním příznaků psychofarmaky.

Existují ale i řídké pozitivní maladaptivní strategie. Například snaha se z toho vypovídat na terapii nebo pokusy rozpustit svou bolest v slzách, i když vím, že kluci (ani silné ženy) přece nepláčou (překonávám 2. faktor!)

Pár rozpadových dynamismů na ukázku

Tak jo. Kdo jsou ti skřítci, kteří nám způsobují psychoneurózu a pomalu nás trhají na kusy?

• Stud - prohlubující se prožívání trapnosti z vlastních nedostatků. Při vyšších dynamismech cítíme stud, který není spojen s jinými osobami - stud před sebou samým.

• Vina - nepříjemné nebo až mučivé pocity z morálních selhání. Opět s proměnou viny založené na heteronomní morálce ve vinu za překročení autonomních hodnot (vyššího principu mravního).

• Ambivalence - současná přítomnost velmi silných protichůdných pocitů, hodnot nebo názorů, vedoucích k vnitřním konfliktům, které často nemívají žádné win-win řešení. 

• Ambitendence - protikladné tendence nebo motivace, které vedou k nejistotě, zejména v tom, jak žít a kam svůj život směřovat.

• Sebezpytování - tendence neustále analyzovat své chování a myšlení, hodnotit se, srovnávat se a odsuzovat se.

• Empatie a citlivost k utrpení druhých (existenciální a environmentální žal) - zvýšená vnímavost vůči emocím, potřebám a utrpení ostatních, která má pohlcující a zahlcující charakter.

• Vnitřní neklid - niterné znepokojení, neochota spolu-být s tím, jak to je teď.

• Perfekcionismus, pocit méněcennosti vůči ideálu - vnímání nesouladu mezi tím, kde jsem a co dokážu - a tím, jak to má být správně. Frustrace z nedosažitelnosti.

Převedeno na úrovně (levely) z minula (s troškou inspirace z filmu Dálnice 60):

1. úroveň - jsem v pohodě s tím, jak je to ložený

2. úroveň - reaktivní přístup k tomu, jak je to ložený

3. úroveň - vzpoura proti tomu, jak je to ložený

4. úroveň - zvědomení, jak by to mělo být, (vnitřní) restrukturalizace podle toho, jak by to mělo být

5. úroveň - jak by to mělo být se průběžně stává nově loženým

Na většině obrázků má Kazimierz Dąbrowski takový zvláštní vědoucí výraz. S takovým skoro pobaveným podtónem, jako by už pochopil ten velký vesmírný vtip a je zvědavý, jestli už nám to taky dochází.

Co tedy dělat, pokud u sebe pozoruji příznaky růstové psychoneurózy - dezintegrace s potenciálem zvrhnout se v dezintegraci pozitivní?

Myslím, že největší vtip Dąbrowského Teorie pozitivní dezintegrace spočívá v tom, že stejné věci, které nás tak impozantně rozsekají, nám dávají sílu dát se zase do kupy. ZÁKONITĚ máme všichni dostatek sil na to se znovu složit. Protože síla dynamismů, které táhnou dolů je jedna a ta samá, kterou se můžeme popadnout za pačesy a z té žumpy se vyndat.

Třetí faktor je to, co tě roztluče na prvočinitele i to, co čím se pak můžeš poslepovat. Mrtvá i živá voda teče z téhož pramene!

(Disclaimer: Ne, určitě se nevysmívám se vašim dosavadním snahám! Není říkám nic o tom, že by to bylo jednoduché. I když budete vědět, jak na to pořád je zatraceně těžký si všechno dotlouct, posbírat, smysluplně to sestavit a uplatnit v žité realitě. Není to práce na jedno odpoledne. Vůbec se nedivím nikomu, kdo vážně zkusil všechno, co mohl, a viděl, že to nejde, tak to vzdal. Je ale úplně strašně klíčový, abyste věděli, že to úplně jistě jednou dokážete a má cenu to zkoušet - i kdyby jen po milimetrech! Největší zkouškou třetího faktoru je to, že se na to nevykašlete, i když máte samé dobré důvody to všechno vzdát.)

Chceš-li se odrazit ode dna, musíš plavat dolů. (“The enemy's gate is down.”)

Ukázková pseudomoudrost, žejo? A přece na tom něco je. Jak již bylo zmíněno, nejčastějším důvodem, proč se pozitivní dezintegrace zasekne, je snaha udržet se na sílu nad vodou následovaná vyhořením a vyčerpanou rezignací. Už jste tak rozsekaní, že to nejde opravit, ale pořád to nejsou dost malé kousky na to, aby se z toho dalo stavět. 

Jedna z mála věcí, se kterými vám může dobrý terapeut nebo transformační kouč pomoci, je ta aktivní otočka ke dnu. Do středu svého trápení. K jádru svého rozkladu. Praštit do toho. Otočit se tváří ke svým démonům a projít středem. Temnou nocí duše. Je to MEGA TĚŽKÝ a ten nejhorší úsek jde člověk vždycky sám. Absolutně nahý, absolutně rozsekaný a absolutně sám. A musíš vydržet být tomu celému plně přítomen až do konce, jinak si dáš brzo opáčko.
(Kromě dříve zmiňovaného Mycelia to docela dobře popisuje třeba Herbertova Duna … ale nakonec i ta Dálnice 60. :)

Další velmi kontraintuitivní uvědomění je, že psychická bolest je dobrá zpráva. To, že to bolí, znamená dvě věci: Rosteš a prožíváš - tedy žiješ! (Pokud by to nebolelo, znamenalo by to, že jsi buď úplně odpojený, vůbec nerosteš nebo už jsi z jiných důvodů … vlastně mrtvý.)

Přemýšlím, jak vystihnout ten moment, kdy můžeš začít otáčet dynamismy a vydat se nahoru. Za sebe bych ho popsala jako postoj, kdy je ti všechno jedno tím správným (aktivním?) způsobem. Pekla, kterým ti hrozí, už se nebojíš, protože Lucifer je tvůj dobrej kámoš. Have been there. Have seen it. All. (Vybavil se mi oslík z jedničky Shreka, který volá: “Mám draka a nebojím se ho použít!”)

Teprve pak bude ta skluzavka nahoru fungovat. Teprve pak bude možné dynamismy otočit a použít k vyškrábání se ze žumpy.

• Kontakt s nitrem - přijetí faktu, že všechny ty nepříjemné pocity jako neklid, vnitřní tlak, vina a stud, jsou formou návodu. Jsou to vnitřní kompasy a vnitřní kontrolky. A je fér být jim vděčný za to, že tě nenechají sejít z cesty.

• Sebezpytování - je významným zdrojem sebepoznání a nadhledu. Nemusí to být nutně formou velkolepých prozření. I malé kousky se počítají. Poznat sebe takový, jaký skutečné jsem - poznat tvar, do kterého mám vyrůst - je královská disciplína celé hry na život.

• Hierarchizace hodnot a tendencí - umožuje poznat, co je nahoře a co dole. Z každé ambivalentní a ambitendenční životní kaše můžeš vyváznout tím, že kategoricky volíš to, co je hierarchicky výš. Co je hluboce lidsky správnější. Nemusí se to povést vždycky a hned. Chce to trénink a reflexi (co na Tvá poslední rozhodnutí říká Tvoje svědomí?). Možná trochu přechodného stoicismu, než si na to zvykneš.

• Empatie a citlivost - tak ty budou ještě na delší povídání. Ale nesmějí v tom chybět. Rozvinutí vlastní pošahaně silné empatie a citlivosti do celé jejich šokující šíře je neodmyslitelnou součástí celého procesu. Zvyšovat citlivost a plně prožívat je nahoru. Odsekávat se od sebe a potlačovat své prožívání je dolů. Moje maminka říkávala: “Tak to tolik neprožívej!” Já říkám: “Jen to pěkně všechno prožívej! Dýchej, dýchej to všechno!”

• Perfekcionismus, vědomí (dalekého) sebe-ideálu - zvědomení vlastních hodnot a priorit vyjasňuje vizi. Umožňuje promyšlený postup, vědomé sebe-programování. Život je dlouhej. Zásadní je vědět, kam jdu a být v pohybu. - na Cestě. Žij radostí, že víš, kam jít. Netrap se tím, že tam ještě nejsi. Zdravý perfekcionismus je hravý neklid. (V mé hlavě je to skřítek, co poskakuje kolem a švitoří: “Hej, koukej, já vím, co bys ještě mohla zlepšit!“)

• Cesta autenticity - znamená přijmout sebe se vším všudy. Ne jen to, co se na mě líbí druhým, ne jen to, co se mi hodí, nejen to, co se na mě líbí mně samotné. Pěkně postupně poznávat a integrovat úplně všechno, co ke mně patří. (Mně na to nejlíp zafungovala terapie Internal Family Systems (IFS) od Richarda C. Schwartze. Jeho knížka se jmenuje No Bad Parts. Docela dost toho je na Youtube. Moje terapeutka Jana Srncová mi doporučila appku Insight Timer, kde je docela dost cvičení zadarmo přímo od Schwartze i dalších.)

Tak co, všímáte si, jak je rozpad a sklad vlastně ze stejného těsta?

Nejkrásnější sobectví

Tyto skladné dynamismy vytvářejí nový, pravdivější sebeobraz, ale i nový obraz reality. Začíná vznikat prostor, který je dostatečně bezpečný na to, abych v něm mohla být skutečně sama sebou. Abych přestala googlit, jakou nemoc to mám, a začala objevovat výhody toho, jaké je to být mnou.

Mění se tím samozřejmě i vnější obraz. Ano, může se stát, že to někteří lidé ve vašem okolí neustojí. Mnozí neumějí žít vedle sebe člověka, který zná sám sebe a nemá zájem nechat se předělávat podle jejich představ. Buď si zvyknou - nebo ne. Ta stará osobnost už není v nabídce. Umřela během temné noci duše. S laskavostí na aktuálním osobním maximu jim nabízím to, co jsem teď. A je jejich svobodná volba do nových vztahů jít nebo nejít.

Jak se má žitá autenticita ke schopnosti zastávat různé životní role? 

Přestanu být dcerou, sestrou, mámou, partnerkou, žačkou, studentkou nebo učitelkou, jakmile budu sama sebou?

Víceúrovňová dezintegrace často začíná tím, že vám text divadelního kusu, do nějž jste byli osudem obsazeni, nějak nejde přes pysky. Čím dál častěji vás napadá: Tohle nejsem já! Tohle nechci dělat. Tohle nechci říkat. Všechno to neodvratně spěje k záseku. Zastavení se uprostřed jeviště života. Zahození masek. Zjištění, co jsou ony a co jsem já. A přijetí toho, jak vypadám bez nich.

O své role ale zpravidla nepřijdeme. Po autentické integraci si najednou můžu z rolí a masek svobodně vybírat. Hrát si s nimi. Brát na sebe různé podoby, různé úkoly a různé maškary. S radostí. A zase je čistě odkládat. Nejen že mě neomezují a neničí. Beru si je vědomě a ráda. Využívám jejich potenciál. Ano, nepopírám to zásek nastal. Ale stálo to za to! Ve všech svých rolích, které jsem si vybrala, jsem mnohem lepší. Nejsem v jejich vleku, mám je ve vědomém užívání!

Tak to je pro dnešek vše. Těším se na příště!

Děkuji všem, kteří mě v mých rozpadech neopustili a přeju vám, abyste kolem sebe měli takových lidí vždy dostatek!