Poznámky o tom, co je co

Poznámky o tom, co je co

Zvuková stopa.

Varování: Tento text bude vskutku proklatě dlouhý a po většinu jeho plynutí se vám bude zdát, že jsem ho sem vložila omylem. Pokouší se o sdílení logiky, struktury a záměru, podle kterých články Mimonádovny vznikají. Je určen především těm, kteří mají rádi širší kontext a hlubší vhled do záměrů autorčiných. Shrnuje dosavadní obsahy a formuje představu budoucích příspěvků. Přiznávám, že možná trochu moc košatě. (Text je vhodný spíše pro zkušenější čtenáře mého díla.)

Kdyby po vás na tomhle světě měla zbýt jen jediná knížka, jak by se jmenovala?

(Úplně vážně si zkuste odpovědět, než budete číst dál. Stačí název a perex. :)

Odpověď na tuhle otázku už je pro mě delší dobu jasná. Moje knížka by se jmenovala podle fiktivní knihy z románu Ostrov od Aldouse Huxleyho. Ten vypraví o utopickém tropickém ostrově Pála, kde žije společnost, která si vzala racionalitu a humanismus Západu a spojila je s buddhistickým pohledem na přítomnost a harmonizaci těla a duše. Vytvořila tak způsob nazírání na svět a fungování v něm, který se dá aplikovat na úroveň jednotlivce, společenství i celé společnosti. Jeden z jejích vládců, Starý Rádža, shrnul tuto vizi dobrého bytí a spolubytí v knížečce, která se měla jmenovat

Poznámky o tom, co je co a o tom, co by se co by se dalo rozumného počít s tím, co je co.

Říkám si: Jak nabubřelý by člověk musel být, aby se pokoušel o takovou knihu? 

V zásadě si umím představit dva motivy, proč se tak může stát. Buď ze ztráty soudnosti a totálního pohlcení sebestředností - nebo z pozice přiznané malé moudrosti, hluboké pokory a štědrosti. (V případě Huxleyho, který se tu za Starého Rádžu schovává, by asi nejvíc znalců vsadilo na kombinaci obojího zprostředkovanou psychedeliky. 😉)

Váha představy, že bych něco takového skutečně vytvořila, na mě dolehla když jsem četla závěr mnou často citované knihy “No Bad Parts” od Richarda C. Schwartze. Autor knihy, která převrací vše, co víme o lidské psychice a konečně smysluplně rozkrývá její zákonitosti i patologie, podezřívá sám sebe z nerozumu a přílišných ambicí. Utěšuje své části, které se mu vysmívají, že to určitě nebude tak objevné, jak mu říkají přátelé, kolegové a klienti. 

K jeho vlastní sebekritice bych si dovolila drze dodat, že Schwartz ani Huxley v těchto svých přelomových knihách nepodali kdovíjaký literární výkon. Román Ostrov byl z dobrých důvodů propadák a moje verze je z poloviny proškrtaná, aby se mi všechny ty výplňové pasáže nepletly do dalších čtení. 🙈 Dick Schwartz píše příšerným anglo-americkým popularizačním stylem, kde nahodile míchá anekdoty, pojmy a dojmy, čímž v mých očích dost podrývá svou naprosto relevantní odbornou teorii. 

Z mého pohledu je to ale dobrá zpráva - absence pochybností o sobě ani řemeslná dokonalost nejsou podmínkami pro tvorbu geniální knihy. Ufff! ☺️

Huxley mě navíc těší i tím, že si nijak nehraje na vlastní objevnost. Uspořádat věci, které už existují tak, aby dávaly vnitřní smysl a zároveň byly vysoce užitečné pro každodenní rozhodování a kvalitní život, je dostatečně velké sousto. Přála bych si, aby po mě zůstala mozaika myšlenek krásná svou smysluplností a užitečností. Taková oživlá Sagrada. Způsob vyprávění - model světa - paradigma - které si lze nasadit jako brýle a vidět věci jasněji, v barvách a úhlech pohledu, které pomáhají naplňujícímu fungování ve vnitřní i vnější realitě.

Podtitul mých poznámek by tedy zněl zhruba nějak takto:

Napsáno pro případ, že by někdo chtěl vědět, kam jsem dospěla v chápání toho, jak funguje hra jménem ŽIVOT - s pár návrhy, jak ji hrát míň blbě.

Meta-metodologie

Hodně mě baví, jak se tento článek sám od sebe proměňuje v (lehkou parodii na) Zadání závěrečné akademické práce. Hezky se mi tu rýsuje motivace, abstrakt, rešerše, obsah, mám i myšlenkovou mapu a “libreto” v podobě Huxleyova textu původních Poznámek.

Myslím, že celý tenhle koncept docela hezky navazuje na mou předchozí akademickou tvorbu. Moje absolventská práce ze střední školy, která se jmenovala “Diverzity” byla prý na úrovni bakalářky (dnes bych řekla: ze Systémového managementu) a tehdy mi připadala až palčivě objevná. Drásalo mě, že nemám jak ji doručit světu. Skutečná bakalářka “Využití nadpřirozena a fantastiky v cestovním ruchu” dokonce schytala kritiku za svou diplomkovost. A odborná monografie “Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu”, kterou jsem stvořila s pomocí svých velkých učitelů Jiřího Štyrského a Jiřího Šípka, byla zároveň mojí diplomkou. Ke Geopsychologii a ekopsychologii pak přibyla celá série metodických materiálů, zejména pro Národní geoparky. Pracovat se špičkami rodícího se oboru byla nejen velká čest, ale i fascinující tvůrčí zkušenost, která silně ovlivnila můj způsob práce. Mým úkolem nebylo přinášet objevné vhledy a důkazy, ale editovat vstupy ostatních do harmonického celku - být vypravěčem srozumitelného a smysluplného příběhu.

Když jsem pak vypadla z akademického prostředí, bylo mi i trochu líto, že už mě nic nenutí psát velké a objevné věci. Na druhou stranu jsem získala nejen badatelskou volnost, ale i volnost tvůrčí. Zásadní pro mě bylo rozhodnutí, že citace mají patřit osobnostem a jejich myšlenkám, které mé chápání “co je co” skutečně posouvají. Nebudu už dohledávat, kdo titulovaný někdy vymyslel něco podobného, jako já, jen proto, abych své produkci dodala na vážnosti. Konečně se můžu svobodně rozhodnout - a rozhoduji se silovou hru moderny nehrát. Vážený čtenář sám posoudí, jestli jsou mé modely a myšlenky smysluplné. Necítím potřebu zapojovat se do generování perfektně ozdrojovaného spamu moderní vědy (už proto, že tohle AI dělá líp). 

Na druhé straně si čím dál víc dovoluji citovat tolik materiálu, kolik může být čtenáři ku prospěchu. I za cenu toho, že v mnohých textech převažuje přeložený materiál nad vlastní invencí. Vše pro užitečný výsledek. 

Usiluji o dobrou postmoderní vědu tvořenou způsobem, který mi dává smysl a který cílí především na vysokou užitečnost pro ostatní živé bytosti. Myslím, že ukáznit tento proud propletených vyprávění do ucelenější formy je logický další krok.

“Poznámky” - The Original

Nejsem si vůbec jistá, jestli se to, co tvořím, dá nazvat apokryfem původního Rádžova-Huxleyova záměru. Poznámky o tom, co je co, jsou psané z pozice amerického intelektuála a vizionáře, který se vžívá do role Východního mudrce a vládce. Oproti tomu všechny mé Poznámky jsou nutně ovlivněné kulturou, mentalitou a zkušeností Evropanky z přelomu tisíciletí. Také osobnosti, které cituji (nebo se proti nim vymezuji), jakož i závěry, které z toho vyvozuji, jsou nutně docela odlišného ražení. Při každém čtení Huxleyho textu ale niterně prožívám jakýsi společný vektor. 

Připadá mi proto nanejvýš případné, aby zde zazněla slova původních Poznámek (do češtiny přeložená Vandou Senko a Milanem Ohniskem):

Všechny věci - ke všem věcem

dokonale netečné -

v dokonale svárlivé spolupráci pro Dobro,

jež dlí za veškerým dobrem,

pro Bytí,

jež je nadčasovější ve své pomíjivosti

a věčnější ve svém zanikání,

než Bůh tam v nebesích.

Nikdo nemá zapotřebí chodit nikam. Všichni už jsme - jen to vědět - tam.

Kdybych jen věděl, kým ve skutečnosti jsem, měl bych se přestat chovat jako ten, kým si myslím, že jsem. A kdybych se přestal chovat jako ten, kým si myslím, že jsem, měl bych vědět, kým jsem.

To, kým ve skutečnosti jsem - jen kdyby ten manichejský, o němž si myslím, že jsem, mi to umožnil vědět, je usmíření ano a ne v úplném přijetí a požehnaném prožitku Ne-dvojnosti.

Všechna slova víry jsou slova nečistá. Kdokoli mluví o Buddhovi, Bohu nebo Kristu, toho ústa měla by být vymyta karbolovým mýdlem.

Protože manichejskou touhu zvěčnit v každé dvojici protikladů pouze “ano” nelze ze samé podstaty věci uskutečnit, osamocený manichejský, za něhož se považuji, je odsouzen k nekonečnému koloběhu neuspokojení a nekonečnému koloběhu svárů s jinými o totéž usilujícími a podobně neuspokojenými manichejskými.

Sváry a neuspokojení - téma celých dějin a takřka všech osudů. “Ukážu vám utrpení,” řekl Buddha realisticky. Ale ukázal i konec utrpení: sebepoznání, úplné přijetí, požehnaný prožitek Ne-dvojnosti.

II

Uvědomění toho, kým ve skutečnosti jsme, vede k Dobrému bytí, a důsledkem Dobrého bytí je nejpřiměřenější způsob konání dobra. Nicméně pouhé konáno dobra Dobra bytí nevytváří. Můžeme být ctnostní, aniž bychom však věděli, kým ve skutečnosti jsme. Lidé, již jsou toliko dobří, nejsou Dobrými bytostmi, jsou pouze pilíři společnosti.

Většina takových pilířů jsou svými vlastními Samsony. Podpírají, leč dříve či později stahují dolů. Nikdy neexistovala společnost, v níž by konání dobra bylo především plodem Dobrého bytí, a tudíž neustále přiměřené. To ale neznamená, že taková společnost nebude nikdy existovat a že my tady na Pále jsme blázni, když ji chceme vytvořit.

III

Jógin a stoik - dvě poctivá ega, jež dosahují značných výsledků tím, že předstírají - a to systematicky - že jsou někým jiným. Avšak žádným předstíráním toho, že jsme někým jiným, dokonce ani výjimečně dobrým a moudrým, se z osamoceného manichejského nestane Dobré bytí.

Dobré bytí znamená vědět, kým skutečně jsme. A abychom věděli, kým skutečně jsme, musíme v každém okamžiku vědět, kým si myslíme, že jsme, a co nás tento myšlenkový zlozvyk nutí pociťovat a konat. Okamžik jasného a úplného nazření toho, že ve skutečnosti nejsme tím, kým si myslíme, že jsme, ukončí - alespoň v daném okamžiku - celou tu manichejskou šarádu. Budeme-li okamžiky nazírání toho, kým nejsme, stále obnovovat, dokud se nestanou trvalými, je možné, že náhle zjistíme, že vlastně víme, kým ve skutečnosti jsme.

Soustředění, abstraktní myšlení, duchovní cvičení - systematické odpírání v království myšlenek. Askeze a hedonismus - systematické odpírání v království vjemů, citů a činů. Ale Dobré bytí je uvědoměním, kým je člověk ve vztahu ke všem zkušenostem. Takže buďte na pozoru - na pozoru ve všech souvislostech, kdykoliv a cokoliv - chvályhodného či nechvályhodného, příjemného či nepříjemného - konáte nebo čím trpíte. To je jediná opravdová jóga, jediné duchovní cvičení hodné praxe.

“Čím více toho člověk ví o jednotlivostech, tím více toho ví o Bohu.” Přeložíme-li Spinozův jazyk do našeho, můžeme prohlásit: Čím více toho člověk ví o sobě ve vztahu ke všem druhům zkušenosti, tím větší je šance, že náhle - jednoho krásného dne - zjistí, kým ve skutečnosti je - nebo spíše Kým ve Skutečnosti Je.

Svatý Jan měl pravdu. V požehnaně němém vesmíru nebylo Slovo jenom u Boha, to slovo bylo Bůh. Jako něco, čemu nutno věřit. Bůh je zhmotnělý symbol, zbožštělé jméno. Bůh = “Bůh”.

Víra se velmi liší od věrouky. Věrouka je systematické a přehnaně vážné uchopování neanalyzovaných slov. Slova Pavlova, Mohamedova slova, Marxova slova, Hitlerova slova; lidé je berou přehnaně vážně - a co se děje?

Nastává nesmyslná ambivalence dějin - sadismus versus služba nebo (případ nesrovnatelně horší) sadismus coby služba, zbožnost versus organizovaná paranoia, milosrdné sestry nezištně pečující o oběti inkvizitorů a křižáků své vlastní církve. Naopak víru nelze nikdy brát přehnaně vážně. Protože víra je empiricky oprávněná důvěra v naši schopnost vědět, kým ve skutečnosti jsme, schopnost zapomenout v Dobrém bytí na věroukou otráveného manichejského. Naši víru dej nám dnes, ale zbav nás, milosrdný Bože, věrouky.

Já, takový jaký si myslím, že jsem, a já, takový jaký jsem ve skutečnosti - jinými slovy utrpení a konec utrpení. Přibližně jedna třetina veškerého utrpení, jež musí snášet osoba, o níž si myslím, že jsem, je nevyhnutelná. Je to utrpení vlastní všemu lidskému, cena, již musíme zaplatit za to, že jsme vnímajícími a sebe si uvědomujícími organismy; za to, že usilujeme o osvobození, avšak současně podléháme zákonům přírody, příkazu ubírat se stále dál a dál nenávratným časem, světem zcela lhostejným k naší duševní a tělesné pohodě, ubírat se k stařecké zchátralosti a jistotě smrti. Zbývající dvě třetiny utrpení si způsobujeme sami a vzhledem k vesmíru nejsou nutné.

Patriotismus nestačí. Avšak stejně tak nestačí nic jiného. Věda nestačí, náboženství nestačí, umění nestačí, politika a ekonomika nestačí, ani láska, povinnost ani čin, ať už jakkoli nezištný, ani úmysl, byť sebeušlechtilejší, nestačí. Nic nestačí, jedině všechno stačí.

Nemůžeme se vymanit ze své základní iracionality. Můžeme se pouze naučit umění, jak být iracionální rozumným způsobem.

Po třech generacích reforem neexistují na Pále zástupy poslušných oveček ani žádní duchovní pastýři, kteří by je stříhali a kastrovali. Nejsou tu stáda volů či prasat, ani žádní úředně ustanovení honáci, ať už královští nebo vojenští, kapitalističtí nebo revoluční, již by je cejchovali, spoutávali a poráželi. Jsou tu pouze dobrovolná sdružení mužů a žen na cestě k plné lidskosti.

Tóny nebo oblázky; postup nebo hmota? “Tóny,” odpovídá buddhismus i moderní věda. “Oblázky,” říkají klasičtí filozofové Západu. Buddhismus a moderní věda přemýšlejí o světě v hudebních souvislostech. Obraz, který člověku vytane na mysli, čte-li západní filozofy, je postava na byzantské mozaice - přesná, symetrická, vytvořená z miliónů malých kostiček nějakého kamene a pevně zasazená do stěn baziliky bez oken.

Ladnost tanečnice a o čtyřicet let později její artritida - obé je úzce spojeno s její kostrou. Jenom díky své pevné kostní stavbě může dívka provádět piruety a jenom kvůli týmž kostem, jež se poněkud opotřebovaly, je babička odkázána na kolečkovou židli. A analogicky - pevná podpora kultury je základní podmínkou veškeré individuální originality a tvořivosti a zároveň je i jejich základním nepřítelem. Věc, bez jejíž přítomnosti nemůžeme vyrůst v celistvé lidské bytosti, je až příliš často tím, co nám v růstu brání.

Století výzkumů mókšy jasně ukázalo, že i prostí lidé jsou v plné míře schopni vizionářských či plně osvobozujících prožitků. V tomto ohledu nemají vysoce kulturní lidé žádné výhody nad nevzdělanými muži a ženami. Vysoká míra prožitku je naprosto slučitelná s omezenou schopností vyjadřovat se symbolicky. Působivé symboly vytvořené pálánskými umělci nejsou o nic lepší, než působivé symboly vytvořené jinými umělci. Protože jde o projevy pocitu štěstí a naplnění, mohou být méně dojímavé, možná dokonce i méně esteticky uspokojivé, než jsou tragické nebo kompenzační symboly, jež vytvořily oběti frustrace a nezralosti, tyranie, válek a pověr, které vzbuzují pocit viny a vposledku podněcují zločinnost. Pálánské přednosti nejsou založeny na symbolickém výrazu, ale na umění, jež - byť ušlechtilejší a daleko hodnotnější, než vše ostatní - mohou pěstovat všichni: na umění pravého prožívání, na umění důvěrného obcování se všemi světy, v nichž je nám, lidským bytostem, dáno pobývat. Pálánská kultura by neměla být hodnocena (kvůli nedostatku lepších měřítek) tak jako ostatní kultury. Neměla by být hodnocena výkony několika talentovaných jedinců, kteří dovedně zacházejí s uměleckými nebo filozofickými symboly. Ne, má být hodnocena tím, co všichni členové komunity - ti obyčejní stejně jako ti výjimeční - mohou zažít a zažívají při každé nahodilé události a v každém jednotlivém následném průsečíku času s věčností.

Od Poznámek k Poznámkám

Přísahám na holej pupek, že jestli budou mé Poznámky alespoň v něčem přesahovat originál, tak v čtivosti! Nebo se aspoň pokusím o kratší souvětí. 😀

Zároveň - ačkoli bych moc ráda někdy držela své Poznámky fyzicky v ruce - věřím, že vymoženosti multimediální doby jsou fajn věc. Hodlám proto i nadále rozšiřovat škálu způsobů, jakými lze vyprávět příběhy postmoderní vědy. Například pro své doplňky a komentáře k původním Poznámkám zvolím formu prezentace s videem.

A neměla jsem tím videem rovnou začít?

Díky výše zmíněné Geopsychologii a ekopsychologii vím, že ne. 🙂

Při zkoumání percepce krajiny a vzniku proměňujícího zážitku jsme totiž s kolegy zjistili, že nejlepší je nejdřív na nové místo prostě přijít. A pokud možno samostatně si ho navnímat. Prožít si svoje vnitřní rezonance. Teprve pak je přínosné sdílet - ať už vzájemně nebo poslechem příběhů od někoho, kdo o tom místě ví něco víc.

Jestli jsem dokázala docílit toho, aby si původní Poznámky někdo další přečetl, prožil to a zamyslel se, je to pro mě přinejmenším stejně hodnotné jako to, že jsem byla vyslechnuta já.

Zde končí první díl “abstraktu” Poznámek o tom, co je co. Druhá půle tohoto úvodu bude následovat vzápětí. Představí vám obsah a cosi jako strukturu mého životního díla. 🧙🏻‍♀️