Změna nouzové strategie přežití

Jak se zbavit nouzové strategie přežití?

Zvuková stopa.

Mým dnešním úkolem je představit návod na pomoc dětem, dospívajícím a (ve smyslu “druhého dětství”) i dospělým, jejichž problémové chování (druhá výjimečnost) je následkem toho, že byli životními okolnostmi dotlačeni k některé z nouzových strategií přežití.

Takových 80 % toho, s čím dnes budu žonglovat, už v tomto kurzu zaznělo, takže se budu snažit citlivě vyvažovat odkazy, citace a nové pasáže, aby to mělo potřebnou celistvost, aniž bych se přehnaně opakovala. I tak to bude dlouhý. Omlouvám se.

V naprosté většině skutečných případů přicházejí dospělí od nadaných s otázkou, jak řešit jednotlivý projev. Konkrétní chování, které je zjevným následkem kombinace VMI (nadání) a nouzové strategie přežití. Obvykle dostávám velmi detailní popis toho jednoho projevu - a překvapené výrazy, když se doptávám na ty skutečně zásadní věci. Ať už z oblasti nadání (overexcitabilit) nebo stran projevů životní strategie. Pro lepší představu dám pár příkladů takových situací:

Projev: Dítě neumí prohrávat, neumí se přenést přes vlastní chybu. Zhroutí se kvůli každé blbosti.

Co vidím: Celkem určitě jde o některou ze strategií, které se snaží zajistit bezpečí, stabilní pocit vlastní hodnoty a přijetí. Může jít o perfekcionismus, hyperanalýzu, roli místo identity nebo o zaměření na výkon.

Co potřebuju vědět: Co je prioritou dítěte? Vlastní bezchybnost, předvídatelnost situací, jeho hodnota v očích druhých nebo se tonoucí chytá ocenění, známek a bodů? Jak se proměňuje jeho sebeobraz a co na něj má největší vliv?

Projev: Nejvyšší intelekt ve screeningu vyšel slečně, která se obětavě stará o druhé, nechce chodit do klubu podobně nadaných dětí. Prosí, aby mohla chodit s mladšími do družiny a pomáhat jim s úkoly.

Co vidím: Pečující strategie s hledáním vlastní hodnoty v sociální užitečnosti a podpoře druhých. Vysoké riziko, že strategie sebeobětování zablokuje zdravý vývoj autentické osobnosti.

Co potřebuju vědět: Jak je na tom slečna se sebehodnotou, když nemá možnost sloužit druhým? Které talenty je ochotna rozvíjet sama pro sebe? Jaké neuspokojené potřeby se snaží obcházet svým odevzdáním se službě druhým?

Projev: Žák nechce pracovat, dokonce ani na zajímavých úkolech adekvátní obtížnosti. Stahuje se z jakýchkoli výzev, které by se blížily jeho úrovni. Učitelé se neshodnou, jedná-li se o lenost, úzkost nebo pubertu.

Co vidím: Ústupovou strategii (“flight”), možná konflikt potřeby bezpečí a dostatečné úrovně sebeúčinnosti. Může v tom ale hrát roli i potřeba smysluplnosti a užitečnosti.

Co potřebuju vědět: Jaké podmínky musejí nastat, aby žák udělal výjimku a do úkolu se zahryznul? A jaká okolnost spolupráci naopak komplikuje? Cítí se bezpečně? Jaké zkušenosti má s tím, když se o nějaký těžší úkol pokusil a ono to vyšlo/nevyšlo?

Další příklady, rozklíčování a návrhy opatření jsou ve cvičení, které děláváme s pedagogy na školeních pro sborovnu. (Můžete si to vytisknout, nastříhat a zkusit přiřadit! 😀)

V době, kdy se rodina odhodlá přijít za mnou pro radu už obvykle ozkoušela všechny (nefunkční) taktiky jako je závazný příkaz nebo naopak přísný zákaz toho konkrétního chování, trestání, snaha o desenzibilizaci pomocí opakované traumatizace, snaha dokola vysvětlovat a modelovat dítěti, co má v té situaci správně dělat. Někdy už si stačili pořídit i vysvětlení nějakou patologizující nálepkou (tedy mají za sebou i pokusy o omlouvání chování poruchou). Díky tomu se celkem brzy dostáváme k myšlence, že bude potřeba pracovat s životní strategií jako takovou a v úvahách operovat s nenaplněnými potřebami. Že není možné “odnaučit” určité chování bez práce s celou osobností.

Pokud jde o zakázku ze školy, nejčastěji je bohužel vedena po linii “rodiče to podělali, donuťte rodiče, ať zajistí opravu - teprve až bude dítě normální, tak ho normálně obsloužíme”. Což je samozřejmě ještě o krok vzdálenější od všech těch nadějných vyhlídek, které škola může otevřít a dítěti tak reálně pomoci. Celkem nezáleží na tom, jestli to rodiče skutečně katastrofálně podělali nebo udělali to nejlepší možné a stejně to takhle dopadlo. Škola musí pracovat s tím, jak je to tady a teď. Malinko zlepšovat šance na dobrý život každého jednoho dítěte, které dnes překročilo její práh.

Tedy nutlý krok na cestě k odvrácení nadaného člověka od rizikové strategie přežití by se dal nazvat MOTIVACE. Ve smyslu pochopení, že není možné odstranit třeba “sprostě nadává spolužákům” bez toho, že dotyčnému pomůžeme najít funkčnější způsob, jak se vztahovat k sobě a ke světu.

0. MOTIVACE - mentální posun od přání “odstranit problémové chování” k přání “pochopit, co se skutečně děje”, potažmo “pomoci najít uspokojivé strategie”. (Viz grafiku “Staré a nové pojetí podpory nadání u dětí”.)

1. CO SE SKUTEČNĚ DĚJE

Z mého pohledu je to jednoduché (protože jsem to viděla stokrát), ale pro mé klienty to většinou úplně brnkačka není. 

Do myšlení a prožívání dítěte potřebujeme hluboce proniknout a najít shodu na těchto otázkách:

• Jaké základní potřeby nejsou naplněné? (Frustrace jakých potřeb způsobila tu nouzi, na kterou dítě reaguje svou nouzovou strategií?)

• Jakou strategii podvědomí dítěte zvolilo?

• Jak bychom pojmenovali vývojový úkol, který dítě touto strategií “obchází”?

• Které overexcitability nám tu zásadním způsobem vstupují do hry? (Co zvrhává ještě docela snesitelnou situaci v existenciální krizi, na kterou mozek reaguje nouzovou strategií?)

Jen s velkou opatrností (bez obviňování!): Jaké vnější vlivy (okolnosti) přispívají k tomu, že dítě sklouzává k této strategii? (Co můžeme reálně zastavit a zmírnit tak puzení k nouzové sebeobraně?)

2. KONTAKT!

Na jakoukoli další práci s dítětem je nutný kvalitní bližní vztah klienta a toho, kdo s ním bude dlouhodobě pracovat. Každý terapeut, který si váží své obživy, vám řekne, že to musí být kontakt s pravým, nefalšovaným a študovaným dr. … chci říct: terapeutem. Což může být dobrá volba. Zejména pokud máte opravdu hodně času a peněz. A štěstí na terapeuta vzdělaného ve specifikách práce s nadanými. Reálně, zejména u malých nadaných, svěřujeme tuto roli člověku, který už si důvěru dítěte získal už dříve. Na její posílení do použitelného citového pouta tedy stačí zhruba dvě nebo tři setkání v řádu jednotlivých týdnů. (Čekat tři měsíce na terapeuta a pak s ním tři měsíce navazovat vztah je možná myslitelné pro zakotveného dospělého, ale pro malé dítě bez dostatečné důvěry v sebe a ve svět je šest měsíců neuchopitelná a nepřekonatelná věčnost!)

Dospělý, který s dítětem dokáže díky pozitivnímu citovému poutu pracovat, je takzvaný “přirozený mentor”. Bývá to rodič nebo jiný dítěti mentálně blízký příbuzný, jindy učitel nebo vedoucí kroužku, který si získal žákovu důvěru.

Od bližního k terapeutovi obvykle klienty přesměruji až při vyšší mentální zralosti. Tedy u klientů, kteří už zvládají myšlení subjekt-objekt (umí se na sebe sama a své vnitřní děje podívat zvenčí), mají osvojené tzv. smíšené city (např. nepřestanou mít druhého rádi jen proto, že se na něj zrovna zlobí) a nebojí se “cizích lidí” (snesou, když to párkrát neklapne). V běžné populaci je to zhruba kolem 14. roku života, u mimořádně nadaných může být rozdíl +- 5 let.

Pokud pracujete s dítětem, které v dané chvíli na nikoho přirozenou vazbu nemá, soustřeďte se při volbě profíka spíš na kompatibilitu s konkrétním klientem, než na profíkovu specializaci. Schopnost získat si dítě je kombinací osobnostních rysů, vlastního nadání, přirozeného talentu na práci s dětmi a velmi jednoduché sady úkonů, kterou opravdu není těžké se naučit. Viděla jsem úspěšné párování s terapeuty, školními psychology, školním koordinátorem podpory nadání, etopedy z SPC, psycholožkou místního OSPODu, psychiatrem, speciální pedagožkou, dokonce s logopedkou a fyzioterapeutkou!

Pokud se přirozeným mentorem dítěte stane někdo, kdo o attachmentu ještě neslyšel, bylo by asi fajn, kdyby se byl ochoten tak trochu edukovat - např. přečetl si aspoň druhou půlku Neufeldovy knihy Držte si své děti a prolistoval Budování citového pouta. 

Pro představu zde uvedu pár úkonů, kterými lze znatelně zlepšit KONTAKT - doma, ve škole, v oddíle nebo zkrátka kdykoli potřebujeme posílit důvěru a vztah mezi dítětem a jeho dospělým.

Jak zlepšit napojení na dítě?

• Osobní uvítání a rozloučení. Dodržovat pravidelné, předvídatelné a příjemné momenty shledání a rozžehnání se. S takovou mírou osobního kontaktu, jak jen daný mezilidský vztah a podmínky (a dítě) dovolí. Tj. rodič na uvítání dítě osloví domáckou přezdívkou, naváže oční kontakt, obejmou se nebo si vezme dítě na klín; učitel může žáku podat ruku, podívat se do očí, oslovit jménem, vyjádřit radost, že ho vidí nebo naznačit příjemnou vyhlídku dnešní spolupráce. (V modrém Avatarovi se tomu říká “Zřím Tě!”) Důležité je, aby si člověk připadal viděný a vítaný. (Netlačíme na to, aby se rozmluvil, v danou chvíli stačí, že je tu s námi.)

• Momentky plné pozornosti. Zvýšit množství a intenzitu oněch vteřin, kdy je dítěti plně nasloucháno. Doma například tím, že přestanu vykonávat svou práci, když na mě dítě mluví, a věnuji se mu nejen sluchem, ale i zrakem. Ve škole se soustředím na to, aby dítě při odevzdávání každé své práce dostalo uznalý pohled nebo slůvko ocenění (ve smyslu “dobrá práce”, “vidím snahu”, “prima, díky”.)

• Otevřenost v nedokonalostech. Občas na sebe prozradit něco, co neshodí důvěryhodnost, ale ukáže lidskost a omylnost dospěláka. Ať už jde o schopnost omluvit se, třeba i za drobné přešlapy, kterých jsme se dopustili vůči dítěti. Nebo třeba vyprávění, jak jsme v životě udělali něco, za co na sebe nejsme zrovna hrdí, a jak jsme se s tím pak popasovali. Představuju si, že nejlepší vztahový dospělák je jako super skála na lezení - pevná, nedrobivá, spolehlivá, ale se spoustou přiznaných nedokonalostí a zvláštností, díky nimž se jde dobře (vztahově) zachytit.

• Rytmika. Hledejme příležitost, jak dítě vtáhnout do společné rytmické aktivity. Ideálně se skupinou. Ideálně s následnou reflexí (jak se v tom dítě cítilo, co prožilo). Může jít o aktivity tanečně-pohybové výchovy, různé hudební nebo tleskací hry, napodobování pohybu, opakování rytmu, případně obyčejný sborový zpěv s pohybem (všimli jste si někdy, že se mnohé sbory při zpěvu přirozeně “kymácejí” - možná je to hluboce tělesnou potřebou společné rytmiky). Obrovské zásobárny rytmických aktivit najdete pod pojmem “intuitivní pedagogika” - v literatuře, na netu, v kurzech. (Waldorfští mají svojí “eurytmii”, kterou osobně nemám moc ráda, ale je to zcela jistě snaha saturovat tento vztahový kanál.)

• Hra. Je to jasné a samozřejmé a proto se na to často zapomíná. Hra je základní cesta ke spolupráci. Nejen s dětmi. Základní strategie pro terapeuty, sociální pracovníky, učitele či pěstouny, jejichž svěřenec vykazuje nulovou vůli ke kontaktu (nemluví, nekouká do očí, odmítá dotek) je: Začít si hrát. Pěkně postupně, od základních vývojových stádií hry. Tedy nejprve paralelní hra - dospělák si vezme stejnou hračku, jakou má k dispozici dítě a začne si s ní hrát sám. Pak začne dítě napodobovat. Začne mu “nahrávat” (ať už obrazně nebo fyzicky - přihrát míček). Dlouho drží hru na kooperativní úrovni (cílem je společně udržet plynulý průběh hry - míček ve vzduchu). Když už je zjevné, že si hrají spolu, začne dospělý velmi pomalu s určitou regulací, přidává další pravidla a ověřuje si, že kontakt s dítětem “drží”. Když důvěra sílí, může dítě opatrně vtahovat do dalších a složitějších her, ba i soutěžení pro radost. Nakonec se spolu dostanou až k nácviku hraní životních rolí, dobrovolné účasti na taškařici jménem “fungování ve společnosti”, přijetí místa ve sofistikované legacy strategii zvané “škola”, vědomé hraní v improvizačním divadle jménem “život”...

• Pravidelný čas na hlubší rozhovor. U menších dětí nejméně každý týden, u větších stačí jednou za měsíc. Najít si čas a soustředit se na to, co je v dítěti živé, čím žije, jak se cítí, jaké má nenaplněné potřeby a touhy, jaké má perspektivy (vyhlídky do budoucna), jaké překážky a výzvy zrovna řeší. Poskytujeme především pochopení - aspoň jedno nepokřivené zrcadlo. Pokud máme koučovací nebo nenásilkové kompetence, bývá užitečné je zapojit, ale není to nutné. Hlavní je být s dítětem v tom, co právě prožívá. Neradit, neohýbat, nekecat mu do života.

• Chyťák. Gordon Neufeld radí darovat dítěti věc, které se může fyzicky chytit v době nepřítomnosti vztahové osoby a zvědomit si, že zase bude dobře. Slunce svítí pořád, i když je za mraky. I když se necítí viděn, zase viděn bude. I když se necítí pochopena, při pravidelném rozhovoru to ze sebe všechno pustí. Nejlepší chyťák zároveň voní tak, aby vztahovou osobu připomínal (něco jako zavřít se do babiččiny skříně 🙂). 

3. NAPLNĚNÍ (zazdrojování)

Kdo si myslel, že se tentokrát vyhneme mým oblíbeným šesti týdnům hájení … ten se splet. Nevyhneme. Jádrem našeho snažení je snaha přesvědčit dítě, že jeho nouzová strategie není potřebná, protože už nemá nouzi - a může tedy volit ze strategií pro čas míru a blahobytu (bezstarostného dětství, zvídavého učení, radostné hry). Zvláště u mimořádně nadaných dětí musíme často pořádně zamakat na tom, aby skutečně zažilo jaké to je, nemít nouzi. Aby se k naplnění nejen dostalo, ale taky v něm mohlo nějaký čas pobýt a zabydlet se.

Než o tom napíšu samostatný článek, odkážu vás na prezentaci “7 potřeb nadaných dětí”, kterou jsem kdysi vytvořila na zakázku kolegyň z Libereckého kraje. Po krátkém úvodu o nadaných dětech a lidských potřebách obecně se v ní přehledně dozvíte, u kterých potřeb bývá nejčastěji u nadaných obtíž, proč bývají nenaplněné, jak se projevuje nenaplnění každé z nich, jakými způsoby lze naplnění podpořit a jak se pozná, že už je to v cajku.

Zopakujme si ještě, že principem šesti týdnů hájení je hledání individuálního optima daného jedince - tedy záměrné snižování stresu a frustrace, zvyšování sebepoznání, seberealizace a naplnění, společné hledání optimálního režimu výživy, spánku a odpočinku a zajištění naprostého dostatku pozornosti, pochopení, přijetí a přívětivého zrcadlení od bližních (v ideálním případě od dospěláků i od vrstevníků). Vytváříme bezpečnou bublinu bez studu, hanby, soutěžení, srovnávání, trestů a strachu. Starší dítě se zodpovědně podílí tím, že se na dobu hájení vzdá svých závislostí (zejm. se s dospělými domluví na výrazném omezení pobytu před obrazovkou). 

Po rozpačitých pokusech prvních týdnů přijde určitá úleva, která ale bývá následována posttraumatickou reakcí, která se většinou projeví buď nemocí nebo přechodným zhoršením náročného chování. Zhruba po čtyřech týdnech se situace obvykle stabilizuje, ale my se plánu nepustíme - trváme na tom, aby bylo dítěti umožněno alespoň pár týdnů v komfortní zóně pobýt a zabydlet se v ní. Na závěr tohoto období můžeme naplánovat komplexnější psychologické vyšetření - protože dítě bude s největší pravděpodobností schopné ukázat sebe, ne jen svoji traumatickou stresovou reakci a nouzovou strategii.

4. PRAMEN SEBEHODNOTY

Naprostá většina “velkých” nouzových strategií, které jsme si popsali minule, je reakcí na prožitek (jádrové přesvědčení), že jako člověk sám o sobě nemám žádnou hodnotu (někdy dokonce: “Jsem tak divná a náročná, že jsem světu na obtíž - moje hodnota je mínusová.”) Setrvalý pocit ohrožení je vydatně napájen strachem, že jako člověk bez vlastní hodnoty jsem neustále na prahu vyloučení z tlupy (rodiny, třídy, party). Což pro pravěké podvědomí dítěte znamená jistou smrt. Pokud se tedy v rámci rozhovorů s dítětem zjistíme, že dítě frčí po této mentální dálnici do pekel, máme hned několik možných míst, kde se můžeme pokusit řetězec ovlivnit. (Opět - je to paleta - varianty, které vám připadají dementní nebo irelevantní prostě přeskočte a najděte si v tom to svoje.)

1. Naše společnost má tendenci slabší a intaktní děti oceňovat už za to, že jsou, za to, že se snaží, za to, že jsou “hodné”. Kdežto u nadaných dětí zpravidla oceňuje jejich excelentní výkony. Představa, že takto všechny děti zažívají úspěch, je pořádně nebezpečná. Děti oceňované za výkon se často upnou k přesvědčení, že jsou hodnotné jen pokud podají výkon. (Ani kvůli tomu nemusejí být nadané. To je obecný problém výkonově zaměřených rodin, škol a společností.) I nadané dítě potřebuje slýchat upřímná prohlášení o tom, že jsme rádi, že existuje, že ho máme rádi, že bychom místo něj nechtěli jiné dítě, ani kdyby podávalo lepší výkony. Nejde tedy jen o samotné snížení tlaku na výkon. Ocenění výkonu je třeba co nejpřirozeněji nahradit častým ubezpečováním dítěte, že je a bude “naše”, ať se mu bude dařit nebo ne. Každé jedno dítě potřebuje slyšet, že pro nás má nevyčíslitelou hodnotu. (Výše zmíněná osobní uvítání a rozloučení jsou na to nejlepší příležitostí!)

2. V materiálech k osobnostně-sociální výchově je celkem dost her “na sebepoznání a sebehodnotu”. Buďte pozorní a zapojte důkladnou analýzu rizik už při jejich výběru. Velká část z nich bohužel umožňuje strhat svůj sebeobraz a nenechat na sobě nit suchou. A některé jsou přímo výzvou k šikaně ze strany spolužáků. Takže opatrně. Některé lze hrát i v rodinném kruhu. Moje oblíbená je sada příběhů a kartiček s úkoly Lumpajda a Lupínek od Pasparty. V učebnicích etické výchovy najdete i verzi pro starší děcka (hratelnou i doma).

3. Pozitivní dopad na sebehodnotu mívá i sebepoznávání pomocí různých dotazníků a testů. Ideálně takových, které nemají “negativní” výsledek. Patří mezi ně OE Bingo, Via Strengths, tisíc a jedna varianta MBTI dotazníku, testy na hemisférní preferenci, dotazníky kvality života a životní spokojenosti. (Budu moc vděčná, pokud moji sadu doplníte o dotazníky pro menší děti a více kousků v češtině.)

4. Prožívanou sebehodnotu lze zvýšit i různými fígly, v nichž činy předcházejí přesvědčení. Funguje to podobně jako jóga smíchu nebo stokrát opakovaná lež, co se stane pravdou. Nepodceňujme sílu různých povzbuzujících citátů a afirmací, koukání do zrcadla a opakování vstřícných slov, her na to, že povzbuzuju svého nejlepšího kamaráda, dopisů sobě samotné a podobně. Fungují, ale jen pod podmínkou, že je s nimi provázející dospělák v pohodě. Pokud se to vztahovému dospělému hnusí, považuje to za lež nebo klišé, vzbudí to přirozeně nedůvěru i u dítěte. A to nechceme.

5. Celoživotně nejspolehlivějším zdrojem zdravé sebehodnoty je dobré spojení se svou podstatou, která je zároveň jádrem naší osobnosti i naší vstupní branou k pocitu jednoty veškerenstva a zážitku spolubytí, které nás přesahuje. Proto mezi “pumpičky na dofukování sebehodnoty” určitě patří i mnohá cvičení z oblasti mindfulness, meditace, řízené relaxace, imaginace a vůbec všechny možné duševní a duchovní tréninky, které nás nabádají k tomu, abychom se skutečně každý den alespoň na chvíli setkali s jádrem své bytosti (Richard C. Schwartz, autor IFS, tomu říká “Self”, tedy “Já s velkým J” a věnuje tomu velkou část své slavné knihy No Bad Parts). Zoufalství ze své malosti lze překlenout, zažíváme-li často pocit, že jsme součástí něčeho většího, smysluplného, krásného a obrovsky hodnotného - a bez každého z nás by to nebylo ono.

Některé terapeutické směry si troufají přetnout proud obav tím, že dají člověku zažít extrémní situaci, při níž dostane podvědomí konkrétní zážitek, že vyloučení z tlupy nevede ke smrti. Pěkně vás prosím: Tohle doma nezkoušejte. Projít peklem je jistě transformativní zážitek, ale provázet jím musí zpropadeně zkušený profesionál! Dokonce ani odlehčená verze z KBT, kdy si klient nejhorší možný scénář jen představuje, není pro domácí použití u nadaných vhodná. Mívají totiž příliš dobrou imaginaci, takže si dokážou založit na další trauma už pouhým fantazírováním, jak moc špatně by to mohlo dopadnout.

Dřív jsem hodně doporučovala četbu různých životopisných povídání o nadaných lidech, kteří byli v dětství podobně nešťastní a v dospělosti to daleko dotáhli. Dnes už od toho upouštím. Vytváření představ, že je jedinec předurčen k tomu, aby to v dospělosti “někam dotáhl” může být zdrojem tzv. gifted guilt, tedy celoživotního pocitu viny za to, že jsem to nedotáhla tam, kam jsem měla.

Cílem je budovat jistotu, 

že jsem hodnotný člověk, 

ať už podávám výkon perfektní nebo mizerný, 

ať už mě vrstevníci zbožňují nebo hejtují, 

ať už v životě budu čímkoli.

Pokud se poctivě propracujete až sem, s překvapením zjistíte, že se naprostá většina problémů cestou vyřešila sama. Získání důvěrníka, naplnění potřeb, vlídné chápavé zrcadlení, sebepoznání a napojení na svou podstatu často samovolně způsobí, že se člověku zahojí duše do té míry, že už ho ani nenapadne do nouzových strategií investovat. V profesionální péči se pak ošetřuje i to, aby se klient v případě dalších životních krizí ke své nouzové strategii nevrátil. Ale na to se jako laici vyprdněte, jo? (Chci říct, že to vážně počká, až bude dotyčný dost starý a zralý na klasickou dospěláckou terapii.) 

5. OPERACE?

Ano, jsou výjimečné případy, kdy to nestačí a je nutné jít přímo k věci: Bavit se o emocích, potřebách, strategiích a jejich následcích. Tedy přímo rozpitvat jednotlivé automatismy, návyky a metastrategie. Důrazně ale nedoporučuji pouštět se tímto směrem bez poctivé práce odvedené na bodech 1-4. 

Hlavním cílem této duševní operace je opatrné oddělení (nezdravé) nouzové strategie od (zdravé) osobnosti jedince. Je to opravdu delikátní psychochirurgie, ale pokud jsme si dobře připravili operační pole i operatéra, bude to v pohodě. Slibuju. 🙂

Jakožto laici si pochopitelně budeme muset vystačit s nástroji nenásilky, koučování a intuitivní pedagogiky. Profíci si samozřejmě mohou zavolat na pomoc arzenál z IFS, Somatic Experiencing, EMDR, arteterapie či etopedie (dle své profesní palety a denominace).

Začneme opět pozorováním. Mentor říká zhruba něco ve smyslu: “Vidím tuto konkrétní strategii, s těmito konkrétními projevy. Tuším za tím tyto a tyto potřeby. Co vidíš Ty?”

Klient říká: “Tohle vidím jinak a za tímhle mám spíš tuto potřebu.”

Mentor: “Takže konkrétní problémové chování je produktem téhle strategie, kterou se snažíš naplnit tuto rozumnou a oprávněnou potřebu. Je to tak?”

Klient souhlasí.

(Mentor se dotýká otázek z bodu 1 a zároveň zjišťuje, do jaké míry je klient schopen v danou chvíli rozlišit, co je on sám, co je jeho potřeba a co je jenom strategie.)

Můžeme si společně užít koučovací hříčku, kdy se klient snaží vymyslet co největší množství strategií, které by mohl někdo jiný v dané situaci pro naplnění dané potřeby použít. Nezdráháme se přitom vymýšlet i zcela absurdní příklady a zcela neefektivní řešení. Cílem je rozehrát hru a navodit vědomí, že jiných možností je neomezeně velké množství.

Pokud máte rádi hraní s kartičkami, můžeme si vedle kartiček pocitů a kartiček potřeb (znáte z NVC) vytvořit i karty strategií. Pro začátek tam můžou být klasické “UTEČ!” - “BRAŇ SE!” - “SCHOVEJ SE!” - “NEHÝBEJ SE!”, následují obvyklé “OBRAŤ TO VE VTIP!” - “VYMLOUVEJ SE!”, dále samozřejmě všechny, které u sebe klient vypozoruje (většinou opět viz minulé povídání). Postupně doplňujeme strategie, které s klientem identifikujeme jako zajímavé, využitelné. Někteří klienti karty rádi ilustrují nebo si s nimi jinak graficky pohrají, což je hodně prima způsob, jak si mohou strategie blíže “osahat”.

Karty se dají použít i pro vážný rozhovor:

• Kdy tuhle strategii používám?

• Co mi pomáhá přežít?

• Co mi bere?

• Jak poznám, že ji vytahuju příliš často?

• Kdybych s ní musela šetřit, na co bych si ji vyhradila?

S kartami se ale dá i různě blbnout (stejně jako u NVC kartiček). Například můžeme sehrávat scénky ze života, přičemž postava o své reakci nerozhoduje sama, ale vylosuje si ji náhodně z našeho balíčku karet strategií. (Například: Učitel tě obvinil, že opisuješ. Zareaguj strategií: “OBRAŤ TO VE VTIP!”)

Následně se pobavíme o tom, podle čeho si vlastně ve skutečném životě ze všech možných strategií vybíráme. Rozhoduje rozum? Je to otázkou vůle? Jsme vláčeni okolnostmi? Nebo zmítáni emocemi? Kdy máme reálně na výběr a kdy je to prostě semele samo a my jen vyděšeně koukáme, co se zase stalo? (S dospívajícími se můžeme pobavit i o takových věcech jako je Systém 1 a Systém 2 nebo princip základní atribuční chyby - viz minulá povídání nebo wiki projektu LessWrong.) Nesnažíme se klienta k ničemu dotlačit, jen v rámci možností mírně navýšit vědomost jeho rozhodovacího procesu.

Pokud si klient nevěří, že vlastními silami dokáže něco změnit, můžeme společně vymyslet různé mikro-akce. Klidně i legrácky. Například že zkusí třikrát za den upřímně někoho pochválit nebo ocenit. (Nejdřív druhé lidi, pak může zkusit přidat totéž vůči sobě.) Nebo že si před každým činem dá tři hluboké nádechy a výdechy. Často se používá třeba to, že si klient začne vést nějaké zápisky, sebepozorování nebo deník. Zkušenost, že má možnost ve svém životě ledacos ovlivnit (tzv. self-efficacy), je v téhle fázi daleko důležitější než samotný efekt té které mikro-akce.

Cílový stav je zhruba někde tady: Tohle jsem já a moje Já je vždycky v pořádku (v pevném bezpečném vztahu s veškerenstvem). Jsem autorem svých činů, které se mohou ukázat jako užitečné nebo neužitečné. I když nemůžu kontrolovat všechno, vždycky je hodně věcí, ze kterých si můžu vybírat. Hodně drobností, které můžu ovlivnit. I když někdy nedokážu najít dobré řešení, mám sílu vyhout se vysloveně škodlivým řešením. Snažím se držet si před očima svůj záměr, svůj cíl, a všímat si, jestli je mnou zvolená strategie opravdu nejrozumnější cestou k cíli.

A teď pozor, přijde STRHUJÍCÍ ZÁVĚR! :))

V celém procesu zdravé eliminace problémového chování za pomoci výměny nezdravých nouzových strategií za zdravé je ještě jeden naprosto klíčový moment. Je to takový protipól MOTIVACE z úvodu dnešního povídání. Grrr, už zase píšu moc složitě. Takže prostě(ji):

Mějme vždycky na paměti, že je důležitější zdravé nitro, než normálnost vnějšího projevu. Čímž chci říct hlavně dvě věci: 

• Pokud (na)daný člověk dělá něco, co je neobvyklé, jemu to pomáhá a nikoho neomezuje (tzv. quirk), tak se to nesnažme potlačit. Naopak, vysvětlujme okolí, že právě taková řešení otevírají nové možnosti uspokojení potřeb všech.

• Pokud dítě volí mezi strategií, která je mu vlastní, a řešením, které je obvyklé, snažme se vytvořit prostor pro jeho autenticitu. Každý člověk potřebuje nejdřív prozkoumat svou skutečnou tvář - jak by jednalo jeho laskavé, bystré a nekonečně milující Já - a až potom se může učit nasazovat masky pro různé role - jak jednat jako dobrý žák, vstřícný spolužák, přísný učitel nebo jako náhodný kolemjdoucí. Nikdy netlačme dítě do rolí a příslušených masek, pokud ještě nemá zformovanou vlastní tvář - pokud neví, jaké chování by pro něj bylo autenticky dobré.