Mimonádovna:
Živě a Do hloubky!

Debriefing a shrnutí všeho podstatného o nadání a vysoké intenzitě s Emer, Bárou a Zuzkou

První díl prvního setkání živé Mimonádovny se Zuzkou Kubíkovou a Bárou Mlejnkovou.

(A hned velmi názorná ukázka toho, proč nedělám živé podcasty, ale raději studiově nahrávám připravené povídání. 😝 Co se naživo v pohodě snese v rámci kouzla okamžiku, v nahrávce úplně přehlédnutelné není.) Za videem následuje přepis upravený pomocí AI i ruční korektury tak, aby šel číst.

Cílem bylo zachytit “přirozený“ transfer znalostí, jak se děje při osobních setkáních, na seminářích a tematických akcích, po kterých často litujeme, že se k tomu nemůžeme vrátit.

Abychom nemusely začínat “od nuly”, nabídli jsme případným začátečníkům jako prerekvizitu starší díl podcastu “Co škola?“, který ty úplné základy docela pěkně shrnuje.

Pokud chcete zažít, že naživo je to opravdu lepší, další setkání bude 27. 8. 2026 v Praze. Akce je zdarma, ale dostupná jen po přihlášení. Podrobnosti zatím nemám, berte to jako “Save the date”. (Lákadlo pro fajnšmekry: Termín jsme volily tak, aby mohla přijet paní Tereza D., úžasně přemýšlivá doktorka z hor. 😻)

Jmenuji se Zuzka Kubíková a jsem transformační koučka pro rodiče nadaných dětí. K tomuto tématu mě přivedla osobní zkušenost. Když moje děti nastoupily do školy, čelili jsme různým výzvám. Postupně jsme zjistili, že to, co na první pohled vypadá jako problém, v sobě skrývá velkou příležitost.

Říkala jsem si, že by bylo škoda nechat si tuto zkušenost pro sebe. Chtěla jsem, aby se o ní dozvědělo více rodičů. Aby se nemuseli stále točit v problémech, ale dokázali využívat příležitosti, které jim život s nadanými dětmi přináší.

Ukázalo se také, že důležitou součástí celé cesty je práce na sobě samém. Když za mnou klienti přicházejí, často společně zjistíme, že právě tam leží podstatná část řešení. Když pracuji sama se sebou, dokážu vytvářet bezpečný prostor i pro své dítě. Získávám větší jistotu, jasnější směr a zároveň více energie. 

Vedle mě sedí Bára, spoluzakladatelka projektu Do hloubky. Musím říct, že nejen Bára Mlejnková, ale i Andy Žitková jdou ve své práci opravdu do hloubky. Doporučuji podívat se na jejich instagramový profil. Sdílejí tam skutečné příběhy tak, jak je prožívají děti. Ukazují, co se děje doma nebo ve škole. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si při čtení některých příběhů uvědomila něco, co by mě samotnou vůbec nenapadlo.

Bára je také koučka a průvodkyně metodou Gallup. I v této oblasti se na ni můžete obrátit. Báro, chceš ještě něco doplnit?

Děkuji. Jen bych doplnila, že se dlouhodobě zabýváme tím, jak neuzavírat potenciál dětí už od raného věku. Právě proto se věnujeme tématu nadání. Zajímá nás, jaké jsou skutečné potřeby těchto dětí. Snažíme se o osvětu a hledáme způsoby, jak prostředí kolem nich přizpůsobovat tak, aby se v něm všem žilo lépe.

A na kraji sedí Kateřina Emer. Dovolím si osobní poznámku. Potkali jsme ji v době, kdy jsme procházeli jednou z nejtěžších životních situací. Byla pro nás obrovskou oporou a pomocí. Takže jí i touto cestou veřejně děkuji.

Protože Kateřina dělá pro nadané děti opravdu mnoho věcí, mám tu připravené krátké představení:

“K tématu nadání ji přivedla především osobní zkušenost, a to jak její vlastní, tak zkušenosti jejích nejbližších. Když se tomuto tématu začala věnovat profesně, ukázalo se, že v některých ohledech její vhled přesahuje to, kam dosud dospěla poměrně zanedbaná psychologie a pedagogika nadprůměrnosti.

Začala proto o nadání psát, přednášet a veřejně mluvit. Učila toto téma na vysoké škole, založila asociaci připravující mentory pro školy a školní koordinátory podpory nadání. Podílí se také na vzdělávání pracovníků pedagogicko-psychologických poraden, školní inspekce i zřizovatelů škol.

Na těchto vzdělávacích akcích se scházejí velmi zajímaví lidé. První den se obvykle představují svou profesní rolí, například jako výchovní poradci nebo učitelé. Druhý den často přiznají, že jsou zde hlavně jako rodiče náročných a chytrých dětí. A třetí den mnozí docházejí k poznání, že celou problematiku potřebují nejprve uchopit sami v sobě, než ji budou schopni předávat dál.”

Emer, chceš něco dodat?

Děkuji za úvod. Ve skutečnosti mám pocit, že se od všech těch rolí postupně spíše vzdaluji. Už si nepřipadám jako člověk, který je neustále ve víru aktivit. Naopak se snažím dělat méně věcí a hledat efektivnější způsoby předávání zkušeností.

Měla bych o sobě asi říct jednu důležitou věc. Můj mozek je velmi dobrý v tom, že dokáže rozpoznat, jak věci fungují, a navrhovat rozumná řešení. Mnohem méně obratná jsem však v předávání těchto poznatků lidem, kteří danou zkušenost sami nemají.

Právě proto vyhledávám zajímavé lidi, jako jsou dámy, které tu dnes sedí. A také kohokoli dalšího, kdo má chuť se do této oblasti zapojit. Když lidé přijdou dobrovolně, chtějí poslouchat a diskutovat, dokážu jim velmi dobře vysvětlit, co v praxi funguje a jaké strategie mohou využít.

Mnohem horší zkušenosti mám se situacemi, kdy mě někdo postaví před skupinu lidí, kteří tam být nechtějí. Typicky například ve škole vyberou pedagogy, kteří si s nadanými dětmi nejvíce nevědí rady, zavřou nás společně do místnosti a řeknou: „Něco s nimi udělejte, aby ty děti přestali trápit.“ Takové situace přijímám jako výzvu, ale myslím si, že právě v nich selhávám.

Stále hledám způsoby, jak předávat věci, kterým rozumím a které mám ověřené praxí, lidem, kteří je potřebují. Často si přitom ani neuvědomují, že je potřebují znát. Přitom je důležité, aby dospělí dokázali s nadanými lidmi, a zejména s nadanými dětmi, dobře spolupracovat.

Abychom vysvětlili, jak bude dnešní setkání probíhat, připravily jsme si každá několik otázek. Pokud vás během diskuse napadne vlastní otázka, můžete ji napsat a poslat dopředu k nám.

Také si klidně vezměte papír a tužku na poznámky.

Začneme otázkou:

„Čím si můžeme reálně pomáhat, aniž bychom museli přesvědčovat širokou veřejnost o tom, že nadání existuje, že nadaní lidé potřebují podporu a že nejde jen o ambice rodičů?“

Je to otázka směřující dovnitř našeho společenství. Jdeme rovnou do hloubky.

Já možná začnu. Nad touto otázkou jsem přemýšlela opravdu dlouho, protože se mě dotýká osobně, týká se mých dětí i mých blízkých. Vlastně jsem na ni částečně odpověděla už na začátku.

Mě samotnou tato cesta dovedla zpět k sobě. Uvědomila jsem si, že je důležité nejprve vyřešit věci uvnitř sebe. Právě naše vlastní nezpracovaná témata často zkreslují pohled na situaci. Mohou nám bránit vidět věci s odstupem a objektivně pojmenovat, co potřebujeme my sami i naše děti.

Když mám být konkrétní, představuji si to třeba tak, že si člověk během prázdnin dá několik celých týdnů na zastavení a dočerpání energie. 

Ve své práci i se svými klienty začínám překvapivě u těla. Nejprve hledáme zastavení. Naše hlavy běží velmi rychle, máme spoustu plánů, projektů a nápadů. Je snadné se v tom ztratit. Když se ale opřeme o tělo, o přírodu a o vztahy s lidmi kolem sebe, získáváme jinou perspektivu. Na tyto věci často zapomínáme právě ve chvíli, kdy nás pohltí naše myšlenky a projekty.

Tohle nám pomůže najít směr. Říkám tomu maják. Když se dokážeme na chvíli zastavit a získat nadhled, pracujeme s větším klidem. Stejně důležitá je péče o vlastní energii. Když fungujeme jen hlavou a dlouhodobě jedeme jedním směrem, mentální energie se vyčerpává. Pak nám chybí kapacita na naše intenzivní děti, ale i na vlastní intenzitu. Právě tehdy přicházejí krizové okamžiky.

Za mě je tedy klíčové zastavení, práce s tělem a využívání všeho, co máme kolem sebe, abychom získali větší nadhled.

Já bych k tomu doplnila ještě jednu věc. Za důležitou považuji zvídavost. Zvídavost vůči dětem i vůči lidem obecně.

Místo snahy dítě rychle opravit nebo změnit bychom se měli zajímat o to, proč se chová tak, jak se chová. Co nám chce svým chováním ukázat. Co se za ním skrývá.

Potřebujeme mu dát prostor, opravdu mu naslouchat, klást otázky a být tam s ním v té přítomnosti. Mám pocit, že právě to ve společnosti často chybí. Hledáme rychlá řešení, ale ta většinou nefungují.

Já bych hned navázala na dva provázky, které jste mi nadhodily.

První je zajímavý poznatek z výzkumů nadání. Zvídavost je jedinou vlastností, která se objevuje prakticky u všech nadaných lidí. Výzkumy ukazují, že její souvislost s nadáním může mít silnější vztah, než výkonové testy IQ. Důvodů, proč někdo v testu neuspěje, je mnoho. Otázky mu nemusí sedět, může být unavený nebo příliš mladý. Zvídavost však bývá přítomná téměř vždy.

Velmi mě oslovila myšlenka Gordona Neufelda, který rozlišuje dva druhy zvídavosti.

První je zdravá, rozvíjející se zvídavost. Právě tu popisovala Bára. Je spojena s lehkostí, zájmem a radostí z objevování. (Velká otázka zůstává, jak se zazdrojovat, abych na to tu energii měla a neodstrkovala dítě jen proto, že to nezvládám.)

Druhým typem je úzkostná zvídavost. Ta se u nadaných a vysoce intenzivních lidí objevuje velmi často. (Ale nejen u nich.)

U dítěte může vypadat například tak, že potřebuje vědět úplně všechno. Ne proto, že ho téma zajímá, ale proto, že chce mít pocit bezpečí. Chce být připravené na každou možnou situaci.

Například si může myslet: „Když budu znát všechny podrobnosti, nic mě nepřekvapí.“

Jenže čím víc člověk poznává, tím víc si uvědomuje, kolik toho ještě neví. Proto je tato strategie ve skutečnosti nefunkční.

Někdy bývá tento typ zvídavosti spojován s autismem, ale u nadaných lidí nejde o autistický rys. Je to spíše podvědomá reakce na pocit, že svět je příliš složitý a že je potřeba se v něm dokonale zorientovat. I když to z vnějšku vypadá také jako zvídavost, zevnitř je to velmi rozdílný jev.

Druhá věc, kterou bych ráda zmínila, souvisí s teorií pozitivní dezintegrace Kazimíra Dąbrowského.

Dąbrowski popisuje proces, při kterém se osobnost v určitých obdobích života rozpadá a znovu skládá. U vysoce intenzivních lidí se to může dít už v dětství a pak opakovaně během celého života. Když se člověk ocitne v takovém období rozpadu, má pocit, že tone. Svět je na něj příliš složitý a intenzivní. Často se zoufale snaží zachytit něčeho jistého. 

Dąbrowski však říká, že někdy je potřeba dopadnout až na dno, aby bylo možné se od něj odrazit. Ve společnosti máme tendenci tento proces léčit. Terapeuticky zastavovat a medikovat. Chceme, aby se člověk co nejrychleji vrátil do původního stavu. Jenže někdy právě to není možné.

Je to podobné jako u rostoucího kraba, kterému je starý krunýř příliš těsný. Musí ho rozlomit, i když je to bolestivé. Nemůže v něm zůstat navždy.

Proto považuji za velmi důležité sebepoznávání. Pomáhá ve chvílích krize i ve chvílích, kdy se snažíme ve světě zorientovat. Místo snahy pochopit celý svět je často praktičtější začít u sebe. Sebe totiž můžeme skutečně poznávat, přijímat a ovlivňovat. Právě hlubší sebepoznání považuji za jednu z nejdůležitějších cest, jak pomáhat sobě i nadaným dětem.

Možná bych na to navázala a zároveň tím otevřela téma znaků nadání. Už jsme zmínili zvídavost. 

Víme také, že ve společnosti stále přetrvává představa, že míru nadání určují především výkonové IQ testy. Mně osobně to ale nedává úplně smysl. Nadaný člověk je nadaný celý život, zatímco výkon v testu podává jen když je na to optimálně vyspělý, připravený a naladěný. Proto bych byla raději, kdyby se na výkonové testy přestalo nahlížet jako na hlavní způsob rozpoznávání nadání. Chápu ale, že mnoho lidí je stále vyvíjí a používá a nelze jim v tom bránit.

Pokud se vrátím k původní otázce - tedy co můžeme dělat pro sebe i pro ostatní nadané lidi, aniž bychom museli někoho přesvědčovat - pak mi dává velký smysl projít si jednotlivé projevy nadání. Často se jim říká overexcitablity neboli nadvzrušenlivosti či přílišnosti.

Přijde mi to jako mimořádně užitečný nástroj. Původně vznikl pro práci psychologa nebo kouče s klientem, ale velmi dobře funguje i při samostatném sebepoznávání.

Mně se nejvíc líbí ta varianta, kdy si před sebe dáme těch šest oblastí nadvzrušenlivostí.

První je oblast kognitivní, tedy rozumová.

Druhou je oblast smyslová, která souvisí se zvýšenou citlivostí smyslů.

Třetí oblastí je vysoká emoční intenzita.

Čtvrtou oblastí jsou tělesné projevy. Kolem nich se ve světě stále vedou rozsáhlé diskuse. Přitom mám pocit, že v některých ohledech už jsme v této oblasti možná dál než část zahraniční odborné scény. Myslím, že s tím pracujeme s větší jasností.

Pátou oblastí je imaginační intenzita. Ta bývá často zjednodušována na fantazii, ale ve skutečnosti je mnohem širší. Nejde jen o kreslení obrázků nebo psaní příběhů. Souvisí také s tím, jak složité obrazy si člověk vytváří z informací, které přijímá z okolního světa. Nadaní lidé často nejen vnímají více podnětů, ale zároveň z nich vytvářejí mnohem komplexnější vnitřní obrazy.

V jistém smyslu každý mozek halucinuje. Jen většina lidí halucinuje podobně, takže vzniká dojem, že to je ta objektivní realita. U nadaných lidí jsou však tyto vnitřní modely světa výrazně složitější. Takže to mnohdy nesedí dohromady.

Poslední oblast bývá nejméně diskutovaná i nejméně uznávaná. Přitom ji považuji za velmi důležitou. Jde o morálně-spirituální intenzitu.

Odborníci se tohoto tématu často obávají, protože mají pocit, že nejde obhájit, že nadaní lidé jsou automaticky víc spirituální. Jenže přiznaná spiritualita není ten hlavní a jediný projev.

Morálně-spirituální intenzita se může projevovat třeba velmi silným vnitřním kompasem. Nadaným lidem záleží na tom, aby byly věci správně. Mají silnou potřebu jednat v souladu se svými hodnotami. Nedokážou se smířit s podvodem, nespravedlností nebo jednáním, které považují za nečestné.

Někdy to může vypadat jako mimořádná zásadovost. Jindy jako silná potřeba hledat smysl nebo hlubší řád. A někdy se skutečně může projevovat i duchovně. Jde především o intenzivní prožívání otázky, co je správné a jak by se mělo jednat. (“Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.”)

Nejde přitom o to, že by dotyční měli pocit, že mohou rozhodovat o tom, co je správně. Já to neurčuju. Nejsem zdroje té informace. Mám v sobě jenom velmi silný přijímač. Velmi silně prožívám něco, co mě přesahuje a stanovuje směr.

Padla tady otázka, jestli do smyslové oblasti patří také synestezie.

Ano, může být jedním z jejích projevů.

Zároveň je důležité dodat, že projevy nadání jsou velmi rozmanité. Víme, že nadání má vysokou dědičnost, ale jeho konkrétní podoba se může v jednotlivých generacích výrazně lišit.

To znamená, že pokud řekneme, že synestezie může být jedním z projevů nadání, neznamená to, že každý člověk se synestezií je automaticky nadaný. Žádný jednotlivý projev sám o sobě nestačí k rozpoznání nadání.

Právě v tom je diagnostika nadání dost specifická. Je potřeba dívat se na člověka jako na celek. Procházet si celou tu tabulku. Není žádný jeden projev, podle kterého bychom mohli jednoduše říct: „Ano, tady je to jasné.“

V odborném posuzování se sleduje výskyt významného počtu znaků ve třech a více oblastech (overexcitabilit).

Ještě jedna zajímavost. Když se na ten seznam projevů podívá nadaný člověk, velmi často reaguje slovy: „Vždyť tohle přece každej zaškrtne všechno.“ Ve smyslu já jsem přece obyčejný člověk a platí to pro mě skoro všechno. 

Náš mozek si totiž při porozumění druhým lidem pomáhá tím, že předpokládá podobnost. Abychom dokázali odhadovat chování ostatních a vcítit se do nich, automaticky vycházíme z představy, že fungují podobně jako my. Není to chyba, nedostatek respektu ani známka nepochopení. Je to běžný mechanismus fungování každého lidského mozku.

I já teď například mluvím hlasitostí, která by byla příjemná mně samotné, kdybych seděla na vašem místě. Nedokážu přesně vědět, jaká hlasitost, rychlost řeči nebo tón hlasu by vyhovoval každému z vás. Musím si to nějak zjednodušit. A stejně tak si lidé zjednodušují představu o tom, jak fungují ostatní.

Právě proto bývá pro mnoho nadaných překvapující zjištění, že to, co považovali za běžnou součást lidské zkušenosti, ve skutečnosti běžné není.

A tady se podle mě dostáváme k samotné podstatě.

V problematice nadání není ani tak podstatné, jestli jsou přítomny nějaké skvělé talenty a jak je budeme rozvíjet. Jestli dětem nabídneme hlavolamy a náročnější matematiku. Zásadní je pochopit, že jako nadaný člověk vnímám více podnětů, mám více vstupů, prožívám toho mnohem víc a musím to hlavně všechno uintegrovat.

Používám k tomu obraz zaplétání provázků. Představte si, že máte před sebou velké množství provázků. Čím více jich máte, tím obtížnější je splést je do smysluplného a komplexního vzoru. Právě tyto provázky představují intenzity. Velké množství podnětů, které vstupují do vědomí.

Je pochopitelné, že si s nimi třeba dvouleté dítě si s velkým množstvím vstupů naprosto neví rady. Od začátku s tím máme plné ruce práce. To zaplétání do vzoru se děje celý život.

Když se na veřejnosti řeší nadání (dospělých), zpravidla je to jako výraz obdivu k výslednému vzoru. Fascinuje nás, jak složitě a zajímavě je daná osobnost utkaná. Mnohem méně pozornosti věnujeme tomu, co bylo na začátku, jaké podmínky bylo nutné vytvořit a kolik práce na tom muselo být odvedeno. A právě to je podle mě důležité pochopit.

Nedávat peníze a energii do čestných cen za výsledný výkon. Raději včas rozpoznat vysokou intenzitu, se kterou dítě musí zacházet už od prvních let života.

Proto mě mnohem víc zajímá nezpracovaná intenzita a jí způsobené asynchronicity. Snažím se zaměřit pozornost na období, kdy se dítě potýká s přílišnostmi. S tím, že je pro něj svět příliš složitý, nepředvídatelný, nepřátelský, příliš náročný. To mi připadá důležitější než debata o tom, jaký talent bychom měli rozvíjet nebo jaké mimořádné schopnosti dítě vykazuje.

K tomu mi nabíhá, že pak často na svou zvláštnost ještě vyfasují hromadu dalších nálepek. Které je často zatěžují ještě navíc a dál. A které potom rozplétáme - někdy až v dospělosti právě s nadanými rodiči. A tam se to pak vlastně násobí. Často si jako dospělí myslíme, že máme ve všem jasno a rozpleteno. Ale kolikrát teprve s dětmi zjistíme, co všechno ještě potřebujeme rozplést. 

Rozmotat a pak funkčně zaplést. Většinou když přichází člověk a říká: “Nevím, jestli jsem nadanej, ale mám děsný ADHD, poruchu autistickýho spektra a vůbec nejsem schopen fungovat ve společnosti, mám deprese a mánie atd. atd.” Tak to bývá člověk, který dostal naděleno opravdu hrozně moc. A teď to má v tom chumlu. I když se opravdu vždycky upřímně snažil to zaplést dobře. Ale prostě životní okolnosti do dostaly do propleteného chumlu. A nejen že to potřebujeme rozklíčovat a rozplést, ale potřebujeme tam vetkat vzory životní komplexity.

I v zahraničí se stále častěji objevuje myšlenka, že podstatou nadání je komplexita. Že jde v zásadě o složitost fungování nervové soustavy. O množství propojení, synapsí, vztahů a souvislostí, které člověk vnímá a zpracovává.

Velmi hezky to vyjádřila Anna Fučíková, která se věnuje matematice a teoretické fyzice. Říká, že pro své potřeby lidi dělí na „simply wired“ a „funny wired“, tedy na jednoduše zapojené a legračně zapojené. Nadaní lidé samozřejmě patří do té druhé skupiny. Jejich zapojení je složitější a barvitější. 

Důležité ale je, že s takto složitě propojeným mozkem se člověk nerodí. Dítě se rodí s velmi intenzivně fungující nervovou soustavou a tu složitost během života získává. To znamená: Nedá se říct, že je vrozené nebo dědičné nadání. Nadání je výsledný vzor. Vrozená a dědičná je vysoká intenzita. A ty se nedají odpárat.