Omnie

Jsem Emer. A jsem mimonáda. A tohle je můj příběh.

Většinu života se snažím přijít na to, co se to tu safra děje. 🧐

Myslím, že mám zvláštní talent všímat si, že jednotlivé věci spolu souvisejí, i když je ostatní zatím vidí odděleně. Dívám se na lidi, organizace, krajinu, vzdělávání i technologie jako na živé systémy: na něco, co má vrstvy, historii, vnitřní logiku, slabá místa i možnosti, jak se může fungovat lépe. Hladčeji. Spokojeněji.

Někdy je tou vrstvou přírodní ekosystém jedné zahrady. Někdy dítě, které se na školním dvoře přestalo účastnit společné hry. Někdy pracovní postup, který všichni vykonávají už léta, ale nikdo se nezastavil, aby se podíval, proč vlastně vypadá právě takhle. A někdy je tou vrstvou agent umělé inteligence, který sice umí vykonat úkol, ale zatím mu nikdo pořádně nevysvětlil, co je účelem celé věci.

Tohle je Mimonádovna: místo pro myšlenky, které se nevejdou do jedné škatulky, a pro lidi, kteří mají stejný problém. 😉

Jak jsem se dostala k nadání

Jako mimořádně nadaná jsem byla identifikovaná zhruba v roce 1996. V roce 2006 jsem se kvůli těžkým existenciálním krizím začala o nadání do hloubky zajímat. Potřebovala jsem pochopit, proč jsem „divná skoro ve všem“, proč je svět pro mě někdy tak nečekaně intenzivní a proč věci, které jsou pro ostatní jednoduché, mohou být pro mě nesmírně náročné — a naopak.

Pochopit, jak nadání skutečně funguje, jsem potřebovala pro vlastní přežití. Věnovala jsem se tomu víc než jakémukoli školnímu studiu. Nepřijde mi divné, že tomu dnes rozumím. Z hlediska kognitivní obtížnosti to pro mě bylo zhruba tak těžké jako pochopit, jak funguje zemědělství a koloběh roku: člověk je rád, že mu to nějak docvaklo, že se dílky sesedly dohromady a dávají smysl. Každé další pozorování pak zapadá do vzniklého mentálního modelu a člověk dokáže s určitou úspěšností odhadnout, co se bude dít dál.

Okej, nejsem hned automaticky způsobilá nastoupit jako agronom. Ale věřím si jako zahradnice, jako učitelka práce v kůlně a na pozemku nebo jako lektorka environmentální výchovy. A stejně tak si věřím v tom, že dokážu lidem pomoci orientovat se v některých souvislostech nadání a vysoké mentální intenzity, protože jsem je dlouhodobě pozorovala, studovala a žila. Nemám problém radit s věcmi, které jsem do hloubky pochopila. I když nemůžu mít univerzitní titul ze všeho, co mě zajímá. Ale být v tom opravdu dobrá snad můžu, ne?

Dnes se vůbec nestydím říct, že jsem do hloubky pochopila, jak se z vysoké mentální intenzity splétá komplexita, co může mít společného se superiorním potenciálem, talenty a vysokým výkonem a jak souvisí s duševní náročností a zranitelností lidí, kteří ji nesou. Rozumím nouzovým strategiím, růstové psychoneuróze i pozitivní dezintegraci osobnosti. Umím z toho odvodit, co by mohlo být užitečné v konkrétních situacích života nadaných dětí i dospělých.

A ne, necítím se nijak speciální jen proto, že tomu rozumím. Nepotřebuji publikovat v časopise Science ani dostávat granty a gratulace za to, že jsem si dokázala dát základní věci v hlavě dohromady. Z mého pohledu na svět — jiný k dispozici nemám — by si tohle X + Y dokázal dát dohromady každý trochu systémově myslící člověk, pokud by ho to několik let opravdu zajímalo.

Jenže právě tady jsem narazila na realitu.

Když zjistíte, že něco důležitého skoro nikdo nevidí ...

V roce 2016 jsem pochopila, že si mnoho lidí kolem mě základní souvislosti nadání dohromady nedalo. Učitelé na gymnáziích často netušili, proč jsou jejich žáci jiní. O nadání se smysluplně nemluvilo ani v místech, kde bychom to čekali — ve vzdělávání budoucích psychologů, pedagogů nebo pediatrů, na konferencích ani mezi koordinátory podpory nadání.

V českých textech o nadaných dětech a dospělých se opakovaly formulace a modely, které podle mého názoru nedokázaly vystihnout samotný fundament nadání. Některé zdroje byly užitečné, některé částečně, některé měly dobré jednotlivosti. Ale celek často nedával smysl. Bylo to trochu jako tvrdit, že se všechno obilí seje na podzim, protože ozimy se na podzim opravdu sejí.

Nechci zde předstírat, že jsem štonc dát poslední slovo v odborné debatě. Mám ale vlastní dlouhodobou zkušenost, vlastní mentální model a dost pozorování na to, abych dokázala rozeznat, kdy se mluví o podstatě a kdy se pouze opisuje starý překlad nebo opakovaná zkratka.

Co může člověk v takové situaci dělat?

Nejdřív jsem si v tom udělala pořádek. A pak jsem o tom začala docela obyčejně mluvit s lidmi.

Od nahodilých přednášek k systému podpory

Začala jsem psát a přednášet — v mateřských centrech, knihovnách, pro místní akční skupiny, pro školy i odborné publikum. Jana Marie Havigerová mě pustila před studenty pedagogiky v Hradci Králové a před studenty psychologie na Filozofické fakultě v Brně. V projektu Supporting Gifted Children for the Future jsme s Mensou jezdili říkat nejkratší možnou verzi tématu na obecní úřady ředitelům škol.

Díky Markétě Palečkové a Stanislavu Zelendovi jsem začala školit sborovny a postupně vnášet osvětu mezi koordinátory podpory nadání. Nabízela jsem téma konferencím. Později jsme uspořádali několik samostatných větších konferencí o podpoře nadání, mimo jiné na krajských úřadech a v Poslanecké sněmovně.

V roce 2016 jsem založila Centrum podpory talentů Náchod a získala první z těch děsně mizerných ministerských grantů na podporu nadání. Později jsme s nadšenými Východočechy a Páňou založili AFREŠ — Asociaci freelancerů ve školství z. s.

Brzy bylo jasné, že jedna Emer celou republiku neobjede. Cílem AFREŠ proto nebylo pomáhat přímo každému dítěti ani každému rodiči. Potřebovali jsme vyškolit „učitele učitelů učitelů“: lektory, koordinátory, poradce, psychology, pedagogy, psychiatry, pediatry, školní inspektory, terapeuty a poradenské i sociální pracovníky.

Chtěli jsme, aby v každém regionu byl někdo, kdo tématu opravdu rozumí. Podařilo se nám oslovit lidi z různých pozic ve školství a v některých krajích vznikly silné buňky. Téma se postupně začalo objevovat i na vysokých školách. Vedle Modelů vyvážené inkluze vznikla Výzva za rovné šance pro nadané. Byla jsem s konkrétními návrhy za vedením NPI i ČŠI. Nejen já jsem poskytla desítky rozhovorů; i další Afrešníci začali dostávat prostor na konferencích, v médiích, podcastech i při jednáních na úřadech.

V roce 2016 jsem také založila Projekt Synapse, jehož smyslem bylo připravovat odborníky schopné podpory přemýšlivých dětí a lidí s vysokou mentální intenzitou vůbec. Právě tam se naplno ukázalo, že mě kromě samotného tématu baví také navrhovat systém: vidět, co potřebují jednotliví lidé, co potřebuje organizace a jak vytvořit profesi, síť nebo nástroj, který bude fungovat i bez jedné ústřední osoby.

V nejlepším přestat?

Chvílemi jsem se skoro přestávala bát strašidel, která publikují, aniž by věcem rozuměla, a poskytují rozhovory, aniž by tušila, co se v tématu skutečně skrývá. Co systém vážně potřebuje. Co potřebují nadaní. Věřila jsem, že když se podařilo naklonit některé lidi z Mensy a Invenia, nemohou ostatní dlouho odolávat.

Jenže opak je pravdou. Vliv zjednodušujících, nepřesných a někdy i patologizujících výkladů v posledních letech sílí. Mnoho nadaných lidí se snaží najít vysvětlení své zkušenosti v jiných nálepkách a poruchách, protože jim nikdo včas nenabídl dostatečně přesný a zároveň lidský popis vysoké mentální intenzity.

Mé pocity slovy Vlasty Redla:

„K čemu bylo všechno to skládání, když stejně nikdo nic nepochopil. Všechny vlaštovky odlétly na jih a s těma, co zůstaly, někdo topil…“

Takže ne. Nestačí skutečně vědět, co je co. Nestačí vědět, co s tím. Nestačí o tom diskutovat, přednášet a psát. Nestačí ani několik let chodit za „těmi nahoře“ a trpělivě vysvětlovat totéž.

V roce 2026 jsem slavnostně skončila s přesvědčováním veřejnosti, že i nadaní lidé mají právo na důstojný a naplněný život bez zbytečného vleklého utrpení.

Jestli chcete přesvědčovat dál, fandím vám. Já už ale nechci stavět svou práci na tom, že musím někoho přemoci argumenty, aby vůbec připustil, že problém existuje.

Místo toho dávám k dispozici to, co jsem zjistila.

Mimonádovna jako otevřené hnízdo

Do Mimonádovny jsem sepsala vše, co o nadání a vysoké mentální intenzitě vím. Popřekládala jsem a zodkazovala zásadní zdroje. Vytvořila jsem hlasové stopy, aby se k obsahu dostali i lidé, kteří dlouhé texty neučtou.

Dávám to k dispozici v plném znění. Jsem ochotná sdílet dobré i špatné zkušenosti. Kdo si materiály přečte nebo poslechne, má u mě dveře otevřené k diskusi a konzultaci.

Nemám problém sdílet know-how jakoukoli formou. Ráda pomohu rozklíčovat náročnou situaci dítěte nebo dospělého. Jen už prostě nebudu nikoho o ničem přesvědčovat.

... tenhle krumpáč vyfásneš ty. ⛏️

A kam půjdu dál?

Co má moje hluboce prožitá zkušenost s rozvojem systémů podpory nadání společného s mými dalšími životními cíli?
Možná víc, než se na první pohled zdá.

Ve všech těchto oblastech mě zajímá hlavně vztah mezi člověkem a systémem.

U nadání se ptám: Jaké podmínky potřebuje člověk, aby se mohl rozvíjet, aniž by ho prostředí nutilo svou odlišnost skrývat nebo se za ni trestat?

U AI se ptám: Co přesně má systém dělat, komu tím má sloužit, jaké mantinely potřebuje a co se stane, když mu začneme věřit víc, než mu rozumíme?

U destinací se ptám: Jak se v místě potkává krajina, historie, lidé, návštěvníci, infrastruktura a příběh, který o sobě region vypráví?

U krojů se ptám: Proč vznikla tato podoba a ne jiná? Jaké má souvislosti s tradicemi a životem lidí dávných i současných?

Původním vzděláním jsem geopsycholožka. Zkoumala jsem vztahy člověka a krajiny a napsala odbornou monografii Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu. Základy psychologie a kognitivních věd jsem teda získala také akademicky — není to všechno jen VŠŽ. 😝 (Kdysi mi po přednášce řekl šéf irské geologické služby, že kdyby jeho žena věděla, že existuje nějaká geopsychologie, tak už je dávno objednaný ke geopsychologovi. 😁)

Tahle naše geopsychologie ve mně zušlechtila právě schopnost dívat se na svět kolem nás jako na vrstevnatý systém. Na krajinu, kterou netvoří jen příroda a památky, ale také genius loci, paměť, očekávání, celé generace lidí, způsoby vyprávění ... Všechny ty maličkosti, které spolu neustále tančí v synergii krajiny.

Stejný způsob uvažování používám při analýze procesů a snaze učinit co nejvíc lidí dobrými pány AI. Nezačínám otázkou „Jaký nový nástroj bychom mohli použít?“. Začínám otázkou „Co se tady skutečně děje, co má smysl zachovat a kde by změna mohla pomoci?“

Možná proto mi nečiní problém mluvit zároveň s učitelem, psychologem, programátorem, úředníkem, vedením velké organizace i člověkem, který právě přijel do regionu a nemůže najít cestu k jádru věci.

Jak pracuji 👩🏼‍🌾

Mojí superschopností je vidění struktur a souvislostí. Mám analytický mozek, živou představivost a zkušenost s přednášením, psaním, grafikou, koordinací i hledáním proveditelných řešení.

Obvykle postupuji takto:

1. Pozoruji, co se skutečně děje. Nejen co o sobě někdo říká.

2. Naslouchám těm, kdo jsou uvnitř systému. Vědí často věci, které v žádném oficiálním popisu nejsou.

3. Hledám strukturu, souvislosti, procesy. Co je příčina, co následek a co je jen šum?

4. Pojmenuji problém nebo příležitost. Srozumitelně, ale živě — nebo naopak přesným jazykem, pokud je potřeba.

5. Navrhnu malý ověřitelný krok. Řešení mají jít hned do praxe, ale ne tak, že by někomu ublížila, kdyby se ukázala ... jako ne až tak moc skvělá. 😇

6. Sleduji, co se změnilo. Řešení není hotové ve chvíli, kdy vznikne metodický pokyn. Je hotové, když začne fungovat v živém systému.

V práci s AI k tomu přidávám ještě jednu podstatnou otázku:

Je AI v této situaci opravdu dobrý sluha, nebo jen velmi přesvědčivý nový pán?