Omnie

Jako mimořádně nadaná jsem byla identifikovaná zhruba v roce 1996, v roce 2006 jsem se začala kvůli těžkým existenciálním krizím o nadání do hloubky zajímat, v roce 2016 jsem založila Centrum podpory talentů Náchod a získala první z těch děsně mizerných ministerských grantů na podporu nadání.

Původním vzděláním jsem geopsycholog. Zkoumala jsem vztahy člověka a krajiny. (Napsala jsem odbornou monografii Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu.) Teda základy psychologie a kognitivních věd jsem dostala i akademické, není to všechno jen VŠŽ. I když o nadání mi ve škole opravdu neřekli nic užitečného. Leda to, že se o tom nesluší mluvit ve slušné společnosti.

Pochopit, jak nadání skutečně funguje - mými tehdejšími slovy "proč jsem divná skoro ve všem" - jsem prostě potřebovala pro vlastní přežití. Věnovala jsem se tomu víc, než jakémukoli školnímu studiu. Nepřijde mi divné, že tomu rozumím. Z hlediska kognitivní obtížnosti to bylo zhruba tak těžké, jako pochopit, jak funguje zemědělství a koloběh roku. Člověk je rád, že mu to nějak docvaklo, že se dílky sesedly dohromady a dává to smysl - každé další pozorování do vzniklého mentálního modelu zapadá a dokážu s velkou úspěšností odhadnout, co bude dál. Okej, určitě nejsem způsobilá nastoupit jako agronom, ale venkoncem si věřím jako zahradnice, jako učitelka práce v kůlně a na pozemku nebo jako jako lektorka EVVO.

A tak se vůbec nestydím se říct, že jsem do hloubky pochopila, jak funguje vysoká mentální intenzita, jak se z ní splétá komplexita, co to má společného se superiorním potenciálem, talenty a vysokým výkonem, co to má společného s duševní náročností a zranitelností tímto stižených lidí, jak fungují nouzové strategie, růstová psychoneuróza, pozitivní dezintegrace osobnosti. Díky tomuto pochopení umím funkčně poradit, co by bylo užitečné udělat se všemi možnými situacemi v životě nadaných lidí. Není to pro mě těžké. Stejně jako není pro nikoho z vás těžké odhadnout, že pole se oseje nejspíš na jaře a sklízí někdy pozdějc v létě. I když nejste nejspíš schopni odkázat na velkou recenzovanou studii, kde se to píše.

Necítím se nijak speciální skrzevá to, že to chápu. Nepotřebuju publikovat články ve Science ani dostávat granty a gratulace za to, že jsem si tak základní věc dokázala dát v hlavě dokupy. Z mého pohledu na svět (jiný k dispozici nemám) by si tohle X+Y dokázal dát dohromady každý trochu systémově myslící člověk. Zrovna jako to zemědělství. Jasně, ne každého to zajímá, ale každý, kdo trochu chce, to za pár let pozorování a bádání taky pochopí.

Na realitu nepovědomí jsem tvrdě narazila v roce 2016. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že si nikdo jiný kolem mě to X+Y dohromady nedal. Že učitelé na gymplech netuší, proč jsou jejich žáci jiní. Že učitelé na vysokých školách to neříkají studentům psychologie, pedagogiky ani pediatrie - ani tam, kde ty kurzy jsou! Dokonce ani na konferenci Mensy se o tom nemluví. Koordinátoři podpory nadání netuší. Jediné specializované vysokoškolské pracoviště se zabývá otázkou, jak ještě lépe měřit zrychlený vývoj pomocí podávání výkonu. A jeho pracovníci fundament nadání neznali. Ve všech akademických i populárně naučných pracech se píšou úplně zjevné nesmysly založené na opakovaných opisech a starých překladech. (Za kterými jde snad kdesi v hloubce tušit někoho, kdo to taky chápal. Ale nepodařilo se to předat. Je to jako by tam bylo psáno, že se všechno seje na podzim, protože ozimy se na podzim sejou.) Tvrdím, že nikdo z těch, kdo napsali jakýkoli v současnosti v češtině dostupný titul o nadaných dětech nebo nadaných dospělých vůbec nechápal ani ten základ, co nadání vlastně je. (V poslední době je znát, že paní Portešová už je blízko, ale v době psaní bohužel nebyla.) Ze světových autorů si myslím, že ty úplně základní principy chápou Gordon Neufeld, Jennifer Harvey Sallin, Paul Beljan (teda snad víc lidí z Webbova týmu), velká část týmu Susanne Daniels & Lindy Silverman - bývalé Columbus Group. Podle všeho je nějaké hnízdo chápavých i v Nizozemí, ale od nich jsem nic nečetla. Jo a samozřejmě Jana Jurášková a Martina Mátychová z CENADA, od kterých máme bohužel jen pár menších textů. Osobně jsem přesvědčená, že do toho vidí Světlana Durmeková - ovšem je diskutabilní, jak moc se jí to podařilo vtělit do Standardu diagnostiky mimořádného intelektového nadání.

Co může člověk v takové situaci dělat?

Začala jsem o tom obyčejně mluvit. Tady na sítích. Mezi lidmi. Začala jsem psát a přednášet. V mateřských centrech, v knihovnách, pro místní akční skupiny. Jana Marie Havigerová mě pustila před studenty pedagogiky v Hradci Králové a před studenty psychologie na FF v Brně. V projektu Supporting Gifted Children for the Future jsme s Mensou jezdili říkat "nejkratší možnou verzi" na obecní úřady ředitelům jimi zřizovaných škol (to bylo hodně těžký, protože vedení projektu tehdy ještě nechápalo ty základy). Díky Markétě Palečkové a Stanislavu Zelendovi jsem začala školit sborovny a horko-těžko vnášet osvětu mezi koordinátory podpory nadání NPI (tehdy NIDV). Nabízela jsem to všemožným konferencím. Dokonce jsme pak udělali i několik samostatných velkých konferencí přímo k podpoře nadání - na několika krajských úřadech, v Poslanecké sněmovně. Přes Evu Vondrákovou a STaN jsem se dostala k paní Lence Eckertové, když začala téma zpracovávat a posouvat v Nadaci RSJ. O řadu let později nás právě ženy z Nadace RSJ vyzvaly, že naše snažení podpoří, ale musíme být organizace - jednotlivce nepodporují. Takže jsme spolu s nadšenými východočechy (a Páňou) založili AFREŠ - Asociaci freelancerů ve školství z.s.

V té době už bylo jasné, že jedna Emer celou republiku s osvětou neobjede. Cílem AFREŠE teda nebylo pomáhat přímo dětem, dokonce ani přímo jejich nejbližším dospělým. Potřebovali jsme vyškolit "učitele učitelů učitelů", lektory, koordinátory, poradce. Chtěli jsme dělat doškolovací a specializační akce pro pedagogy, psychology, psychiatry, pediatry, školní inspektory, terapeuty, poradenské pracovníky, sociální pracovníky... Cílem bylo pokrýt republiku, aby všude aspoň někdo byl. Podařilo se nám oslovit lidi ze všech pozic ve školství, v některých krajích vznikly silné krajské buňky. Včetně toho, že se téma na několika VŠ začalo pojímat se znalostí těch základů (pořád vesměs povinně volitelně, ale aspoň smysluplně). Postupně se AFREŠ začal víc věnovat i advokacii - "chození za těmi tam nahoře". Vedle Modelů vyvážené inkluze vznikla Výzva za rovné šance pro nadané. Byla jsem s konkrétními návrhy za vedením NPI i ČŠI. Nejen já jsem poskytla desítky rozhovorů. I ostatní "Afrešníci" začali dostávat místo na konferencích, v médiích, v podcastech, v jednání na úřadech.

Chvílema jsem se skoro přestávala bát těch strašidel, která publikují, aniž chápou, dávají "rozhovory s odborníky", aniž by vůbec tušili, co v tom vězí a co s tím. Věřila jsem, že když se nechali naklonit lidé z Mensy a Invenia, nemůžou ani ti ostatní dlouho odolávat. Jenže opak je pravdou. Vliv těch, kteří netuší, poslední dva roky strašně sílí. Na ruku jim jdou patologizátoři, kteří lačně chytají každého, koho "odborníci na nadání" hodí přes palubu. "Klidně všem nadaným řekněte, že nadaní nejsou, my jim rádi naservírujeme toxická vysvětlení jejich zvláštností - ADHD, autismus, AS, HSP, SPU, HPO, SPO, BD..."

Během dvou let se ze 2/3 mých mimořádně nadaných přátel stali hrdí bojovníci za AuDHD (OBZVLÁŠTĚ těch, kteří byli v dětství v profilu "ÚSPĚŠNÍ" a podle všech vnějších projevů to byli ti bezproblémoví nadaní bez zvýšené zranitelnosti).

Slovy Vlasty Redla: "K čemu bylo všechno to skládání, když stejně nikdo nic nepochopil. Všechny vlaštovky odlétly na jih a s těma, co zůstaly, někdo topil..."

Takže ne. Nestačí skutečně vědět, co je co. Nestačí vědet, co s tím. Nestačí o tom diskutovat, přednášet, psát. Nestačí ani pět let chodit za "těma nahoře" a trpělivě to vysvětlovat. Nestačí dát se dohromady s podobně smýšlejícíma lidma a hrnout to do světa. Deset let života nestačí na to, aby se pro nadané děti a nadané dospělé cokoli pohnulo třeba jen o píď k lepšímu. 

V roce 2026 "slavnostně" končím s přesvědčováním veřejnosti, že i nadaní lidé mají právo na důstojný a naplněný život bez zbytečného vleklého utrpení. (Jestli chcete, zkoušejte to. Fandím vám. Ale pro mě už stačilo.)

Do Mimonádovny na Forenodors jsem sepsala vše, co o tom vím. Popřekládala jsem a zodkazovala všechny zásadní zdroje. Vytvořila jsem hlasovou stopu, aby to bylo dostupné i těm, kdo neučtou. Dávám k dispozici v plném znění. Jsem ochotna sdílet dobré i špatné zkušenosti. Kdo to přečte či vyposlechne, má u mě dveře vždy otevřené k diskusím a konzultacím. Nemám problém sdílet své know-how jakoukoli formou. Ráda pomůžu rozklíčovat náročné situace dětí i dospělých. Jen už prostě nebudu nikoho o ničem přesvědčovat. "Tenhle krumpáč vyfásneš ty." ⛏️