Dys-potíže
u nadaných

(Moje) dys-poruchy a nadání

(úvaha s poznatky z Emeří nejosobnější zkušenosti)

Zvuková stopa.

Podle mých dosavadních pozorování se komunikačně-učební komplikace vyskytují u nadaných výrazně častěji, než v běžné populaci … a zároveň tak nějak jinak. Nesetkala jsem se však s uspokojivým vysvětlením, proč by to tak mohlo být (a co s tím).

Jako osoba, která martyriem poruchově-učenlivého nadaného prošla, doufám, že mám na to, tuto diskusi přinejmenším funkčně rozvířit.     

První otázkou, kterou bych chtěla položit je, zda je možné být zároveň žákem s vysokým studijním potenciálem (alternativní název pro takzvané nadané) a žákem se specifickými poruchami učení. Sama jsem byla střídavě řazena na obě strany (s diagnózou, že poruchová jsem, nicméně ve většině věcí zvládám svou nedostatečnost nějak kompenzovat). Z mého pohledu však nejde o nějaké rozštěpení osobnosti na pozitivně a negativně deviantní rysy „dvojí výjimečnosti“. Jsem to pořád jenom já – ve své barvité celistvosti. Dovolila bych si dokonce říct, že se stejné zvláštnosti občas projevují jako výhody a někdy zas jako postižení. Mám naději, že kdybych dokázala popsat, jak to v takových dětech chodí (co nám pomáhá a co nám škodí) třeba by se někdy podařilo přizpůsobit prostředí tak, aby se nadaná jedinečnost projevovala více jako superiorita než jako poruchy učení a chování, duševní nemoci či vady charakteru.

Nejčastěji vídám cosi, co bych popsala jako propojenou sadu problémů příjmu a vydávání informací. (Odborníci pro to používají nálepky z oblastí poruch vývoje a řeči, poruch učení, poruch pozornosti.)

• Všímám si, že takové dítě často hrozně tlačí (fakticky i přeneseně). Jako by tak strašně moc chtělo, až se do svých ne-schopností přiskřipuje. Čili že by mohlo jít o asynchronicitu vnitřní.

• Jiná z mých teorií zdůrazňuje, že se jedná o odlišný způsob vývoje / fungování, který se stává poruchou až vlivem nepochopení - snahy o normalizaci (nezřídka atakující hranici manipulativního pedagogického násilí). Pak by byla na vině asynchronicita vnější.

Celkově bych si dovolila tvrdit, že s mimonádným dys- je hodně jiná práce než s dítětem s běžnou poruchou učení. Především je náročné (ale nutné) si připustit, že technika tvrdého tréningu (přes zlomení odporu) prostě nefunguje. Opravdu nepomůže, když ještě přitvrdíte. (Ani když na doporučení PPP soustředěně přitvrdí všichni vzdělavatelé.) Bez zájmu o věc je nadaný mozek zapikaný a nelze do něj nahrávat. {Jednou pro vždy, Péto: Nehoří!}

Ze zpětného hodnocení úspěchů a neúspěchů svých vzdělavatelů bych řekla, že nejlépe dopadly ty pokusy, kdy mi konstruktivně vyšli vstříc. Tím nemyslím, že to vzdali. Ale přijali mou dysabilitu a hledali se mnou cesty ke kompenzaci. Často velmi rafinovaně…

NADÁNÍ + DYSLEXIE

Dobrou radou nad zlato je, nechat nadaného aby začal číst ve chvíli, kdy se v něm touha po čtení sama objeví. Bez ohledu na načasování, rychlost postupu nebo kvalitu výsledku. Plamínek upřímného zájmu je třeba opatrovat a pomalu přiživovat. Ať se objeví ve dvou letech nebo v deseti - reagujte! Adekvátně! Český ideál rodiče, který se obhajuje tím, že dítěti se čtením nepomáhal, je zvrácený. Jako u každé kompetence: Zájem musí být na straně dítěte, ale za dostatečnou podporu a korekci je zodpovědný dospělý. Není žádoucí, aby si dítě na všechno muselo přicházet samo!

Pro samotné počátky učení se čtení vymýšlejte věty, jejichž obsah a pointa dítě zajímá a baví. Mámou, co mele maso nadáně nejspíš nedojmete.

Pokud se dítě o čtení nezajímá, zkuste ho místo nucení do čtení (slabikování) vodit do knihovny. Krásná klidná místnost plná knížek je prokazatelně nejlepším křesadlem jiskry zájmu o písmenka.

Buďte neúnavní v předčítání (i ve školním věku). Jen pak občas nechte knížku rozečtenou v cliff-hangeru (když hrdina visí nad propastí). Máte-li chvilku nad knížkou pravidelně, můžete někdy ohlásit, že jste unavení a vyzvat dítě, jestli nechce číst-vyprávět samo.

Není nutné, aby dítě vždy četlo nahlas a bezchybně - prvních pár let čte chybně, ale s pochopením – stačí mu prvními pár písmeny/slovy rozdráždit fantazii, k ničemu zatím nepotřebuje přesné znění.

Nebojte se podporovat dítě v setkávání s knihami i v případě, že čte donekonečna literaturu nevhodnou pro jeho věk a vzdělání (leporela, komixy, pohádky ... nebo naopak knihy a učebnice pro starší, kterým „nemůže rozumět“).

Možná mi pomohlo vést si čtenářský deník (možno začít obrázkem ke každé přečtené / prohlédnuté knížce, později jsem vyhledávala a opisovala reprezentativní pasáž z knížky nebo se jinak kreativně vyjadřovala).

Neřešte ani tak, jak to dítěti jde, ale jak ho to baví. Jak a čím se vám a učitelům daří dítě nadchnout? Udělejte vše pro to, aby nikdo ze vzdělavatelů neútočil na osobnost dítěte kvůli nedostatečnému výkonu ve čtení (pokud škola trvá na hodnocení, vyžadujte postupovou mapu budování kompetence, ne známky či slovní ponížení). Pozitivní sebeurčení nadaného je důležitější, než pěstění jeho knihomolství.

Můj současný (cílový?) stav: Čtu pomaleji, než ostatní nadaní (hyperlektici), ale srovnatelně rychle s průměrem. Občas si zalezu s knížkou, ale mohu-li si vybrat, raději něco vyrábím u poslechu audioknihy.

Slova poznávám podle tvaru. Pokud mám přečíst nové slovo, udělám chybu. Musím si jej s prstem na papíře přepísmenkovat. Nejsem schopná se naučit německy (pro nepojmutelnou délku slov). {Strašně by mě zajímalo, kde se vzala fáma, že němčina je pro dyslektiky jednodušší než angličtina. Já třeba nemám vůbec problém číst slovo úplně jinak, než se píše. Pro mě je to obrázek, ke kterému je v mozku asociovaný zvuk. To bych spíš zvládla čínštinu, než němčinu.}

Může se zdát zajímavé, že jsem si postupně našla cestu k hlasitému čtení (zatímco ostatní, kteří v dětství četli bez problémů, už často nahlas číst nechtějí). Z lásky k audioknihám jsem pocítila touhu si pro poslech zvěčnit své oblíbené knížky a z hecnutí jsem si pak vyladila styl tak, abych dokázala sama sebe poslouchat a nemusela se příliš opravovat.

NADÁNÍ + DYSGRAFIE

Nejhorší past na nadaného dysgrafika je vázané písmo (a jeho tradiční didaktika na motivy „Vidíš, Anička je úplně blbá a píše líp – seš jenom lempl línej a sabotuješ to!“). Kromě náročnosti nepřetržitého vázání je kardinální průšvih v tom, že je psací písmo zásadně vizuálně odlišné od písma čtecího. Jako rozumný kompromis mi připadá frausovic nevázané písmo, zvláště jsou-li jím psané i učebnice. Já sama jsem výuku nevázaného písma nezažila, ovšem při přechodu na vlastní “tiskací” font mě přešla značná část specifických problémů. Především jsem začala sama poznávat, že jsem udělala chybu. (Na základě vizuálního neladu. Většina přepisů i gramatických chyb se postupně vyladila tím, že jsem začala víc číst a lépe se zorientovala ve správném vzhledu jednotlivých slov.) 

Světe div se, dnes mě psaní rozličných fontů vč. vázaného písma vysloveně baví. Ale beru to jen jako kreativní dekoraci. Přes povinnost „psát krásně“ bych se k tomu nedostala. (Hodně mi pomohlo, když jsem tvořila vlastní tiskoviny a ty nejestetičtější-nejčitelnější mi rodiče dovolili nakopírovat a šířit.)   

V začátcích je naprosto zásadně důležité uvolnit ruku. Za tlakem ruky ale může stát i celková psychosomatická tenze (viz první z mých teorií o původu těchto poruch). Přímo na ruku existuje spousta grafomotorických cvičení (čmárání „kouře“, velkoplošné cvičení a malování, popř. kreslení bez tužky – do písku, prstovými barvami). Mohou pomoci na uvolnění ruky i na ventilaci kreativity a detabuizaci chyby.

Vězte, že na mě nefungovalo dát mi psací potřebu, která se tlakem zničí (to se fakt doporučovalo!). Prostě jsem je ničila. Pomohlo, pokud učitelé vydrželi nehodnotit mé sešity (tedy pokud požadovali jen schopnost si zaznamenat a z poznámek se naučit, nikoli předpisové grafické provedení). Dnes jsou mé poznámky pohledné, leč mnohdy nejsou pro druhé pochopitelné (poznamenávám si málo faktů a hodně nápadů a asociací). Pokud chcete dítě vést k tvorbě pohledného zápisu srozumitelného pro druhé, zkuste lapbooky (vypadá to jako něco pro žáky nižšího stupně ZŠ, ale baví to děti od batolat až do zralé dospělosti).

K uvolnění celkové tenze pomáhá, pokud si člověk dokáže zaznamenat své myšlenky a nápady takovou rychlostí, jakou je mozek formuluje. Pokud se klasické psaní nedaří, vnitřní tlak se pochopitelně stupňuje a celý problém jen eskaluje. Nabídněte dítěti možnost psát na počítači (zde doporučuji trvat na výuce psaní všemi deseti klasickou technikou, třeba za pomoci dětských programů – rozvíjí to propojení hemisfér a opravdu se tím dá dosáhnout tempa, kterým přemýšlím). Pokud najdete opravdu vstřícné pedagogy, zkuste domluvit, zda si dítě může zkusit dělat místo zápisu nahrávku (ideálně kantora i sebe).

Matka opakování moudrosti:

1. Především dítěti poskytněte podporu a korekci v momentě, kdy samo projeví zájem si myšlenky zapsat, bez ohledu na věk a výkony. 

2. Neřešte ani tak, jak to dítěti jde, ale jak ho to baví. Jak a čím se vám a učitelům daří dítě nadchnout, aby psalo s radostí? 

3. Udělejte vše pro to, aby nikdo ze vzdělavatelů neútočil na osobnost dítěte kvůli nedostatečné estetice písma (pokud škola trvá na hodnocení, vyžadujte postupovou mapu budování kompetence, ne známky či slovní ponížení). Pozitivní sebeurčení nadaného je důležitější, než krasopis.

NADÁNÍ + DYSKALKULIE

Dlouho, vlastně většinu života, jsem nebyla diagnostikována jako dyskalkulik. Zpětně tuším, že to bylo „jen“ tolerantností mých učitelů matematiky. Díky (vrozenému) vysokému logicko-matematickému intelektu jsem byla v předmatematických až vyšších matematických představách spolehlivě napřed, s čímž se oba mí velcí učitelé spokojili. Nikoho nenapadlo řešit, proč mám značnou část finálních výpočtů špatně. Logická úvaha byla správně, postup též, z čehož bylo odvozeno, že mi matematika jde a jsem jen nepozorná.

Při zpětném pohledu tvoří můj počtářský antitalent hned tři složky: Dyslektická neschopnost opisu (ve slově už „překlep“ vidím, ale v příkladu není žádná ustálená vazba znaků, jejíž nelad by mě mohl na chybu upozornit), dále hektická nepozornost zrychleného mozku (zvláště u příkladů, které vyhodnotil jako „pod moji úroveň“) a (jako zlatý hřebíček do rakve) krize motivace. Laicky řečeno: Vůbec mě nezajímá odpověď na otázku „Kolik to je?“ Stačí mi přijít na to, jak se úloha vypočítá, ale numerický výsledek je mi úplně volný. Počítání více příkladů dle stejného algoritmu mám za hodně absurdní způsob maření disponibilního času.      Rádo-bych-odborně: Můj mozek zřejmě nevyplaví hormonální koktejl uspokojení – tj. převážně dopamin – ve chvíli, kdy podtrhávám výsledek. Prostě nedostanu za dokončení výpočtu odměnu. (Vlastně v té chvíli prožívám jen externě vypěstovanou obavu, že jsem se určitě někde spletla a nejspíš to bude špatně.) 

Podobně jako dyslexie i dyskalkulie má u nadaných svůj protipól – chronické hyperkalkuliky, známější jako „diagnóza matfyzák“. Jejich potěšení z výsledku je takové, že si sami generují výpočetní situace, jen aby co nejčastěji zažívali gejzíry štěstí z toho, jak jim to pěkně vyšlo. Můžete u nich naživo sledovat, jak se přímo sjíždějí dopaminem, když sčítají SPZ všech okolo jedoucích aut, násobí lidi okolo předpokládaným počtem jejich buněk nebo přepočítávají velké finanční investice na čtverečky čokolády (za mých časů byla Milka ve slevě za 14,90 – což údajně činilo celý výpočet nestoudně fascinujícím).

Zůstává tedy otázkou, kde leží výhybka mezi rozvojem dyskalkulie a hyperkalkulie (zda s ní jde pohnout… a co je pro život méně destruktivní postižení). Než na to přijdeme, navrhuji postupovat tak, jak činili moji učitelé – tedy vyžadovat pochopení principu a osvojení si doporučeného algoritmu, nikoli přesný výsledek nebo určitý počet spočítaných příkladů. Pevně věřím (i když zatím nemám dostatek zkušeností), že Hejného metoda jde této logické verzi matematiky vstříc.

Dále považuji za důležité, aby se o dyskalkulické variantě nadání dozvěděli tvůrci jednotných zkoušek (JPZ i maturit) – aby se nematematičtí géniové nezasekli těsně před branami pro ně vhodných škol. Jsme to my, mimonádní dyskalkulici, kteří prolamujeme pravidlo, že génius patří na gympl, MatFyz nebo (Č)VUT (v nejhorším na medicínu, ale jen do špičkového výzkumu). Chtějí-li i ostatní obory svého Einsteina, nechť proříznou ve svých dveřích otvor ve tvaru geniálního dyskalkulika.

Rodiče & učitelé, nezapomínejte prosím, že nemá cenu do zblbnutí trénovat úlohy, které dítě netěší. Narazíte-li na nezájem, zkuste krok stranou k takovým logicko-matematickým úkolům, které je dítě schopno pojmout jako zajímavou výzvu (viz např. Úkoly čmeldy Pepíka, logickou olympiádu, matematickou a fyzikální olympiádu, Bobříka informatiky, Matematického klokana, Zebry, Sudoku, Šikaku, Hidoku, Abaku, Matemága, Koumáka …).

Úkolem vzdělavatele nadaného dítěte není do něj natlouct učivo ročníku, ale optimálně rozvinout škálu aktivit, pro které je nadaný schopen se nadchnout.

Špatnou zprávou je, že já jsem se ani po letech spolehlivým počtům nenaučila. Dělám chyby v počítání kusů, sčítání přes desítku, i v prostém opisu čísel a příkladů. Násobení a dělení z hlavy je pro mě větší oříšek než nejtěžší úlohy IQ testů. (Miluju a vyhrávám ve Scrabble … pokud mi ovšem někdo spočítá body.)

Dobrou zprávou je, že inženýrskou zkoušku z matematiky a statistiky mám za „C“ (což je sice moje nejhorší vysokoškolská známka vůbec, ale stejně jsem na ni náramně hrdá).

NADÁNÍ + VADY ŘEČI

Statisticky vzato máme obdobný výskyt logopedických a řečových vad u více i méně nadaných dětí. Což může být už samo o sobě podivné, neboť nadaní rodiče zpravidla patří mezi intenzivně pečující (kvalitní mluvní vzor záměrně poskytující, logopedii včas řešící) část populace … a přesto mají stejnou ne-úspěšnost jako rodičové, kteří dítko jen sem a tam okřiknou nebo ho rovnou odloží před televizi, aby nezlobilo. Logopedi a logopedčtí asistenti bohužel nezřídka spadají do té části odbornictva, podle které specifika nadání nepronikají do ostatních oblastí života nikterak signifikantně. Rodiče chybujícího dítěte se tak často doslechnou, že mají zanedbané dítě, že mu přece měli jako malému předčítat a povídat s ním (což určitě nedělali, protože kdyby to byli bývali dělali, tak by dítě přece problémy s řečí nemělo, to je zřejmé… ;). 

Čistě laicky si všímám skutečnosti, že mnoho geniálních lidí úspěšně pronese například dyslálii přes všechny snahy logopedů až do dospělosti. Za sebe můžu toliko parafrázovat klasika: „Až do čtvrté třídy jsem obstojně ráčkovala.“ V jisté době byla prý chybná výslovnost dokonce dostatečným důvodem pro odklad školní docházky (dokud nás nezachránil nástup silně televizních ročníků, z nichž by při tak přísných podmínkách nenastoupil prakticky nikdo).

Mám dvě teorie pro to, proč se nadaných dětské problémy s výslovností drží. Teorie holistická praví, že se nejedná o oddělený špatný návyk, ale o součást komplexu problémů psychiky soužené vnitřní asynchronicitou (neschopnost se vyjádřit tvoří frustraci a vzniklý tlak eskaluje řečové problémy, čímž se dále zhoršují vyjadřovací schopnosti, D.C. al Fine). Druhá teorie je, že vady jsou tytéž jako u ne-nadaných, nicméně léčba je přizpůsobena neurotypickému myšlení, zatímco neuroatypové jsou vůči ní v podstatě imunní. 

Na péči o mou osobu mě vždycky fascinovalo, kolik pozornosti mi v tomto ohledu bylo věnováno. To ani na housličky jsem neměla tolik soukromých lekcí a takovou intenzitu domácího cvičení. (Se zanedbatelným množstvím péče věnované nácviku psychohygieny a sebesprávy snad ani nesrovnávajíc.) Celé to na mě působilo jako by na ne-ráčkování stála celá moje budoucnost … což bylo kouzelně absurdní vzhledem k tomu, že na mě po celé dětství ze zdi shlížel ráčkující prezident (dramatik a spisovatel). Tvrzení, že se dyslalické děti nenaučí správně psát je asi stejně validní jako výše rozcupované doporučení němčiny dyslektikům. Pokud by platilo, že správně napíšu jen to, co správně vyslovím, pak chci vidět optimální výslovnost vedoucí ke správnému zápisu slůvka „throughout“.

Osobně proto doporučuji pro nadané potomstvo s logopedickými problémy objednat především tuplovanou porci nadhledu a tolerance. Jistě je dobré logopeda či foniatra navštěvovat, problémy svého dítěte znát a být obeznámen o vhodných cvičeních na jejich odstranění. Ani v tomto směru ale nemají silově-drilová řešení valnou šanci na úspěch. Pamatujte, že nehrající si mozek nadaného nenahrává. Nenechávejme se zblbnout propagandou, že správná výslovnost je důležitější než okamžitá pohoda dítěte. Bývá to spíš přímo naopak – pohoda dítěte je základním nástrojem k nápravě většiny řečových a vyjadřovacích potíží.

Dejte si velký pozor, abyste u dítěte nevypěstovali představu, že bez perfektní výslovnosti nebude úspěšný ve společnosti a/nebo nebude plně přijímán svými nejbližšími („Budou se ti smát.“). Opravdu nemá cenu shodit dítě do propasti negativního sebeurčení kvůli (ne)kvalitě výslovnosti. 

V souvislosti s řečí bych ještě poznamenala, že nadaní mají řečová specifika, někdy zaměňovaná za vady řeči (nebo za nezdvořilost). Při rychlé produkci myšlenek se řeč může chvílemi úplně zadrhnout nebo se naopak stane nezvladatelně rychlou až překotnou. Běžný posluchač pak snadno ztrácí nit. V rámci obrany vlastní osobnosti má tento tendenci tvrdit, že je řečník arogantní, plácá páté přes deváté, až z toho jde hlava kolem a nedá se to ani poslouchat, natož pochopit.

(To jsem takhle jednou vyplouvala z učebny povznesena hutně inspirativní přednáškou o budoucnosti informačních systémů. Spolužačky se už ve dveřích shodly, že přednášející je „úplně blbej“ a „neschopnej to říct normálně“. Přepadla mě pochybnost: Byly jsme vůbec na stejné přednášce?)

U dětí se stává, že vyšší intelektové pochody předběhnou schopnost formulace a artikulace, takže ve vysokém tempu opravdu produkují děravé věty nebo úplný slovní salát (ve snaze vyrovnávat pak zadrhávají nebo koktají, případě se zaseknou uprostřed věty jakmile jim dojde, že z jejich úst nevyšlo to, co chtěli vyjádřit). Osobnosti, které úspěšně vyrovnaly vnitřní asynchronicity, pak zvládají raketové tempo své mysli artikulovat do plnohodnotného vyjádření. Propast mezi řečníkem a obecenstvem je v takovém případě až mezi posluchačovým počitkem a neschopností jeho mozku informaci podávanou touto rychlostí zpracovat. {Jeden z důvodů, proč své hlubší myšlenky raději píšu – i přes to, že mám teoreticky lépe zaléčené logopedické problémy než problémy s psaným textem. A opravdu ráda mluvím před lidmi. Mám zkušenost, že psaný text umožňuje zpomalit/zrychlit si řečníka na svoje mentální tempo, což činí mé vyjádření pochopitelné pro dalších 20 % potenciálních recipientů sdělení … nad rámec mému mluvenému projevu přirozeně rozumějících 5 % populace.}

Překotná tvorba myšlenek a neodbytná potřeba jejich vyjádření působí často jako donebevolající nezdvořilost. Z hlediska citu neurotypických osob jsou nadaní nesnesitelní, neb jak jednou začnou, pořád mluví, skáčou člověku do řeči a vůbec strašně zamořují okolí svými duševními výměšky. Nebo se zarazí a nejsou pak schopni ani odpovědět na pozdrav.

Není pravdou, že nadaní postrádají komunikační cit a takt. Mají jej jen jinak kalibrovaný. Někteří začnou odpovídat ve chvíli, kdy mají dojem, že pochopili myšlenku. Nemají přitom problém doposlechnout původní sdělení doznívající v průběhu toho, co odpovídají. A symetricky pak vysvětlují svou myšlenku tak dlouho, dokud druhá strana nezačne spontánně odpovídat (čekají, až jim skočíte do řeči).

Mezi mé mluvní záliby patří utváření myšlenky její okamžitou verbalizací, přičemž bývám obviňována z protimluvů (jako že průběžně popírám vlastní tvrzení … holt velká část posluchačů nemá ten esejistický cit pro pokládání protikladů vedle sebe, aby se z nich lépe vybíralo).

Celkově pro tato specifika řeči nadaných nemám úplně rozumnou radu. Ráčkování mě nakonec odnaučili, ale pro odlišnou řečovou přirozenost jsem zatracována pořád stejnou měrou (možná i více než v dětství). Pomáhá mi akorát dostat se mezi lidi s podobnou měrou nadání. To mě pak občas úplně dojme, jak funkčně najednou komunikace probíhá (a prudce zatoužím po tom, být jako ostatní, i kdybych kvůli tomu musela zhloupnout – to by byla taková nádhera, kdybych se takhle hladce a naplňujícně mohla bavit s každým druhým!)

NADÁNÍ + PORUCHY POZORNOSTI

O (zdánlivých) poruchách pozornosti u nadaných už jsem něco napsala a odpřednášela, viz například toto:

https://prezi.com/view/ByZQsuG0JBlemes4eXsx/

Dělám si hořkou legraci z toho, že s nadaným má pedagog tolik práce jako s ádéháďákem a autíkem dohromady. Nadaného totiž musí nejdříve odtrhnout od jeho utkvělé opakované činnosti (rozuměj: kreativního fraktálně divergujícího experimentu) a pak jej skoro násilím držet u činnosti, které by se měl teoreticky věnovat. Asi vás nepřekvapí, že to bývá úkol nadlidský. Jak říká Gordon Neufeld: Učitelnost (teachability) kvetoucích nadaných je velmi nízká.

Při znalosti montessori systémů (u nás je nejrozšířenější Začít spolu) je řešení nasnadě: Prostě ho nechte dělat to, co dělá. To, co probírají ostatní, ho třeba zaujme jindy. Tento mazaný trik má hned dva háčky. Jednak bývá testování hranic a experimentování nezřídka (nevědomě) destruktivní. (Takové mnohahodinové operace končí úspěchem v podobě pacientovy smrti.) Zadruhé je třeba zohlednit a regulovat sklon k nekritickému perfekcionismu a lásku ke složitosti, s nimiž nadaný do svých projektů jde. Necháte-li mu úplnou volnost při řešení úlohy „Kolik dětí je ve třídě?“, může se stát, že ho zaměstnáte na půl roku, přičemž zjistí, že je to vlastně parádní příklad řešitelný pomocí fuzzy modelování. (Mezi tím se ovšem nenaučil formálnímu zápisu výpočetního postupu, nepovšimnuta kolem něj prošla pravidla míčových her, jakož i nácvik psacího písma a většina společenských konvencí, které si lidé obvykle v mladším školním věku osvojují).

Pochybnost o reálném výskytu poruchy pozornosti získávají dospělí zpravidla v momentě, kdy nadaný projeví svou polovědomou paměť. Typicky dítě, které se ve chvíli doličné jevilo zcela zabráno do své hry, po delším čase prokáže, že rozhovor nic netušících dospělých pozorně poslouchalo, analyzovalo a téměř doslova nahrálo. Nadaní mají velký požitek z ukládání dat pro další použití, ovšem zpravidla vybírají jiný typ informací, než který do nich chtějí natlačit jejich vzdělavatelé. Jejich asociační a mnemotechnická síť je zásadně odlišná od té běžné, takže nemá smysl očekávat od nich srovnatelné výkony.

Protože se nalézáme v rovinách, kdy to fakt není jednoduché, neočekávejte ode mne univerzální radu. Následující výkřiky tedy berte jen jako inspiraci pro to, co můžete nezávazně zkusit:

• Zastavte dítě ve chvíli, kdy začíná ničit nebo ubližovat. Netrestejte, jen mu zabraňte v pokračování. Trvejte na tom, že musí pochopit a (pro příště) včas rozpoznat, kdy se nevinné pokusy zvrhávají v destrukci. (Pozor, nemusí jít vždy o destrukci materiální / zjevnou. Mnohé děti například roztloukají na prvočinitele řečená slova, riskantně si hrají se vztahy, nebo „jen“ rozmontovávají věci, které pak nesvedou složit.)

• Také divergentní strom myšlení nezřídka vyžaduje radikální řez. Umět efektivně rozložit svůj čas a vědomě zaměřit svou pozornost je kompetence, která se v životě opravdu šikne. Nadaný ale bez vnější pomoci nepozná, kdy už má dost. Hnán vnitřním motorem svým činnostem prostě propadá – nezřídka s těžkými následky zhoubného workoholismu (nespí, nejí … nebo se naopak bezmyšlenkovitě cpe). Jen vzpomeňte kolik géniů historie si (s kreativitou a diverzitou nám vlastní) přivodilo předčasnou smrt.

• Vlastně mi připadá lepší nahlížet u nadaných na paměť a pozornost jako na kompetence. (Nebo jako na divoké koně.) Od začátku jsou vrstevnicky nesrovnatelné a úsilí o jejich násilnou normalizaci se jeví jako marné. Ovšem můžeme si je pomalu ochočovat. A srovnávat alespoň včerejší stav s dnešním – sledovat a regulovat rozvojovou tendenci (mapovat pokrok) a dávat tak nadaným skutečně formativní zpětnou vazbu.

• Schopnost vědomě ovládat svou pozornost a neustále zlepšovat nahrávání a vybavování potřebných položek je jistě vzácnější, než kterákoli vědomost obecného přehledu.

• K tomu i ke zlepšení celkové rovnováhy a kompetencí sebesprávy může být fajn zkusit techniky psychohygieny a soustředění – tady a teď, meditace, dechová cvičení, mindfulness. Popřípadě výrazový tanec, muzikoterapeutické kouzlení nebo dramatickou improvizaci.

Tolik tedy k mým zážitkům, zkušenostem a oblíbeným tipům. Připomínám, že je to jen jeden dílek do skládačky. Budu moc ráda, když se další “bývalí dys-nadaní” připojí se svými kousky. 

Všem hrdinům, kteří dočetli až sem, děkuji za pozornost a přeji hodně úspěchů v péči o sebe, jakož i o všechny malé a velké nadané.