Stáří s VMI

Nadání a vysoká intenzita ve stáří

A je to tady! S novým rokem znovu otevírám pomyslné stránky své virální virtuální příručky: tinyurl.com/prirucka-nad

Výchova, vzdělávání, provázení. Integrace vysoké mentální intenzity do zralé komplexity. Bráno po jednotlivých obdobích života s jejich specifickými výzvami. Nejčastější otázky. Nejmíň blbé odpovědi, co se v našem sdíleném prostoru dají sehnat!

Zvuková stopa zde!

Jenže … nebyla bych to já, kdybych prostě vzala knížku, nasadila si klobouk přísného editora a od začátku do konce to aktualizovala, doplňovala, redigovala. Emeří musí mít vždycky něco extra! 🫡

Především: Vím, že jako autorka trpím na to, že ze začátku postupuju strašně důkladně a v posledních kapitolách můj perfekcionismus upadá. A štve mě to nemálo, protože třeba téma adolescence a zrání je zrovna v celoživotní práci s nadáním tak super mega spešl důležité! Rozhodla jsem se tedy, že ze sobě známé tendence ušiju na sebe boudu a vezmu to tentokrát z druhého konce. 

Druhý fígl, pro který jsem se rozhodla, je svědomitost v tom, že nejde jen o příručku pro chovatele nadaných, ale především o knížku pro lidi, kteří sami s touto neurodiverzitou žijí. Dosti bylo nezúčastněných kázání k tématům “Nadané dítě” a “Nadaný žák”. Pojďme se věnovat “nadanému já” - a dále postupovat v kruzích k širším a širším pojetím psycho-sociálního já (moje životní prostředí, moje rodina, moji bližní, kolegové, komunita, společnost, moje krajina, můj časoprostor…).

A protože dnes mrzne až praští, odvážím se hned na nejtenčí led. Kdysi jsem se obávala provázet učitelky mateřských škol tématem práce s nadanými dětmi, protože si z vlastní předškolní zkušenosti pamatuju pramálo. Dnes už vím, že jsou i těžší témata - třeba ta, kde mě vlastní zkušenost teprve čeká. Ano, dnes se dopustím té drzosti, že budu z pozice člověka, jemuž ještě nebylo ani 40, psát o stáří. 🤗

Přiznávám se, že si obecně práci se svými letitými texty většinou hodně užívám. Svým způsobem mě blaží, když mi rady, které jsem vypustila do světa před šesti a více lety, stále ještě připadají jako docela dobrý nápad. U této kapitoly mám ale ambice nižší: Doufám, že mě za dalších 40 let alespoň příjemně pobaví. 🙂

Vyzývám a upřímně prosím všechny čtenáře, kteří mě přistihnou při jakémkoli mladistvém zkreslení modelu reality stáří s nadáním, aby se nestyděli mě upozornit, korigovat nebo i napřímo opravit! Obávám se, že není tématu, kde bych vaši spolupráci potřebovala více. 🙏

Saze, hvězdy, andělé a jejich dědečci…

Včera jsem (ze studijních důvodů) sjela Netflixový dokument “Jak se dožít stovky - tajemství modrých zón”. Pořád mě ale dráždila otázka: “Chtěla bych se vůbec dožít stovky?” Můj milý na ni odpověděl slovy: “Záleží v jakým stavu, ale spíš asi ne.” (Naše děti by dodaly, že určitě ne, protože pak už si člověk nesmí hrát s legem. 🫥) Obecně je extrémní dlouhověkost pro naši generaci spíš hrozba. Pro nás osobně, pro naše okolí, pro stát. Generace nás a našich dětí má přitom nejvyšší “naději” na přežití stovky - pravděpodobně nejen v historii, ale v celém výskytu lidstva na tomto vesmírném balvanu.

Nic si nenalhávejme: Stáří je - a nejspíš vždycky bude - primárně čas rozpadu a rozkladu. Opotřebení, bolest, úbytek vitality. Sociálně též postupná ztráta orientace a schopnosti zvládat mezilidskou, ekonomickou, virtuální a praktickou realitu žitou ostatními. 👋🚄 Čím dál častěji je tak i časem osamění a, nepochybně, blížící se smrti. Nemá smysl si stáří kdovíjak idealizovat. Sestup od plné síly do stáří je přinejmenším stejně náročný, jako výstup od dětství k plné zralosti. Přesto - nebo možná právě proto - že trvá násobně déle. Budeme se bavit o životě s nadáním v nesporně náročném životním období, zhruba od 65 let (pomyslně) do té ikonické stovky. (Hodlám se tak pro dnešek vyhnout povídání o smrti, které si zaslouží vlastní text. Ne-li víc textů.) 

To, o co se tu pokusím(e), stojí na ušlechtilé pravdě, že stáří je primárně pruda (častěji se to překládá jako “utrpení”, ale zase nechci, aby to vyznělo moc mučednicky 😜), leč pořád existují cesty, jak ho prožít Míň-Blbě.

Proklatě stará intenzita!

Stáří jako stáří. Co by na něm mělo být nadaně specifického?

Všecko! Jako vždycky. 🙂

Vysoká intenzita a z ní budovaná komplexita je opravdu natolik pervazivní a natolik celoživotní, že vám vleze úplně všude. 🧿 Ani ve stáří od nich nebudeme mít pokoj. Dokonce ani když nám začne stařecká demence okusovat nadané mozky, jejich podivnost tím tak docela nezmizí.

Z široké škály vlastních i zprostředkovaných pozorování bych si dokonce dovolila tvrdit, že se ve stáří specifika nadané osobnosti postupně ještě více vyrýsují. A to po obou stranách - jak vyostřením jednotlivých přílišností, tak výraznějšími projevy nestandardního prožívání a chování, které v průběhu života nad těmito zvláštnostmi narostlo.

Chtěla bych tady vystavět krásně klenutý dějový oblouk, ale nejspíš půjdu přímo k věci: 

• Z úspěšně integrovaných prvků naší osobnosti se stává moudrost a požehnání - pro nás i pro naše okolí. Archetyp laskavého moudrého stařečka, z nějž vyzařuje klid, nadhled, nadčasovost, smíření. 

• Na druhé straně neochočené prvky vysoké intenzity nás doženou a proženou. A opět trpíme nejen my, ale i naše okolí. Osobnost, která si neodpracovala své pozitivní dezintegrace, je archetypálně nevrlý dědek, nadávací důchodce, jehož specifika jsou všem čím dál tím protivnější. Vysoká citlivost zahnije v nesnášenlivost, živá imaginace v sýčkování a perfekcionismus ve věčnou nespokojenost s tím, co dělají a nedělají druzí.

Ano, dožijeme-li se toho, skončíme každý někde na škále mezi těmito dvěma extrémy. A ani tam nebudeme nehybní - budeme různě oscilovat podle toho, jak se zrovna cítíme, s kým jsme v kontaktu (nebo jaké je počasí). Proměňovat se samozřejmě bude také to, jestli jsou s naším vyostřováním druzí v pohodě nebo ne. 

Jenomže to je zrovna něco, co nám nejspíš bude víc a víc jedno. A to je další zobecnění, které si dovolím: Čím jsou nadaní starší, tím víc se projevují nezávisle na reakcích okolí.

Což může být pozitivní věc u lidí, kteří jsou opravdu hodně ve svém skutečném Já a projevují se zrale autenticky, s hlubokou laskavostí k sobě i ostatním. A velmi negativní věc u lidí, kteří ve své nezávislosti pouštějí víc a víc na špacír své nezralé a neopečované části osobnosti (ochránce). (Více viz IFS, případně pasáž “Kdo to mluví?” ze článku o autenticitě.)

Řečeno jazykem Kazimíra Dabrowského: Postupně sílí třetí faktor a prolamuje stávající sociální regulace druhého faktoru. Pokud jsou ale staré sociální vzorce zbytnělé, vylezou na povrch nejdříve tyto.

Moudrost vs. zoufalství

Poměr textů vypovídajících o dětství s nadáním a textů ke stáří s nadáním, je na tom hůř, než poměr Starého a Nového zákona v Bibli. I v tomto kurzu byla doposud stáří věnována sotva poctivá normostrana. Především šlo o převyprávěný překlad textu Jennifer Harvey Salin: Vývojové úkoly našeho dětství.

Parafrázuji-li tuto svou parafrázi, dozvíme se, že stáří je nejen časem bilancování a zpětného hodnocení života s nadáním, ale také časem zúročení. Zároveň článek ve svých obecných částech zdůrazňuje, že největší roli v prožívání každého věku hraje úspěšnost završení úkolů věků předchozích. Ve stáří nás tedy nečeká rovnou osvícené sezení pod vlastnoručně zasazenou smokvoní a vychutnávání plodů naplněného života. Dobré stárnutí zahrnuje nemalou dávku návratů do vrstev a období, jejichž výzvy jsme tehdy nedotáhli. Za úspěch bych považovala, kdyby to už byly převážně vědomé víceúrovňové dezintegrace. Pokud by někdo tvrdil, že vůbec nemá co dotahovat, asi by bylo na místě zpozornět. 🧐  (ála “Když jsem byl mladej, byl jsem hrozně nafoukanej, ale teď, teď už jsem dokonalej!”) 😉

Pokud byste chtěli - v jakémkoli věku - zapracovat na tom, aby toho na vás ve stáří “nevybaflo” tolik, mám pro vás pár tipů:

• První samozřejmě spočívá ve studiu a společné diskusi tématu vývojových úkolů. Mít v ruce mapu, co už jsem měla zvládnout a co mě teprve čeká (a nelhat si nad ní do kapsy), je samo o sobě užitečné. 

• Druhý tip je “gifted specific psychotherapy”, tedy s nadáním počítající psychoterapie. Někdy stačí mít mimořádně nadaného terapeuta, který to má u sebe zpracované, zdravě se vztahuje a smysluplně reflektuje. (Nejvíc super je mít takového partnera. ☺️) Neklapne-li to “samo”, je potřeba se po podpoře poohlédnout u Intergifted nebo jiného společenství nadaných, které takové specializované služby nabízí. 

• Třetí - a to bych skoro řekla můj osobní objev - je tanec pěti rytmů (autorka Gabrielle Roth). V poměrně jednoduchém schématu pěti tanečních rytmů si postupně procházíte takzvaným cyklem - od bezpečí mateřské náruče (Flowing), skotačivé hříběcí dětství (Staccato), pubertu a dospívání (Chaos), radost zralé dospělosti (Lyrical) a stáří a závěr života (Stillness). Proplouváte pocity, ději a příběhy, které si potřebujete odžít nebo zopáknout. V hloubce a intenzitě, kterou si sami vyberete. A nemusíte přitom spoléhat na certifikované seance - všechny rytmy i s provázením (tedy takzvanou “vlnu”) si můžete pustit i doma nebo na setkání vašeho společenství. (Na požádání bych to asi zvládla namluvit i česky.)

Zároveň je hluboký prožitek závěrečné části pětirytmého tance (Stillness) nejbližší vlastní zkušeností, kterou s pozdním stářím mám. 💃

Nezdolní termiťáci

Pro většinu faktorů kvality života s nadáním ve stáří platí často opakované: “Skoro jako u normíků, ale od všeho tak nějak víc.” Případně: “Na exemplárním příkladu nadané menšiny se můžeme naučit podstatné věci, které nejsou u většiny tak zřetelné, ale jejich pochopení a přijetí může pomoci všem.” Prostě vyvážená inkluze i v důchoďáku. ☯️😜

Ačkoli se vědci zkoumající nadání nadaným stářím nikdy moc nezaobírali, legendární dlouhodobé studie velkých skupin mimořádně nadaných lidí k němu tak nějak automaticky doputovaly. Teda chci říct, že tak nějak samo od sebe uplynulo tolik času, že víme, jak mnohé životy mimořádně nadaných lidí nakonec dopadly. A to nejen u jednotlivců, u kterých došlo k autobiografickému nebo pozorovatelskému popisu, ale i u statisticky zajímavě velkých vzorků osob.

Kdybyste nebyli vespolek tak dobře informovaným publikem, doufala bych zde ve velké “WAU!” 🤓 Což se mi teda asi nesplní, ale stejně to zkusím odvyprávět:

Ano, mimořádně nadaní lidé se dožívají o něco vyššího věku, při lepším zdraví a celkově vyšší kvalitě života. Vykazují také vyšší úroveň spokojenosti se životem v minulosti, přítomnosti i očekávání budoucnosti. Převládající vyšší otevřenost ke zkušenosti a kontinuální sebevzdělávání může také zafungovat při zpomalování degenerace kognitivních funkcí.

Zejména u legendární Termanovy longitudinální studie („Genetic Studies of Genius“) se při interpretaci těchto zjištění vyskytly hlasy, které jejich pomocí zpochybňovaly zvýšenou náročnost života s nadáním. Z mnohočetné zkušenosti mohu potvrdit, že se tyto argumenty znovu vynoří, kdykoli se kdokoli snaží upozornit na to, jak moc je život s nadáním a vysokou intenzitou těžký. Dozvíte se, že: “Konec dobrý, všechno dobré.” A taky: “Jste jen ufňukanci - z pohledu na velká data jasně vidíme, že si nemáte na co stěžovat. Od začátku do konce jen samé výhody!”

Zapomínají totiž na jednu podstatnou věc. Angličtina to vystihuje slovy “we learn it the hard way”. Česky bychom asi řekli, “že naše cesta ke štěstí je trnitá”. Silnější třetí faktor - vnitřní hlas autenticity - nutí nadané, aby se rozpadali a znovu skládali mnohem více, hlouběji, častěji a také dříve v průběhu života. Což se ve statistikách pozdní dospělosti a stáří projeví už jenom formou vyšší integrace, zralosti, autenticity a životní spokojenosti. Ano, lidé, kteří zažili hluboké pády jsou pak víc nad věcí, moudřejší, klidnější, dokonce i zdravější (nebo se se svými kumulovanými zdravotními handicapy lépe vypořádavší). Což nic nemění na tom, že “neuroticita” (rozpadavost) a celková náročnost jejich života mohla být řádově vyšší, než jak tomu bylo u intaktní většiny, která tak daleko nedošla. 

(Krom toho se sluší připomínat, že účastníci Termanovy studie byly výhradně muži, převážně z vyšší střední třídy, převážně bílí, dobře situovaní a všeobecně dobře podporovaní.) (A když už jsem u těch “ale”, dovolím si poznamenat, že studie prováděné na seniorech organizovaných v Mense, značně zlehčují situaci tím, že zachycují jen tu vrstvu mimořádně nadaných, která se důchodového věku dožila. Kolik stejně disponovaných mladých lidí chronický stres a těžké dezintegrace dospívání a dospělosti nepřežilo, se v nich nedočtete.) 

Kvalita stáří

Podle výše zmíněného Netflixového dokumentu existují faktory, které mají rozhodující vliv nejen na délku dožití, ale i na kvalitu života ve stáří. Dokud mi paměť slouží, pokusím se je shrnout (alespoň pro ty z vás, kdo neholdují konzumnímu infotainmentu.)

1. Být součástí komunity a pracovního dění. Ani v důchodu neopustit svoji “dílnu”. Každý den pár hodin pracovat a být v kontaktu s kolegy, i když je produktivita velmi nízká. V případě, že o nás v práci už nestojí, lze to dobře simulovat zapojením do dobrovolnických programů.

2. Dobře jíst ve správné partě. S příjemnými lidmi připravovat nutričně bohatá jídla s minimem masa, spoustou barevné zeleniny a luštěnin. Alkohol pít jen střídmě a jen ke zlepšení nálady ve společnosti. Sladké bublinkaté věci nepít vůbec. Prostě jejich existenci ignorovat.

3. Pohybovat se ve společnosti, kde je kvalitní žití normou. Trávit čas mezi lidmi, pro něž je normální nepřetěžovat se, nefetovat, nechlastat, rozumně řešit své psychické i fyzické obtíže. Prostředí má na snižování dlouhodobého stresu a nezdravé zátěže mnohem větší vliv, než jakákoli naše vědomá snaha.

4. Pohyb dostat do svého životního stylu raději aktivním fungováním, než záměrným sportem nebo soutěžením. Hrabat se v zahradě, chodit do schodů, chodit na bus, jezdit za povinnostmi na kole a trávit čas na nohou je mnohem účinnější, než se hodinu týdně týrat v posilce. Když už je třeba přidat organizovaný pohyb, tak takový, který lidi spojuje a dá se dělat “do stovky”. Tance, petanque, jóga, taiči, plavání, žonglování, turistika, (nordic)walking, nesoutěžní pinkání něčím přes síť, do jamky či koše…

5. Aktivně budovat vztahy, partnerské, bližní i v širší komunitě. Komunitou může, ale nemusí být rodina. (Ideální je prožívat ve společenství něco rytmického - hudbu, tanec, bubnování, rytmickou práci …) Praktikovat tradice, nejlépe včetně těch duchovních.

6. Najít a udržet si poslání, smysluplný úkol, přínos pro svět. Pointou není produktivita, ale udržení smyslu. Mít dobrý důvod ráno vstát.

7. Uměřenost, zralá dostatečnost. Nepřehánět to vůbec s ničím. Znát svou zdravou míru v jídle, pití, práci, pohybu, odpočinku, společenském soužití i osobním čase. Nemuset se o ně rvát - vytvořit si prostředí, kde je to normální. 

Pro život s nadáním mi připadá obzvláště důležitý onen společenský rozměr. Kdyby nebyl už tak dost zdůrazněn, žejo. 🤓 Mnoho nadaných v celoživotním nedostatku uspokojivých společenských interakcí dospěje k tomu, že jsou raději sami, že si vystačí. Označí se za introverty a přestanou společnost vyhledávat. Ve stáří přestanou chodit mezi kolegy a vůbec se “odstřihnou od všech toxických lidí, protože už to nemají zapotřebí”. Jenže ouha! Člověk je tvor společenský a ve stáří to platí dvojnásob. Stáří je zatraceně dlouhá těžká šichta a pokud nás neudrží v rytmu života okolí, dřív nebo později nás to smete. Pokud ve zralé pozdní dospělosti (v)hodně investujeme do nalezení a utváření opravdu dobrého společenství, ve stáří se naše úsilí obrovsky zúročí. Našetřit si na důchod sociální kapitál je pro dobrý život důležitější, než zaopatření finanční. Čím jsi divnější, tím větší si na to musíš dát pozor!

Příběhy dobrého stáří

Hrubý nedostatek vlastních zkušeností mě (víc než jindy) tlačí k touze sdílet inspirativní příběhy druhých. Znám přece tolik skvělých příběhů nadaných stařečků a stařenek! Babička, Stoletý stařík, Božidara, chovatelé Dalajlámovy kočky, strýček Iroh, Stařenka Oggová!

Ale ouvej! Nejen že mi z mého docela rozšafného časového rámce vypadávají sami “stařečci” (Babička - 55 let; Stoletý stařík - přes 100 let; Božidara - 59 let, strýček Iroh - pod 60 let…) Ještě hůř mi domeček z příběhů boří jejich autoři, kteří pomocí těchto postav pravděpodobně vyprávěli hlavně vlastní životní zkušenost - od třicetiletých tvůrců Avatar the Last Airbender po Davida Michie, který je sice zasloužilým seniorem mezi autory, ale pořád se mi nedostal ani na práh nadaného stáří. Jakkoli jsou tedy zcela jistě skvělí pozorovatelé a zruční vypravěči, pořád jsou na tom stejně jako já. Skutečný prožitek nadaného stáří znají jen z doslechu.

Jediná dvojice hrdiny a autora, které jsem se chystala zmínit, splňuje podmínky mimořádně nadaného starce - a to Aldous Huxley a jeho Starý Rádža, jimž bylo v rozhodném momentě 67 let. Ano, oběma stejně. Prý to byl záměrný vtípek - v knize se Starý Rádža objevuje jen ve vzpomínkách aktérů a v té době je mu stejně jako autorovi. Nespecifikovaných pár let na to, stejně jako autor, umírá. Tedy v logice Huxleyho vtípku lze zpětně dovodit, že Starý Rádža zemřel v 69 letech. Jeho legendární kniha “Poznámky o tom, co je co a o tom, co by se co by se dalo rozumného počít s tím, co je co.” tedy vznikla mezi 67. a 69. rokem autorova života. (Nejen) slova o neodvratné části životního utrpení plynoucí z “ubírání se se k stařecké zchátralosti a jistotě smrti” jsou tedy zcela jistě žitá zkušenost.

Při pozornějším pátrání po dalších střípcích žité zkušenosti na mě postupně vyskočilo pár jmen a příběhů, které by mohly být nápomocné. 

Začnu z té náročnější strany, a to jsou příběhy mimořádně nadaných stařenek. Hrubý nedostatek motivace vlastní zkušenost s nadaným stářím zaznamenat, bych skoro označila za hlavní rys. 😀 Když už píšou z nadhledu stáří, bývá to stejně o mládí a dospělosti (např.: Heda Margolius Kovály - “Na vlastní kůži”). V různých souborech rozhovorů nebo osobních svědectví žen se většinou dá najít některý, který by šel označit za “asi nejstarší, asi nejnadanější” (např.: Seniorka Iva - “Vysoce citlivá a extrovertní”). Na celosvětové úrovni patří k nejvíce oceňovaným svědectvím Journal of a Solitude, kde May Sarton (těsně před šedesátkou) zaznamenala víceúrovňovou dezintegraci mimořádně nadané ženy, která se potýká s konfliktem potřeby lásky a společenství a potřeby nezávislosti. V souladu se společenskou objednávkou řeší hlavně senzorickou a emoční overexcitabilitu - své celoživotní “znepokojivé intenzity”. Tedy téma, do kterého se mužům zpravidla moc nechce. (Čest Dabrowskému, Piechowskému a dalším hrdinům této bandy!)

Nade všemi se pak tyčí Betty Friedan - mimořádně nadaná seniorka s vlastním velkým příběhem, která si ale nevystačí s psaním o sobě a pouští se do rozsáhlého díla, jež nazvala Fountain of Age. Pomocí stovek rozhovorů, studií a analýz se snaží ukázat, že i “ve druhé polovině života” má smysl hledat cesty k růstu, rozvoji a dobrému žití. 

Za několik málo seniorek, s nimiž jsem měla možnost osobně řešit téma nadání ve stáří, bych dodala, že i po sedmdesátce lze “vykvést”. A to nejen ve smyslu, že je možné probudit i dlouho spící talenty. Jejich zkušenost říká, že stojí za to “do sebe ještě investovat” i z hlediska nadání, vysoké intenzity a komplexity. Prozkoumat své overexcitability, přijmout svou odlišnost a najít si místo na světě. “Pokud ti zbývá víc, než jeden den života, stojí za to se líp poznat, přijmout a pochopit. Spojit se s tou, kterou máš být, ve kterou máš ještě vyrůst.”

Na druhé straně, nezpochybnitelnou hvězdou mužské scény v tématu nadaného stáří je filosof, matematik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Bertrand Russell. Svému pozdnímu stáří věnoval většinu třetího dílu své důkladné autobiografie (výslovně např. kapitolku Pros and Cons of Reaching Ninety), dále se velmi nápomocně vyjadřuje k cílům tohoto kurzu v díle The Conquest of Happiness (Boj o štěstí, z roku 1930, kdy mu bylo 58 let) a nakonec nabízí také samostatnou esej How to Grow Old (napsal v 72 letech).

Být normální, tak bych těmito odkazy na zdroje tuto kapitolu citlivě završila (a šla bych šít životek k severnímu typu litomyšlského kroje … oh, wait! 🥸). Takže ne, normální zcela prokazatelně nejsem. A můžu si dovolit naplnit své předsevzetí, že když něco (důležitého) není k dispozici česky, tak to prostě do té češtiny nějak dostanu! Tedy, tadá:

Bertrand Russell: Jak stárnout

Navzdory svému názvu bude tento článek hlavně o tom, jak nezestárnout, což je v mém věku mnohem důležitější téma. Moje první rada by byla: Pečlivě si vybírejte své předky. Připouštím, že oba mí rodiče zemřeli mladí, nicméně u ostatních předků už jsem si vedl lépe. Můj dědeček z matčiny strany byl sice usmrcen v květu mládí ve věku šedesáti sedmi let, ale moji další tři prarodiče svorně přežili osmdesátku. Ze vzdálenějších předků svedu najít jen jediného, který se nedožil vysokého věku, neb zemřel na nemoc, která je dnes naštěstí vzácná - byl sťat. Moje prababička, která se přátelila například s Gibbonem, se dožila devadesáti dvou let a až do konce svých dní byla postrachem pro všechny své potomky. Moje babička z matčiny strany se - při devíti přeživších dětech, jednom v dětství zemřelém a po mnoha potratech - krátce po svém ovdovění aktivně zapojila do propagace vysokoškolského vzdělávání žen. Byla jednou ze zakladatelek Girton College a usilovně pracovala na tom, aby se lékařská profese otevřela ženám. Vyprávěla, jak v Itálii potkala staršího pána, který působil naprosto zdrceně. Ptala se ho, proč je tak skleslý, a on odpověděl, že se právě rozloučil se svými dvěma vnoučaty. „Proboha,“ zvolala, „mám sedmdesát dva vnoučat, a kdybych se sypala pokaždé, když se s jedním z nich musím rozloučit, můj život by za moc nestál!“ „Krkavčí matka!” opáčil on. Já, jako jedno z těch sedmdesáti dvou vnoučat, upřednostňuji její recept na život. Po osmdesátce zjistila, že má potíže se spánkem, a tak si od půlnoci do tří hodin ráno čítala populárně-vědní články. Nemyslím si, že by kdy řešila své stárnutí. Domnívám se, že toto by mohl být ten pravý recept na to, jak zůstat mladí. Pokud máte široké pole zájmů a vášní a stále provozujete aktivity, ve kterých můžete pomalu růst, nebudete mít důvod přemýšlet o tom, že statisticky vzato stárnete, natož o pravděpodobné krátce vaší budoucnosti.

Co se týče péče o zdraví, nemám, čím bych přispěl, protože mám pramálo zkušeností s řešením neduhů. Jím a piji, co chci, spím, když nemohu zůstat vzhůru. Nikdy nedělám nic s odůvodněním, že je to dobré pro zdraví, i když ve skutečnosti jsou věci, které rád dělám, většinou zdravé.

Z psychologického hlediska vidím ve stáří dvě hrozby, které vyžadují přiměřenou pozornost a prevenci. Jednou z nich je nepřiměřené zabředávání do minulosti. Není dobré žít ve vzpomínkách, v lítosti nad starými dobrými časy nebo ve smutku nad přáteli, o které jsme přišli. Myšlenky člověka musí směřovat do budoucnosti a k ​​věcem, s nimiž se dá něco dělat. To není vždy snadné; vlastní minulost je rostoucí břemeno. Člověk snadno propadá úvahám, že jeho emoce bývaly živější, než jsou, a jeho mysl bystřejší. Pokud je to pravda, je to myšlenka hodná zapomenutí, a pokud na to zvládnete zapomenout, pravděpodobně to pravda nebude.

Další věcí, jíž je třeba se vyvarovat, je upínání se k mladým v naději, že máme šanci si skrze mladistvý životní styl udržet stejnou energii. Když vaše děti vyrostou, chtějí žít svůj vlastní život, a pokud se jim budete věnovat stejně jako v dětství, pravděpodobně se pro ně stanete přítěží, pokud vás tedy nezapudí úplně. Nechci tím říct, že byste se o ně měli přestat zajímat, ale rodičovská láska by měla být jaksi platoničtější a hluboce člověčensky respektující, bez emočně angažovaných výstupů. U zvířat přirozeně vyhasne výsadní rodičovský vztah k potomkům, jakmile se o sebe dokážou postarat samy, ale pro lidi je to, snad kvůli délce potřebné péče, náročnější.

Myslím si, že nejsnazší cesta k úspěšnému stáří vede přes aktivní přispění mimo vlastní nejosobnější sociální okruh. Právě tam mohou být životní zkušenosti skutečnou hodnotou a právě tam lze moudrost zrozenou ze zkušeností uplatňovat, aniž by utlačovala druhé. Nemá smysl říkat dospělým dětem, aby se vyvarovaly chyb, jednak proto, že vám nebudou věřit, a druhak proto, že jejich vlastní chyby jsou nezbytnou součástí jejich rozvoje. Pokud byste patřili k lidem, kteří nejsou schopni se skutečně angažovat mimo svou osobní zónu, může se vám zdát život bez přímé péče o děti a vnoučata prázdný. V takovém případě se raději soustřeďte na materiální podporu, jako je rozdávání kapesného nebo pletení svetrů, nelpěte na tom, aby se mladí radovali z vaší stálé přítomnosti.

Některé staré lidi sužuje strach ze smrti. U mladých lidí mohou mít takové pocity své opodstatnění. U mladých mužů, kteří se důvodně děsí toho, že budou zabiti v bitvě, je jaksi oprávněná pachuť hořkosti při pomyšlení, že mohou být tak snadno okradeni o to nejlepší, co jim život nabízí. Ale u starého muže, který poznal lidské radosti a strasti a zažil potěšení z naplnění svého potenciálu, je strach ze smrti jaksi nízký a nedůstojný. Nejlepší způsob, jak ho překonat – alespoň z mého pohledu – je zajímat se o svět jaksi více do šířky, postupně zvětšovat sféru svého zájmu, a tak kousek po kousku rozdrobit svou omezenost a nechat svůj život splynout veškerenstvem. Lidský život by měl být jako řeka: Zpočátku bystřina, sevřená ve svých březích a dravě se valící kolem skal a přes vodopády. Postupně řeka nabývá na síle, břehy ustupují, vody plynou klidněji a nakonec veletok bez viditelného přerušení splyne s mořem a zcela bezbolestně ztratí svou individualitu. Člověk, který ve stáří vnímá svůj život tímto způsobem, nebude trpět strachem ze smrti, protože vše, co je mu drahé, bude pokračovat. S úbytkem sil narůstá celková únava a myšlenka na věčný odpočinek se stává lákavou. Přál bych si zemřít uprostřed rozdělané práce s vědomím, že jiní budou pokračovat v tom, co jsem nestihl, a spokojený s myšlenkou, že to, co bylo v mých silách, jsem vykonal.

A jako bonus:

Bertrand Russell: Pro a proti dožití se devadesáti

Převzato z Autobiografie Bertranda Russella, původně otiskl The Observer, 13. května 1962

Být velmi starý má jak výhody, tak nevýhody. Nevýhody jsou zjevné a natolik nezajímavé, že se jim budu věnovat pramálo.

Výhody se mi jeví jako zajímavější téma. Dlouhá retrospektiva dává životní zkušenosti váhu a náplň. Byl jsem svědkem spousty životů, jak přátel, tak i veřejně známých osobností, od samého počátku až po jejich konce.

Někteří lidé slibného mládí svůj život později nenaplnili; jiní se krok za krokem stále rozvíjeli a protkali své dlouhé životy významnými úspěchy. Letitá zkušenost nepochybně zlepšuje přesnost odhadu, ke kterému z těchto dvou typů mladý člověk pravděpodobněji patří. A nejsou to jen životy jednotlivců, ale i životy společenství a hnutí, které se časem stávají součástí osobní zkušenosti a usnadňují odhady pravděpodobného úspěchu nebo neúspěchu. Komunismus, navzdory velmi obtížnému začátku, dosud dále rostl na moci a vlivu. Nacismus naopak tím, že se příliš brzy a příliš bezohledně upnul k moci, zkrachoval. Sledování tak rozmanitých procesů pomáhá nahlédnout do přediva minulosti a mělo by být nápomocné v odhadech pravděpodobné budoucnosti.

Co do vlastního prožívání, je přirozené, že ti, kdo jsou akční a draví, v mládí žijí velmi vášnivou a neklidnou touhou po nějakém důležitém úspěchu, aniž by měli jasnější představu o tom, co by to (s trochou štěstí) mohlo být. Ve stáří si člověk více uvědomuje, co už je hotové a kde má cenu zabrat. Zároveň se proměňuje proměňuje poměr výzev, které jsou ještě přede mnou a těch, které jsou již za mnou, což snižuje horečnatost života.

Je zvláštní pocit, probírat se novinovými bonmoty, které se vážou k obdobím, na která si člověk sám vzpomíná, jako například k „nezbedným devadesátkám“ a „bujarým dvacátým“. Ona desetiletí se tehdy vůbec nezdála „nezbedná“ ani „bujará“. Zlozvyk lepení stereotypních nálepek je typický pro ty, kdož chtějí vypadat chytře, aniž by museli přemýšlet, ale má to jen velmi málo společného s realitou. Svět se neustále mění, ale ne tak prvoplánovitě, jak to představují tahle levná klišé. Stáří, jak ho prožívám, by mohlo být dobou naprostého štěstí, kdyby jen člověk dokázal zapomenout na stav dnešního světa. V soukromí si užívám všeho, co činí život příjemným. Myslel jsem si, že až zestárnu, odejdu ze scény a budu žít důstojný kulturní život, číst všechny ty skvělé knihy, které jsem si vždycky chtěl přečíst. V mém případě to každopádně byl jen naivní sen. Dlouholetého zvyku, ubírat se svou prací k cíli a účelu, který rezonuje s mými hodnotami, se těžko zbavuje a důstojné volnočasové aktivity by mi zřejmě připadaly plytké, i kdyby byl svět v lepším stavu. Ať tak nebo tak, nyní považuji za nemožné ignorovat to, co se kolem mě děje.

Už od roku 1914, téměř v každém klíčovém okamžiku, spatřuji významné zádrhele. Je nám podsouváno, že Západ se angažuje v obraně „svobodného“ světa, ale svoboda, jaká existovala před rokem 1914, je dnes stejně matnou vzpomínkou jako krinolíny. Moudří vůdcové nás v roce 1914 ujišťovali, že vedeme válku, která ukončí všechny války, ale ukázalo se, že to byla válka, která ukončila především podstatný mír. Říkali nám, že stačí zatnout tipec pruskému militarismu; a od té doby militarismus neustále roste. Roztáčení vražedné mašinerie, jež by v době mého mládí vzburcovalo téměř každého, je nyní slavnostně promováno významnými státníky. Moje vlastní země, vedená muži bez fantazie a bez schopnosti adaptovat se na moderní svět, prosazuje politiku, která, pokud se nezmění, povede téměř nevyhnutelně k úplnému vyhlazení všech obyvatel Británie. Stejně jako Kasandra jsem odsouzen předávat hrozivá proroctví a nebýt vyslyšen. Její proroctví se splnila. Zoufale doufám, že se ta moje nesplní. Někdy je člověk v pokušení uchýlit se k lákavým fantaziím a představovat si, že na Marsu nebo Venuši možná existují šťastnější a rozumnější formy života, ale naše zvrhlá nátura z toho dělá iluzi marnou. Pokud se do té doby nezničíme, naše zhoubná bojechtivost zaplaví i tyto planety.

Možná by kvůli nim měl člověk doufat, že válka na Zemi ukončí náš druh dříve, než se jeho pošetilost stane kosmickou. Ale to není naděje, ve které bych svedl najít útěchu.

Způsob, jakým se svět vyvíjel v posledních padesáti letech, mě pohnul opačným směrem, než jakým by se mělo typicky ubírat zralé stáří. Od mužů, kteří nepochybují o své vlastní moudrosti, často slyšíme, že stáří by mělo přinést klid a povýšený nadhled, v němž jsou zdánlivá zla jen dílčím prostředkem k dosažení konečného dobra. Z mého úhlu pohledu to tak nevypadá. Klidu lze v současném světě dosáhnout pouze slepotou nebo morálním okoráním. V kontrastu s tím, co je obecně očekáváno, se ze mě postupně stává stále větší a větší rebel. Nenarodil jsem se jako rebel. Do roku 1914 jsem víceméně pohodlně zapadal do světa, jaký byl. Existovala zla – i velká zla – ale byla tu opodstatněná naděje, že se časem zmenší. Bez ventilu rebelie jsem byl postupem času a událostí stále méně schopen trpělivě snášet to, co se kolem mě děje. Je tu menšina, byť rostoucí, která cítí to, co já, je to právě ona, pro niž budu pracovat, dokud budu živ.