Vysoká mentální intenzita (VMI)

Co je vysoká mentální intenzita a proč je důležité se o ni starat?

Vysoká mentální intenzita (jejíž kladné projevy jsou známé jako intelektové nadání nebo mimořádné nadání) je vrozená odlišnost nervové soustavy, kterou je vybaveno 2-5 % populace. Lidé narození s touto neuroatypií mají odlišný pohled na svět (vnímání, myšlení a prožívání). Tato odlišnost je celoživotní, nedá se odstranit, vyléčit, ani potlačit přísnější výchovou. Záleží ale jen na reakcích prostředí, jestli bude takový člověk trpět zvýšenou mentální intenzitou coby poruchou (diagnostikovanou např. jako ADHD, PAS, GAD), nebo bude-li jeho zvláštnost přijata a pěstována jako výjimečný potenciál, díky němuž může tento člověk jednou posunout hranice lidských možností. 

Jen malá část dětí narozených s vysokou mentální intenzitou se projevuje jako „malý génius“ (časní čtenáři, počtáři, hudební virtuozové ...). Nejsnáze pozorovatelnými společnými projevy jsou: 

• Vysoká vnitřní motivace. Vnitřní motor. Schopnost absolutně se zabrat do své hry/práce. (Na neznalého může působit jako porucha sluchu, jako projev autismu, případně jako přemotivovanost ambicemi okolí.) Přesto mohou mít tyto děti oproti ostatním dětem někdy i snížený výkon – důkladnější promýšlení všech alternativ jim zabírá více času a překotné tempo myšlení může zvýšit chybovost (odborně mluvíme o častých paradoxních výkonech).

• Experimentování. Neustálé testování sebe a svého okolí. Nutkavé rozebírání a zkoumání přístrojů, věcí, idejí, slov i vztahů. Časté zpochybňování sdělených pravd i vlastních zjištění. Využívání každé příležitosti k testování pevnosti zákonů fyzikálních i lidských. 

• Zvídavost. Vysoká sofistikovanost otázek. Zájmy a názory působící jako „předčasné“. Vysoké požadavky na rozumové vysvětlování a logické zdůvodňování. Zvláštní způsob řeči.

• Nadvzrušivost (overexcitability) - silnější reakce na smyslové podněty (častější zahlcení), extrémně silné emoce, nápadná imaginace (propojování snů a představ s realitou), požitek z některých intelektuálních činností, specifické tělesné projevy duševních hnutí.

• Tvořivost. Obrovská potřeba vytvářet něco nového (co bude přijímáno). Pokud se nedaří tvůrčí potenciál ventilovat žádoucím (přijímaným) způsobem, přechází v obskuriální kreativitu. Ta se u extrovertů projevuje extrémně širokým spektrem nepotlačitelného zlobení (předvádění se, pošťuchování, ničení věcí i vztahů, trápení druhých, vzdor proti autoritám), zatímco v introvertech se nepřijatá kreativita hromadí a může napáchat velké škody na osobnosti (vedoucí k vážným psychickým problémům, sebepoškozování až sebevražednému jednání).

Všechny tyto (i mnohé další) projevy jsou dvojsečné. Ačkoli jsou děti s vysokou mentální intenzitou obvykle vysoce učenlivé a tvořivé, může jim jinakost zadělat na problémy s výchovou a vzděláváním. Přistupujeme-li k nim jako k normálním, nepřestává nás překvapovat, že běžné metody selhávají. Náš výchovný systém je totiž postaven na předpokladu normální odpovědi. Pokud udělám toto, pak dítě odpoví tímto. Nejsme připraveni na jinou odpověď. A už vůbec nejsme připraveni, že dítě zareaguje pokaždé jinak (protože potřebuje zkusit, co se stane když …). To, že společnost něco předpokládá, a neví, že neuroatypičtí lidé v sobě takový předpoklad nemají, je celoživotním zdrojem útrap. Není to chybou jedince ani jeho vychovatelů. Jde stále o přímý důsledek vrozené odlišnosti. Jedinec si často prochází řadou těžkých situací: od nepochopení školních slovních úloh (kde je uvedeno jen pár proměnných a zanedbává se i to, co v životě zanedbat nelze), přes těžký život v kolektivech (kde většina pravidel, povinností a výjimek z nich vůbec není vyslovena, protože takhle to přece chodí), až po každodenní komplikace v komunikaci a mezilidských vztazích, kde mají normální lidé velké množství předpokladů a předsudků, o kterých nadaní ani nevědí (nebo s nimi kategoricky nesouhlasí). Nejsou-li předpoklady dodrženy, působí to vždy veliký rozruch – odlišně myslící jedinec bývá označován za neslušného, netaktního, nevychovaného, bezcitného.

U lidí s vysokou mentální intenzitou jsou svědomí, cit a takt nastavené jinak. Jsou kalibrované na soužití s lidmi stejného neurologického základu. V kolektivu sobě podobných mají šanci fungovat zcela zdravě a normálně – jejich předpoklady odpovídají představám ostatních. I jejich komunikace může najednou probíhat hladce (například to, co bývá označováno jako „skočení do řeči“ je v kolektivu vysoce mentálně intenzivních běžným způsobem převzetí slova a nikdo se nad ním nepozastaví). Pobyt v souladném kolektivu je proto jednou z nejdůležitějších terapií pro zdravý vývoj neuroatypické osobnosti. Pomáhá člověku naučit se mít rád sám sebe, přijímat se takového, jakým je, a nalézat pozitivní stránky své odlišnosti. „Pochopit, že nejsem rozbitý.“ 

I v kolektivech, kde jsou děti s VMI minoritou, lze udělat mnohé pro to, aby svou odlišností netrpěly. Zásadní je přijmout je takové, jaké jsou. Ujišťovat je, že jejich potřeby jsou hodné uspokojení a pomáhat jim s tímto procesem. Dávat jim prostor na rozvoj z místa, kde právě jsou, i když to "není normální" (neodpovídá tabulkám, neodpovídá ŠVP). Nevyvíjet tlak na „nápravu“ (normalizaci) jejich osobnosti. To ovšem neznamená vzdát výchovu! Je samozřejmě nutné časně a důsledně utínat nápady, které ohrožují nebo omezují ostatní. Ohledně povinností a závazných společenských pravidel je vhodné vše důkladně vysvětlit, zdůvodnit a s dítětem uzavřít závaznou smlouvu. Držet jasné hranice. A v rámci těchto mantinelů tvořit co nejlepší prostor pro uspokojení potřeb, rozvoj a rozkvět - tzv. připravené prostředí.

U dětí s vysokou mentální intenzitou se často vyskytují potíže, které se projevují podobně jako poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie), poruchy chování (ADHD, PAS, AS, úzkostné poruchy), vady řeči a sluchu nebo chyby ve výchově (vzdornost, emoční nestabilita, nerespektování autorit). Většinou nejde o další samostatnou diagnózu, ale o přidruženou odchylku projevu plynoucí jejich základní odlišnosti. Není katastrofou, pokud má dítě „druhé výjimečnosti“ diagnostikované zvlášť. Důležité je, aby všichni opatrovatelé dítěte věděli, „odkud vítr vane“, a metody léčby a nápravy doporučované pro jiné děti brali s velkou rezervou. Některá opatření mohou samozřejmě pomáhat stejně všem (např. přechod na ne-vázané písmo u potíží s úpravou vázaného písma), ale značná část „tradičních osvědčených receptů“ se prostě mine účinkem. Zvýšený tlak na dítě problémy jen zhorší. 

Co tedy s tím? Pro začátek si připusťme, že oblast přidružených výjimečností je příliš neprobádaná na to, abychom mohli cokoli tvrdit najisto. Můžeme (nebo spíš musíme) harmonizační opatření citlivě zkoušet, důsledně reflektovat a výsledky mezi sebou intenzivně sdílet, aby celé naše výchovné snažení dobře dopadlo.