O čem je vysoká mentální intenzita?

Shrnutí základních znaků VMI formou textu, mentální mapy i nahrávky. Všetrojí je možné šířit dál.

Vysoká mentální intenzita je:

  ... vrozená pervazivní odlišnost ve fungování nervové soustavy,
  ... celoživotní danost vyskytující se u zhruba 2-5 % populace,
  ... opravdu ve všem, co daný člověk vnímá, prožívá, myslí, co potřebuje a jak se chová,
  ... fundamentem takzvaného (mimořádného) intelektového nadání (ale také vysoké citlivosti, multipotenciality, geniality, Aspergerova syndromu a dalších).

Záleží především na reakcích prostředí, jestli bude člověk s VMI trpět zvýšenou mentální intenzitou coby poruchou (diagnostikovanou např. jako ADHD, PAS, GAD, HPO, OCD), nebo bude-li jeho zvláštnost přijata a pěstována jako výjimečný potenciál, díky němuž může tento člověk jednou posunout hranice lidských možností. 

Jen malá část dětí narozených s vysokou mentální intenzitou se projevuje jako „malý génius“ (časní čtenáři, počtáři, hudební virtuozové ...). Nejsnáze pozorovatelnými společnými projevy jsou: 

• Vysoká vnitřní motivace. Vnitřní motor. Schopnost absolutně se zabrat do své hry/práce. (Na neznalého může působit jako porucha sluchu, jako projev autismu, případně jako přemotivovanost ambicemi okolí.) Přesto mohou mít tyto děti oproti ostatním dětem někdy i snížený výkon – důkladnější promýšlení všech alternativ jim zabírá více času a překotné tempo myšlení může zvýšit chybovost (odborně mluvíme o častých paradoxních výkonech).

• Experimentování. Neustálé testování sebe a svého okolí. Nutkavé rozebírání a zkoumání přístrojů, věcí, idejí, slov i vztahů. Časté zpochybňování sdělených pravd i vlastních zjištění. Využívání každé příležitosti k testování pevnosti zákonů fyzikálních i lidských. 

• Zvídavost. Vysoká sofistikovanost otázek. Zájmy a názory působící jako „předčasné“. Vysoké požadavky na rozumové vysvětlování a logické zdůvodňování. Zvláštní způsob řeči.

• Nadvzrušenlivost (overexcitability) - silnější reakce na smyslové podněty (častější zahlcení), extrémně silné emoce, nápadná imaginace (propojování snů a představ s realitou), požitek z některých intelektuálních činností, specifické tělesné projevy duševních hnutí.

• Tvořivost. Obrovská potřeba vytvářet něco nového (co bude přijímáno). Pokud se nedaří tvůrčí potenciál ventilovat žádoucím (přijímaným) způsobem, přechází v obskuriální kreativitu. Ta se u extrovertů projevuje extrémně širokým spektrem nepotlačitelného zlobení (předvádění se, pošťuchování, ničení věcí i vztahů, trápení druhých, vzdor proti autoritám), zatímco v introvertech se nepřijatá kreativita hromadí a může napáchat velké škody na osobnosti (vedoucí k vážným psychickým problémům, sebepoškozování až sebevražednému jednání).

Všechny tyto (i mnohé další) projevy jsou dvojsečné. Ačkoli jsou děti s vysokou mentální intenzitou obvykle vysoce učenlivé a tvořivé, může jim jinakost zadělat na problémy s výchovou a vzděláváním. Přistupujeme-li k nim jako k normálním, nepřestává nás překvapovat, že běžné metody selhávají. Náš výchovný systém je totiž postaven na předpokladu normální odpovědi. Pokud udělám toto, pak dítě odpoví tímto. Nejsme připraveni na jinou odpověď. A už vůbec nejsme připraveni, že dítě zareaguje pokaždé jinak (protože potřebuje zkusit, co se stane když …). To, že společnost něco předpokládá, a neví, že neuroatypičtí lidé v sobě takový předpoklad nemají, je celoživotním zdrojem útrap. Není to chybou jedince ani jeho vychovatelů. Jde stále o přímý důsledek vrozené odlišnosti. Jedinec si často prochází řadou těžkých situací: od nepochopení školních slovních úloh (kde je uvedeno jen pár proměnných a zanedbává se i to, co v životě zanedbat nelze), přes těžký život v kolektivech (kde většina pravidel, povinností a výjimek z nich vůbec není vyslovena, protože takhle to přece chodí), až po každodenní komplikace v komunikaci a mezilidských vztazích, kde mají normální lidé velké množství předpokladů a předsudků, o kterých nadaní ani nevědí (nebo s nimi kategoricky nesouhlasí). Nejsou-li předpoklady dodrženy, působí to vždy veliký rozruch – odlišně myslící jedinec bývá označován za neslušného, netaktního, nevychovaného, bezcitného.

U lidí s vysokou mentální intenzitou jsou svědomí, cit a takt nastavené jinak. Jsou kalibrované na soužití s lidmi stejného neurologického základu. V kolektivu sobě podobných mají šanci fungovat zcela zdravě a normálně – jejich předpoklady odpovídají představám ostatních. I jejich komunikace může najednou probíhat hladce (například to, co bývá označováno jako „skočení do řeči“ je v kolektivu vysoce mentálně intenzivních běžným způsobem převzetí slova a nikdo se nad ním nepozastaví). Pobyt v souladném kolektivu je proto jednou z nejdůležitějších terapií pro zdravý vývoj neuroatypické osobnosti. Pomáhá člověku naučit se mít rád sám sebe, přijímat se takového, jakým je, a nalézat pozitivní stránky své odlišnosti. „Pochopit, že nejsem rozbitý.“ 

I v kolektivech, kde jsou děti s VMI minoritou, lze udělat mnohé pro to, aby svou odlišností netrpěly. Zásadní je přijmout je takové, jaké jsou. Ujišťovat je, že jejich potřeby jsou hodné uspokojení a pomáhat jim s tímto procesem. Dávat jim prostor na rozvoj z místa, kde právě jsou, i když to "není normální" (neodpovídá tabulkám, neodpovídá ŠVP). Nevyvíjet tlak na „nápravu“ (normalizaci) jejich osobnosti. To ovšem neznamená vzdát výchovu! Je samozřejmě nutné časně a důsledně utínat nápady, které ohrožují nebo omezují ostatní. Ohledně povinností a závazných společenských pravidel je vhodné vše důkladně vysvětlit, zdůvodnit a s dítětem uzavřít závaznou smlouvu. Držet jasné hranice. A v rámci těchto mantinelů tvořit co nejlepší prostor pro uspokojení potřeb, rozvoj a rozkvět - tzv. připravené prostředí.

U dětí s vysokou mentální intenzitou se často vyskytují potíže, které se projevují podobně jako poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie), poruchy chování (ADHD, PAS, AS, úzkostné poruchy), vady řeči a sluchu nebo chyby ve výchově (vzdornost, emoční nestabilita, nerespektování autorit). Většinou nejde o další samostatnou diagnózu, ale o přidruženou odchylku projevu plynoucí jejich základní odlišnosti. Není katastrofou, pokud má dítě „druhé výjimečnosti“ diagnostikované zvlášť. Důležité je, aby všichni opatrovatelé dítěte věděli, „odkud vítr vane“, a metody léčby a nápravy doporučované pro jiné děti brali s velkou rezervou. Některá opatření mohou samozřejmě pomáhat stejně všem (např. přechod na ne-vázané písmo u potíží s úpravou vázaného písma), ale značná část „tradičních osvědčených receptů“ se prostě mine účinkem. Zvýšený tlak na dítě problémy jen zhorší. 

Co tedy s tím? Pro začátek si připusťme, že oblast přidružených výjimečností je příliš neprobádaná na to, abychom mohli cokoli tvrdit najisto. Můžeme (nebo spíš musíme) harmonizační opatření citlivě zkoušet, důsledně reflektovat a výsledky mezi sebou intenzivně sdílet, aby celé naše výchovné snažení dobře dopadlo.