Integrace silných zážitků

Úhelný kámen: Integrace příliš silných zážitků

Zvuková stopa.

Snažím se trochu rozjasnit své vhledy do toho, co nejhoršího se může stát lidem stiženým VMI, overexcitabilitami, nadáním. Slibuju, že zkusím být co nejsluníčkovější. U většiny rodičů, kteří mají vážné obavy, jestli něco nepokazili, totiž docházím k závěru: “Podívejte se na své krásné živé děti. Somebody must have done something terribly right here.”

Dobrá práce s nadáním nespočívá v tom, že dětem naplníte jejich bezednou zvídavost. Rozhodně není v tom, že rozvineme všechny své superiorní talenty na mistrovskou úroveň. Není to ani v tom, že nějakým kouzlem snížíte tu pošahanou citlivost. Dokonce ani v tom, že se naučíme chovat stejně jako většina, není jádro pudla!

Vysoce mentálně intenzivní lidé mají jeden obrovský životní úkol navíc: Zdravě a kvalitně integrovat všechny “bonusy”, co dostali do vínku. Harmonizovat své extrémně silné prožitky do podoby funkční komplexity.

Tento úkol se bohužel stává těžším a těžším. Nejen proto, že se nám rodí intenzivnější a intenzivnější děti (ano, tím, že si chytří lidé nacházejí za partnery chytré lidi dochází ke šlechtění). Tato civilizace se stává komplexnější a intenzivnější každým dnem. Bohužel nejen ve své podstatě, ale i v uživatelském zážitku. I pro naše nejmenší. Je prostě těžší a těžší to vše uintegrovat a nezbláznit se z toho. Ale je to oblast, ve které můžeme se svou znalostí problematiky účinně intervenovat. A to je super!

Proč jsou někteří nadaní tak nenápadní, jiní třeba výrazní, ale “bezproblémoví” … a další mají problém na každé řešení? Proč je jedno dítě ze stejné rodiny úzkostný perfekcionistický matematický génius a funkční hyperlektik, kdežto druhé je průšvihář s kompletní sadou specifických poruch učení, rysy Aspergera a ADHD?

Tak třeba moje máma, která nad tím dost dlouho hloubala (protože to doma měla), došla k závěru, že za to může “šťastná/nešťastná povaha”. Já zase - když to hodně zjednodušuju - říkám, že rozhodující je, jak velké vývojové trauma z neuspokojení základních potřeb si životem neseme. Jak moc pobóchané je tzv. “citové pouto” (= attachment, primární vztah k sobě a ke světu).

Oba tyto pohledy mají společné to, že jsou pro praktické řešení nevyužitelné. Vědět, že já, můj partner, moje dítě nebo můj žák máme “nešťastnou povahu”, případně nejistou vazbu a z ní plynoucí chronickou traumatizaci, jaksi nedává návod, jak dál.

Když jsem nedávno vytvářela prezentaci o aktuálních (světových) trendech v bádání o nadání, trkla mě jedna věc, která se v ČR skoro vůbec neprobírá. Je to spor, jestli podstatu nadání tvoří vrozená intenzita nebo až výsledná (produktivní) komplexita. Jestli slovo “giftedness” používat pro lidský potenciál nebo jen pro úspěšně zpracovanou mentální matérii. Můžeme za mimořádně nadané označit dítě, které se topí v záplavě vjemů, dojmů a spletitých myšlenek? Nebo jen to, kterému se v tom podařilo naučit plavat a umí svou nálož proměnit v nějaký druh excelence?

Pro naše účely je to asi docela jasné. Potřebujeme podchytit všechny lidi s vysokou mentální intenzitou, abychom jim mohli nabídnout cesty ke zdravé komplexitě. Jádrem naší cílovky tedy nejsou děti, které vyhrávají soutěže, jsou úspěšné a oblíbené. V efektivním epicentru jsou ti, kteří nyní mají jen intenzitu a komplexitě se u nich zatím nedaří. Pokud bych rozumně zaměřovala omezené zdroje, doporučila bych zaměřit se na nápadně chytrá děcka s problémy. S “dvojí výjimečností obecnou”. U těch je nejvíc prostoru pro posun od intenzity, která podráží nohy, ke komplexitě, s níž jde žít kvalitní život. Bystrým a šikovným dětem můžeme pomoci cestou. Nevylučujme je. Ale nestavějme systémy podpory nadání jim na míru. Intenzita je pro identifikaci potřebných důležitější, než komplexita. I když cílem zůstává zdravá harmonizovaná komplexita.

Jak se tedy z ne(z)řízené intenzity (s)taví zdravá, silná a harmonická komplexita?

Tady nám může hodně pomoci vývojová psychologie. (Všimněte si: Ne psychologie vysokého výkonu. ;) Každý člověk, když se narodí, má k dispozici akorát neuvěřitelně šílený vjemový a pocitový guláš, se kterým si přirozeně vůbec neví rady. (Moc se mi líbí, jak je to zachycené v nyní již klasické (AI/robotické) pohádce Crystal Society.) To, že vnímáte intezivněji je přinejmenším zpočátku velký handicap. Respektive masivní dřina navíc. 

Abychom dokázali nějak přežít NEŽ se v tom zorientujeme, máme k dispozici kusy různých zvířecích instinktů, primární reflexy a další automatismy (s nimiž si nejnižší živočichové vystačí po celý život - z našeho pohledu “nechápou”, co se kolem nich děje a přesto jsou schopni funkčně reagovat, uživit se, přežít a rozmnožit). U mimořádně nadaných dětí často vidíme, že mají problém s pomalým vyhasínáním primárních reflexů. Drží se jich déle. Čímž vzniká prostor pro (poněkud divokou) teorii, že větší pracnost primární integrace vede k tomu, že je delší a tedy i primární reflexy dítě potřebuje déle. (Což neznamená, že to u nich nemáme řešit. Jen že takový vývoj není z hlediska osob s VMI asynchronní. Je to obvyklá a venkoncem pochopitelná komplikace, na kterou je dobré se připravit.)

Existují lidé, kteří dostali do života tak obrovskou dávku primární intenzity, že ji po narození vůbec nedokázali zpracovat. Jejich projevy jsou téměř k nerozeznání od lidí, kteří mají primární poruchu senzorické integrace (na mozku je už v momentě narození chybka kvůli které si mozek neumí skládat vjemy ve smysluplné celky). Skoro stejný projev mají ale i lidé, kteří nedostali k naplnění vývojového úkolu primární (smyslové) integrace potřebnou podporu zvenčí - nejlíp je to zdokumentováno z předopotopních kojeňáků a týdenních jeslí. (Jak to celé vypadá je zajímavě zobrazeno například ve filmu Temple Grandin.) 

Podstatné je, že narozdíl od primární poruchy jde přehlcením vzniklý problém efektivně řešit a vyřešit. Zejména přechodným snížením intenzity vjemů a dobře zaměřenou péčí hlavní pečující osoby, která bude dítěti tvořit “celý jeho svět”. Prostě někdo musí pomáhat dítěti integrovat tu násobně větší nálož, než se tomu časem a postupně dopracuje samo.

Háček je samozřejmě v tom, že na to bychom museli znát IQ dětí (resp. vrozenou intenzitu) už v momentě narození. Což je z hlediska dnešní psychometrie pitomost. Můžeme vycházet leda z rodinné anamnézy. Tedy rodičům s rysy VMI předem říkat, že se mají připravit a nabídnout dítěti velmi klidný a podporovaný (kategoricky rozmazlující, avšak nepřehlcující) start do života. Netlačit na dítě, aby se tu s námi zabydlilo a přizpůsobilo tak snadno a rychle jako průměrné děti. Což vypadá snadné, logické a intuitivní … než to zkusíte v praxi. Jak se neustále opakuje v knize Budování citového pouta: Primární pečující osoba takto ohroženého dítěte potřebuje neuvěřitelné množství zdrojů a vnější podpory, aby tuto intenzivní péči ustála (ve zdraví svém i zdraví dítěte). Každá jedna hodina, kterou může v plné síle strávit s dítětem, se tisíckrát vyplatí. Jedinci, rodině i společnosti. Jenže naše společenská realita má tendenci reagovat přesně opačně, než bychom potřebovali. Matka, která se plně oddá prostému bytí s dítětem, bytí tu pro dítě, pomoci s integrací, emoční regulací a reflexí každého prožitku, je pro společnost bláznivka. Posedlá svým fiktivně jedinečným dítětem. Nikoho ani nehne, že by se o ni staral a dával jí co nejvíce prostoru, aby mohla zvýšené potřeby svého intenzivního dítěte pokrýt. Naopak. Cizí i nejbližší brzy začnou tlačit na to, aby se dítěti tolik nevěnovala, aby lépe zvládala domácnost, aby myslela taky trochu na sebe, aby se chodila odreagovat do zaměstnání atd. (Jak velká je to chyba asi nejlépe popisuje Gordon Neufeld a Gábor Maté v knize Držte si své děti.)

Ale dále! (Se střízlivým vědomím, že do kvality primární integrace většiny z nás už nijak pozitivně nezasáhnu. ;) Po většinu života se v integraci vjemů a prožitků zlepšujeme tak, že vstupy nějak smontujeme dohromady - aby nám to dávalo smysl - pak zkusíme svůj mentální konstrukt někomu odprezentovat a čekáme na reakci. V časném dětství to schytá vždy primární pečující osoba. Později další příbuzní a bližní, učitelé, kamarádi, spolužáci, parta, kolegové, partner, supervizor, někdy dokonce i dítě … Pokaždé a celý život. Hledáme potvrzení, že jsme si to poskládali správně. Použitelně. Že je naše chápání reality v souladu s ostatními. 

Největší průšvih je, pokud primární pečující osoba neodpovídala nebo kritizovala. “Cokoli jsem zkusila, bylo špatně.” (U nás doma byla třeba univerzální odpověď na pokusy o integraci intenzivních emocí: “Tak to tolik neprožívej!” Aha, takže něco cítit a mluvit o tom, je špatně?) Člověk, který dostává zpočátku nedostatečnou nebo negativní zpětnou vazbu na své pokusy o integraci, vyráží do života extrémně nejistý. Na většinu výzev reaguje instinktivně - uteč, útoč, zmrzni. Bývá úzkostný a nezdravě ústupný nebo naopak hyperprotektivní až agresivní. Inteligentní lidé k tomu nacházejí mnoho dalších (nezdravých) strategií, jak je známe z profilů nadaných (Neihart & Betts).

Nad to mívají nadaní lidé problém, že jsou jejich přirozené konstrukty velmi odlišné od průměru. Například učitelky mateřských a základních škol jim často dávají zpětnou vazbu, že takhle to teda nejde. Že nadaný způsob chápání a prožívání světa je vadný. Mladý mozek se - bez nad sázky - snaží celý přestavět, jen aby vyhověl. Hlubší vrstvy mozku se ale intenzivně brání přestavění do tvaru, který není pro daného jedince přirozený. A vzniká skřípnutí. Alias pozdější vývojové trauma.

V mých oblíbených podcastech (Conversations On Gifted Trauma & Positive Disintegration Podcast) je často řeč o tom, jak moc se mimořádně nadaným lidem ulevilo, když konečně našli pravdivé zrcadlo. Když dostali zdravé referenční body. Konečně dostali chápavou odpověď na jejich mentální konstrukty. Informaci, že to, co se v nich děje - to, co vnímají, prožívají a jak přemýšlejí - je zdravé a přijatelné. (Zaznamenala jsem myšlenku, že zralý dospělý člověk přece nepotřebuje potvrzení. Že správný introvert si stojí sám a na svém a je mu jedno, co si o něm ostatní myslí. Domnívám se, že to jednak není zdravá zralá dospělost - sociální zdraví je nutnou součástí zdravé dospělosti. A zadruhé: Ač můžu potvrdit, že takoví lidé existují, domnívám se, že schopnost stát pevně sám v plném sebepřijetí se vytváří jedině skrze to, že už byli někdy plně přijati okolím. Nejlépe jako děti - primární pečující osobou - ale jde to i později. Takový člověk ve skutečnosti nestojí sám. Stojí tam se svou mentální reprezentací vlastní mámy nebo paní učitelky, která ho slyší, usmívá se a přikyvuje. <3 ) Dostat potvrzení od druhých, že to, jak si v hlavě skládám věci, je v pohodě, je prostě a jednoduše nutné. Přinejmenším u všech sociálních druhů savců. (Třeba u takových chobotnic si vůbec nejsem jistá. Ty nejspíš vymýšlejí všechno znova a každá za sebe. Proto taky nemají civilizaci. Přestože intelektově a vynalézavostí by na to celkem určitě měly.)

Ještě si dovolím připomenout jedno cizé slovíčko, na které se u péče o nadané často zapomíná, a to je INTEROCEPCE. Se svým okolím se potřebujeme shodnout nejen na tom, co je co ve vnějším světě, a jak na to správně reagovat. Do toho všeho musíme integrovat i vnitřní děje našich organismů. Jako příklad dám jeden pocit, který většinou integrovat podaří. I když je to občas taky tahanice na pár let. A to je potřeba vylučování. Je žádoucí to cítit a včas na to zareagovat společensky přijatelným způsobem. Jasný?

Nemohla bych dát raději něco jiného? Třeba potřebu hladu a najedení se? To už se bohužel nepodaří zdravě integrovat tak často. Mezi mimořádně nadanými máme lidi, kteří necítí hlad ani žízeň. Znám lidi odpojené od vnitřního prožívání takovým způsobem, že jim z očí tečou slzy a oni nechápou, proč. I od bolesti, která je z principu stavěná tak, aby člověka nepřehlédnutelně “propleskla”, se dá odpojit. Většinou se to děje jako součást společensky podmíněného odpojení se od emocí.

Pokud vaše tělo vysílá signály, přirozeně tu informaci předáváte ven. Bolest: “Jauvajs!” Hlad: “Mamí, ham!” Radost: smích Znechucení: dlouhej xicht … Je naprosto v pořádku, že to společnosti nestačí a snaží se naše prvotní projevy sociálně kultivovat. Hodně ale záleží na tom, jak to provede. Pokud se dítě na jakýkoli projev svého vnitřního hnutí dozví “Drž hubu a šoupej nohama,” tak si se sebou nebude vědět rady. 

Přirozeně a správě je reakce zrcadlením, později alespoň vyjádřením pochopení. Dospělák má zkrátka udělat to, co by v dané situaci chtěl od dítěte. Například když je dítě smutné, zaplakat si spolu. Když je dítě rozčílené, zanadávat si spolu. Když je dítě radostné, zasmát se spolu. (Mateřský plurál je v tomhle ohledu docela přirozená věc: “Včera jsme si odřeli koleno a to vám byla bolest!”)

Háček je v tom, že dospělí rádi předstírají, že sami nejlépe vědí, co děti potřebují. (Přitom čím dál je dítě od průměru, tím častěji se v tom seknou.) Často dětem dávají znát, že je nezajímá, co dítě cítí. Je jim jedno, co říká dětské tělo. Natož naše duše. Všechny děti budou jíst ve stejný čas, vylučovat ve stejný čas, hrát si ve stejný čas, spát ve stejný čas, učit se číst ve stejný čas, socializovat se ve stejný čas, podávat ruku a dávat pusu starším příbuzným o jejich narozeninách … Interocepce, tedy schopnost naslouchání vnitřku, je potlačována nejen jednotlivými necitlivými dospělými, ale do značné míry i systémem. Kvůli zjednodušení. Než bychom se zabývali tím, aby každé jedno dítě poznalo, kdy potřebuje čůrat, raději je naženeme na záchod všechny naráz.

“Co se to ve mně děje? Co to znamená?” jsou přitom jedny z nejdůležitějších otázek vůbec. Nejdříve potřebuji smysluplně poskládat zprávy, které dostávám zevnitř, ze svého organismu. Pak musím pochopit, co se děje venku. Pozvolna to obojí uchopit. Teprve pak přijde čas kultivovat užitečnou reakci na různé stavy a konflikty vnitřního a vnějšího světa. 

Je to totéž jako v povídání o vývojovém traumatu? Právě že není!

Zajímavé je na tom právě to, že zrovna interocepce se dá trénovat v jakémkoli věku. (UTFG, je toho spousta.) Je dokonce významnou částí účinku (transformačního) koučování či evidence-based psychoterapie. Jak se cítíte? Co se teď ve vás děje? Co je teď pro vás důležité? Jaká potřeba teď volá o naplnění?

Otevřené “silné” otázky, které nás obracejí dovnitř jsou náramně mocná věc. Dokonce tak mocná, že otázky zaměřené na (potenciálně traumatickou) minulost by měli vyslovovat jen školení lidé, kteří pak umějí pracovat i s tvrdými odpověďmi. (Libchavská škola) Koučování, ale říká, že otázky na současnost nebezpečné nejsou. Ptejme se tedy druhých i sebe. Upřímně. Jaké to teď je? Jak Ti je? Co teď cítíš jako důležité? Co Ti říká tělo? Jak se cítíš, když si představíš sama sebe v té nebo oné situaci?

Čas, pozornost a jistotu, které nám nemohla nebo nedokázala dát naše máma, je možné vynahradit. Vývojové úkoly se dají dohnat. Tělo se dá zcitlivět. Znova se naučit slyšet. Kdy mám hlad. Kdy jsem unavená. Kde jsou moje hranice. Kdy potřebuju víc nebo míň … čehokoli. Začít si sama dávat si 1+1 dohromady. A nakonec i věřit výsledku a stát si za ním.

Potřebujeme jenom trávit čas s člověkem, který v nás vyvolává pocit jistoty. Věnuje nám plnou pozornost. A ptá se, co se děje uvnitř a jak to souvisí s tím, co přichází zvenku. Naslouchá našim konstruktům. Přijímá, pravdivě reflektuje a něžně ilustruje, jak to souvisí se sdílenou realitou (“To je zajímavý, jak o tom přemejšlíš. Na tohle už někdo přišel. Isaac Newton mu říkali.”)

Ano - kdo už máte naposlouchaného Marshalla Rosenberga - JE to jen “obyčejná” nenásilná komunikace. Jenže ono to funguje. Fascinující mi přijde, že to používá na léčení traumatu i Bessel van der Kolk. Prakticky doslova stejně jako Rosenberg. Gordon Neufeld k tomu dodává, že je v pohodě mít v sobě hodně různých (i protichůdných pocitů), a že je fajn u toho spolubytí hodně brečet. A Richard C. Schwartz nám vzkazuje, že neexistují žádné špatné části naší osobnosti, i když některý pocity a některý reakce můžou bejt pěkně na pytel (No Bad Parts: Healing Trauma and Restoring Wholeness with the Internal Family Systems Model). I ti nejhorší démoni se dají opečovat tak, že se z nich stanou (zase) dobří pomocníci.

Má to hluboký smysl v jakémkoli věku. Na toto ošetření by měl mít společensky plně uznávaný nárok kdokoli, u koho se přijde na to, že se to v dětství nepodařilo dotáhnout (třeba proto, že ta intenzita byla tak obrovská, že nebylo ani ve spojených silách dítěte a rodičů, to všechno zdravě zpracovat). U dětí do nástupu puberty má největší účinek, když to naučíme jejich stávající nejbližší osobu. Ať je to máma, táta, babička, dědeček, učitelka nebo knihovník. (Oook!) U starších dává smysl pomalu se porozhlížet po “profíkovi”. Případě - a to mi přijde obzvláště fikané - je docela snadné z dětí ty profíky udělat. Ať se v té škole taky učí něco smysluplného. Pokud je ve třídě a škole bezpečná atmosféra, je extrémně snadné dětem nástroje nenásilky a koučování představit. Nacvičit. A nechat je na sobě vzájemně trénovat - ideálně dokud je po ruce jak citlivý učitel, tak školní psycholog (který obratem ošetří případnou nečekanou situaci, která se vymkla dítěti z rukou). Umíte si představit svět, kde by se vysoce citliví středoškoláci zvládli ošetřovat navzájem? Já bych vůbec nebyla proti tomu to zkusit.