Proč právě VMI?

Proč právě "vysoká mentální intenzita"?

Důvodné námitky a snaživé odpovědi - v textu i nahrávce.

Co mě vedlo k tomu, že jsem se rozhodla nazývat fundament nadání právě vysokou mentální intenzitou (VMI)?

Dovolím si vás provést touto otázkou pomocí odpovědí na nejčastěji udávané námitky. Snad mezi nimi najdete odpověď i na pochybnosti cizí i vlastní.

Všichni už jsme zvyklí představovat si za nadáním nějaký výjimečný výkon. Tak je to přece i v legislativě!

Bylo to už vážně hodně dávno, co si lidé všimli, že lidé s vysokou mentální intenzitou výrazně častěji podávají vysoké (a originální) výkony. Což ale neznamená, že je dobrý nápad uznávat přítomnost fundamentu jen u lidí, kteří mají jeden jeho občasný následek. Bylo by to jako uznávat, že člověk neslyší, jen na základě toho, že umí odezírat ze rtů. Jasně, většina lidí, kteří umějí odezírat ze rtů, to umí proto, že neslyší. Ale není to hlavní projev ani hlavní problém. A existují lidé, kteří podávají výkon (odezírají ze rtů), aniž mají předpokládaný fundament (hluchotu). Prostě se k tomu propracovali jinak. Výsledkem je, že cílová skupina vybraná podle výkonu neobsahuje všechny, kdo pomoc potřebují - a naopak - obsahuje pár lidí, kteří na tuto pomoc získali nárok, ačkoli ji nepotřebují. Odpor proti legislativní definici není akademické slovíčkaření, nýbrž boj proti středověkému bludu, kvůli kterému se nedaří správně vymezit okruh dětí, které naši péči potřebují.

Ale po překonání výkonových definic jsme přece vzali za vděk definicí Columbus Group, tak proč ji pouštět?

Protože nadání není jen nerovnoměrný vývoj s občasnými nadprůměrnostmi. Ano, většina nadaných dětí vnímá svůj vývoj jako asynchronní, resp. jejich dospělí si všímají, že to skřípe víc, než u průměrných dětí. Vevnitř i vůči prostředí. Pořád jsme ale u toho, že se vzal jeden náhodně vybraný projev a byl prohlášen za fundament. A to je špatně. Konkrétně definice asynchronním vývojem je pomýlená ve třech věcech:

1. Člověk nepřestane být nadaným jen proto, že najde svou vnitřní a vnější koherenci.
   Nadání NENÍ jako zlomenina nohy, která je přítomna jen po dobu, kdy člověka trápí.

2. To, že má část lidí vývoj JINÝ vývoj přece neznamená, že je to vývoj vadný. Za to, že to skřípe (venku i vevnitř), může většinou prostředí. Skřípání samo není součástí podstaty, jen následkem. Definice asynchronním vývojem většinou vede k patologizaci takového vývoje a upřímně míněným škodlivým snahám o normalizaci.
   Nadání NENÍ jako nedostatek oleje v motoru, že by stačilo to včas poznat a třecí plochy namazat.

3. Když se soustředíme na třecí plochy vnitřního a vnějšího vývoje, unikne nám většina toho, co nadání s člověkem a světem dělá.
   Nadání NENÍ jako chybějící (nebo přebývající) končetina, která komplikuje jen malou část lidského vnímání, prožívání a konání.

Zlobři nejsou jako dorty, i když i dorty mají vrstvy!

Když teda zjišťujeme, že vysoká senzitivita velmi blízce spjata s nadáním, tak by dávalo smysl ji využít jako základní definiční znak (a spojit síly v advokacii za potřeby HSP - vysoce citlivých lidí).

Já uznávám, že je to míň blbý, než první dva přístupy, ale to pořád neznamená, že je to správné a výhradně užitečné (vopraudu zaručeně neškodící). Je to definice pomocí jednoho dílčího znaku (naštěstí už ne jen podle projevu, ale aspoň podle znaku!). I tady ale existuje zdroj, který nám skupinu kontaminuje - jsou totiž mezi námi lidé, kteří jsou přecitlivělí a předráždění (hypervigilantní) kvůli traumatu, ne z důvodu nadání. Pokud argumentujete, že můžeme vzít celý bazén vysoce citlivých a vysbírat z něj lidi, co mají znaky traumatu, tak opět neuspějeme. Protože většina nadaných má zároveň vysokou citlivost vrozenou a zároveň je aspoň trochu traumatizovaná, takže má i projevy traumatu. A tak je to tu všechno znova dokola: Definováním nadání podle jednoho znaku vznikne velké množství false positive a/nebo false negative. A instrumentálně vede taková definice k tomu, že se budeme točit kolem problémů jedné přílišnosti a pořád se bude zapomínat na ⅚ celé problematiky.

Oukej, tak použijme přístup psychologicko-poradenský a zlepšujme se v měření IQ!

Měření IQ už dostalo opravdu hodně šancí a pozornosti - a neprokázalo se jako dobrá brána k efektivní péči o nadané. Ne proto, že by IQ neexistovalo. Ne proto, že by bylo v průběhu života moc pohyblivé. Ne proto, že by mělo moc složek. Ne proto, že by jeho výše nebyla pro volbu péče důležitá. Prostě proto, že jde nakonec vždycky o měření aktuálního výkonu. Navíc je vždy funkční jen v omezeném rozsahu hodnot. I Invenio, který je vážně skvělý, u části dětí narazí na strop svých možností - a my víme akorát to, že má dítě nejspíš víc, než kolik umí metoda změřit. Nejsem proti tomu, abychom se nadále snažili vyvíjet měřidla, která se pokoušejí změřit fundament co nejvíc objektivně. (Třeba množstvím neurotransmiterů, které tělo v reakci na určitý podnět vydá.) Ideální by bylo, kdyby se zvyšoval nejen rozsah, ale i nezávislost na momentálním a rozpoložení stavu člověka. Jo, ano, potřebujeme, abychom aspoň tušili, s kým máme pracovat jako s mildly gifted, highly gifted, exceptionally gifted, profoundly gifted (popř. IG - insanely gifted . A když budeme mít měřítko, bude se nám lépe komunikovat o tom, že míra nadání je škálová vlastnost. Jenže hrátky s intelektem a pilování dovedností v řešení logických úloh taky nevedou k tomu, abychom se postarali o celou škálu životních potřeb nadaných lidí.

Takže co? Overexcitability? Dąbrowski? Šestipolíčkové bingo pro začátečníky?

Asi už tušíte, že ne tak docela. Nezatracuju to - je to vážně dobrý nástroj pro obohacení pedagogické diagnostiky. Nalezení těch, kdo nám z výše jmenovaných metod vypadávají nejčastěji. Underachieverů, odpadlíků, skrývaček, hodných holčiček. Určitě je lepší umět si všímat projevů nadání a potřeb v pěti nebo šesti hlavních oblastech, než pracovat jen s jednou (IQ) nebo dvěma (HSP). Ale není to dostatečná gajdlajna, podle které se dá problematika funkčně rozvíjet. Oblastí, v nichž maličký posun intenzity působí velké změny v životě, je o pořádný kus víc, než šest.

Hele, ale ta tvoje intenzita … není to něco jiného, než nadání? Současná světová špička opakuje, že nadání je komplexita. A i když intenzita existuje, mají dost důkazů, že to není totéž.

Jsem ochotná nechat slovo giftedness komplexitě a rozvinutému fundamentu. Ale v ČR se o tom bavíme šířeji - jako o nezvratném nastavení osobnosti, které vede k určitým specifickým potřebám. Není to jen Gagného podhoubí geniálních výkonů. I lidé, kteří žádný talent neobjevili a jejich komplexita není snadno poznatelná, mohou mít ten základ v sobě. České pojetí nadání je nejblíže světovému “living with intensity”. Rozuměj, pervazivní intenzita (v celé řadě oblastí) je podmínkou myšlenkové i emoční komplexity. Chceme se ale postarat i o lidi, kteří (ještě) žádné komplexity nedosáhli. Třeba proto, že jsou jim dva roky a jejich aktuální životní problém spočívá v tom, že jim jejich mluvidla nedovolují mluvit bezvadně, tak raději nemluví. Rozumíme si?

Už deset let se v praktické každodenní diskusi shodujeme na tom, že téma nadání není o chytrosti a studijních předpokladech. Řešíme chování, citlivost, emoční reakce, širokou škálu potřeb spojených se školou, komunikační specifika, sociální potřeby, jídlo, spánek, pohyb. Specifika v oblasti logopedie, umění, učení, práce, vztahů ... Připusťme, že jsme dál, než akademici, kteří se pokoušeli téma nějak uchopit před dvaceti a více lety. Bavme se o vysoké mentální intenzitě v celé její bohatosti, náročnosti a možná jednou třeba i užitečnosti. Neochuzujme se (pitomostí starých definic) o žádnou část společenství ani o důležitá témata hovorů každodenních, rodinných, poradenských i odborných. To všechno je právoplatnou součástí diskuse o nadání a nadaných!