Teorie pozitivní dezintegrace (TPD)

Teorie pozitivní dezintegrace (TPD) Kazimíra Dąbrowského

Textová a zvuková verze úvodu do pozitivní dezintegrace (nejen) pro vysoce mentálně intenzivní osobnosti.

Teorie pozitivní dezintegrace (TPD) Kazimíra Dąbrowského zhruba říká, že největších pokroků ve zrání osobnosti dosahují lidé, kteří se museli (opakovaně) rozpadnout na prvočinitele a pak se (nejlépe vědomě) poskládat. Znovu a lépe.

O lidech s VMI říkávám „we learn it the hard way“ (naše zkratky jsou sice delší, ale zato je tam horší cesta). Nejenom že máme spoustu překážek způsobených zvenčí, my si je zhusta doplňujeme tím, že nám běžné cesty nejsou dost dobré a nás to táhne hledat lepší. Kazimierz Dąbrowski popsal totéž z většího nadhledu. Říká že bez traumatizujících životních těžkostí bychom do krásy zralé nadané osobnosti vůbec nedospěli. Že ty lehké cesty k cíli vůbec nevedou.

Narozdíl od ostatních teoretiků zrání osobnosti a morálky nepředpokládá, že by vyšších vývojových stupňů morální autonomie dosáhl automaticky prakticky každý. Podle původní verze teorie dokonce nejkomplexnější – pětilevelovou dezintegraci – úspěšně završily za celé dějiny lidstva jen jednotky lidí.

Na druhé straně se ale pozitivní dezintegrace netýká jen lidí s vysokou mentální intenzitou. Jakožto cesta posttraumatického růstu by se mohla (v extrémních podmínkách) odehrát i u zdravě průměrných lidí.

Tedy: Menší část svědectví o pozitivní dezintegraci pochází od lidí, kteří prošli ohněm a dokázali své utrpení prožít a zpracovat očistným způsobem. Tuto skupinu pracovně nazývám „mučedníci“. Bývají to například přeživší z koncentráků a gulagů, oběti dlouhodobého týrání a deprivace základních potřeb, které se z toho dostaly nejen fakticky, ale i psychicky. Lidé zušlechtění utrpením.

Zajímavost: Existují kláštery a terapie, které nabízejí, že vás řízeně ztýrají takovým způsobem, že vám nic jiného, než pozitivní dezintegrace nezbyde.

Většinu svědectví o pozitivní dezintegraci máme od lidí, kterým se „nic nestalo“. Proč se tedy rozpadají? A co mají tito rozpadlíci společného? Ejhle, společnou mají vysokou inteligenci a tvořivost. Zakládá tedy vysoká inteligence a tvořivost nějaký větší sklon k rozpadu osobnosti? To by sice částečně odpovídalo pozorování, ale nezní to jako logický důvod. Vysoká inteligence a tvořivost by přece měly vést k vyšší flexibilitě a snazšímu přizpůsobení, tedy pevnějšímu duševnímu zdraví a společenskému úspěchu. Tak co tedy?! Podle Dąbrowského mají lidé procházející spontánními dezintegracemi společné především to, že mají životní zátěž zásadně zvýšenou overexcitabilitami a jejich kombinacemi. Natolik, že to má efekty srovnatelné s pobytem v koncentráku?!

Bolestným způsobem mi to dává smysl. Děti ztýrané mimonádnými asynchronicitami běžně vykazují projevy CAN, tedy syndromu týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte. Větší lidé s VMI, kterým se „nic tak strašného nestalo“ zásobují psychiatrické ambulance svými „neadekvátními smutky a úzkostmi“, o nichž se dozví, že jsou generalizovaná úzkostná porucha, bipolární porucha či deprese. (Dąbrowski tomuto stavu říká: Růstová psychoneuróza. V současné terminologii: Chronická stresová traumatická porucha – cPTSD.)

Zatímco současná psychiatrie vnímá duševní rozpad (mladých inteligentních) lidí jako propuknuvší nemoc, často dokonce jako doživotní poruchu tvorby šťastných hormonů, Dąbrowski to vidí optimističtěji. Lidé s VMI se přirozeně rozpadají dříve, častěji a především komplexněji, než ostatní. Konečným výsledkem procesu je ale taková zralost a zdravost osobnosti, o které se ostatním ani nesnilo.

Neodmyslitelnou součástí TPD je snaha popsat probíhající procesy rozpadu a skladu pomocí úrovní – levelů. Nefunguje to ale jako levely v počítačové hře. Úrovně jsou tu spíše rozehrávané části procesu, ne vlastnosti osobnosti.

LEVEL 1 značí primární integraci.Je to prostá „pohodička“. Nic se neděje, jedeme ve známých pohodlných kolejích, které nám vystavěly naše geny a společnost. (Geny jsou v terminologii TPD nazývány „1. faktorem“ a společenské vlivy „2. faktorem“.) Jak se časem dozvíme od Kahnemanna, opravdu existují lidé, kteří LEVEL 1 prakticky neopouštějí. Některým současným výzkumníkům se nelíbí, s jakou nelibostí se Dabrowski k těmto osobám staví. Láme nad nimi hůl jako nad nemocnými bytostmi beze špetky empatie. (Což se může zdát na první pohled dost zvláštní, od člověka proslulého svou vřelostí a laskavostí.)

LEVEL 2 je označení pro jednoúrovňovou dezintegraci. Neštěstí, zklamání, frustrace, zrada... Hrubší nerovnosti na životní cestě. Někdo mi rozkopal hračky. Přirozená reakce je, snažit se rychle dostat zpátky do starých kolejí. Poskládat věci tak, jak byly. Zajet do rytmu všedních dnů. Utéct do komfortní zóny. Vrátit se zpátky a dělat, že se průšvih nikdy nestal. Z mnoha zajímavých souvislostí bych vypíchla, že máme jako společnost tendenci zdrhat od ošklivých a smutných věcí, rozveselovat truchlící, nalévat jim alkohol nebo předepisovat prášky, aby nebyli tak smutní. Jenže my už víme, že truchlení má svoji funkci a neschopnost vrátit se po rozvratu hned k běžné pohodičce není vadou nebo neschopností jedince.

LEVEL 3 je spontánní víceúrovňová dezintegrace. Zjišťuju, že rozkopané hračky nejsou jenom venku, ale i vevnitř. Návrat už není možný, je to rozbitý. Koleje zkroucený, mašinka v poli. Z těžkých psychických stavů se stává dlouhodobější projev – psychoneuróza. Mňága a Žďorp zpívají: „zbývá vzdát čest padlému stroji a zbytek dojít pěšky“. (Ano, LEVEL 3 je ten, kde vzniká nejpůsobivější umění.) První výhonky soudobé paliativní psychologie a teorie post-traumatického růstu dávají konečně zapravdu Dabrowskému, že k vyléčení je nutné nechat člověka dorozpadnout. Držet zbytky osobnosti pohromadě společenským tlakem a léčivy NENÍ dobrej nápad. Respektive prodlužuje to celý proces z měsíců na roky. Udržme lidi procházející víceúrovňovou dezintegrací naživu, to ano. Ale nesnažme se je násilím udržet v obvyklých společenských kolejích. (Když už jsem se spustila do steampunkových podobenství, dovolím si zde připomenout Miyazakiho geniální filmový obraz rozpadu Howlova kráčejícího zámku.)

LEVEL 4 označuje řízenou víceúrovňovou dezintegraci. Už chápu, co se děje. Nenechte se mýlit, to že jde o dezintegraci vědomou neznamená, že je volitelná. Jen už prostě vím, že nemám navýběr. Musím projít hloubkou utrpení a poskládat se znova a líp. Genetické ani společenské koleje nevedou tam, kam skutečně potřebuju dojít. Do hry naplno vstupuje 3. faktor. Můj vnitřní hlas a síla, která mě nutí za ním jít. (Dabrowski vskutku používá výraz 3. faktor pro nevědomé niterné puzení i vědomé rozhodnutí.) *Soundtrack od filmu Frozen 2* Nejdřív musím najít svoji autenticitu a pak teprve k ní můžu dostavovat komponenty vedoucí ke koherenci se společností. V tomto bodě jsem si musela zakázat ponor do geniální myceliální ságy Vilmy Kadlečkové, kde je pozitivní dezintegrace popsaná ÚPLNĚ NEJLÍP (ono by to bez spoilerů stejně nešlo, tak si ji prostě přečtěte nebo poslechněte), a vrátím se zpátky k pupeční šňůře mezi TPD a nadáním. Linda Silverman (a její Columbus Group) předsunuli přede všechny znaky nadání asynchronní vývoj – vnitřní a vnější asynchronicity, kterými se život s VMI vyznačuje. LEVEL 4 obsahuje prozření, že všechny pokusy o napěchování ježatého dílku do kulatého otvoru jsou špatně z principu, ať už lámeme jedince nebo společenský prostor. Nejdřív musím o krok ustoupit, poznat své ostny a jejich možnosti, pak se dobrovolně rozhodnout a dostat ježka mezi příčkami bez lámání bodlinek.

Když se po čtyřúrovňové dezintegraci dáte konečně dokupy a začne to celé dávat smysl, celkem určitě dojdete k závěru, že to takhle stačí. Už jsem se KONEČNĚ dala dohromady, takhle to chci a takhle ať to zůstane. Ze všeho nejmíň chcete slyšet, že existuje ještě …

LEVEL 5 značí sekundární integraci. Obecně vzato je pětka dost těžko slovně uchopitelná, a tak její popisy obvykle vyznívají podezřele transcendentálně až ezotericky. Nicméně určitě si nepředstavujte žádné dobrovolné hladké nanebevzetí. Co víme jistě je, že pětiúrovňová dezintegrace není snazší, méně bolestivá nebo méně osudově drtivá než nižší verze tohoto procesu. Asi hlavní důvod, proč se těžko popisuje je, že není zfilmovatelná. Není to epický boj, rozervání umělce, ani visení na kříži, ani klečení pod ním. Vnější změny jsou naprosto minimální a popisy následků se shodují akorát tak na tom, že nakonec má člověk tak nějak zářivější laskavější pohled, pomáhá ostatním a vypadá přitom, jako by každá šance přispět světu byla krásným dárkem pro něj. Podle buddhistů znamená osvícení možnost ukončit koloběh převtělování, jsou ale prý tací, kteří se dobrovolně rozhodnou tu s námi zůstat. Ne kvůli tomu, že by pro ně život už nebyl utrpením. Nýbrž proto, že jim pomoc druhým a provázení druhých k osvícení dávají tak velký smysl, že se rozhodnou další cyklus podstoupit. To je asi nejpochopitelnější vyjádření sekundární integrace, jaké jsem dosud našla.

Tak to by bylo tak nějak to hlavní k teorii pozitivní dezintegrace. Jsem teď krásně nervózní, co se teď děje ve vaší polovině mnohovesmíru. Existují totiž doklady o tom, že už samo seznámení s tím, jak pozitivní dezintegrace funguje může způsobit velké mentální posuny. Zejména u lidí, kteří se plácají ve spontánní dezintegraci a najednou uvidí možnost přejít k řízené úrovni. Měli byste teď chuť a odvahu napsat mi, co vám po tomhle vyprávění běží hlavou (a tělem)?