Zaplétání komplexity

Mýtus musubi čili šmodrchání

Spletitý příspěvek o tom, jak VMI ovlivňuje naši schopnost vnímat svou životní esenci - mravní zákon ve mně. Zvuková verze ZDE.

“Musubi je pradávné jméno pro anděla strážného. Význam tohoto slova je vpravdě spletitý. Tkaní je musubi. Setkávání lidí je musubi. Plynutí času je musubi. To všechno jsou boží síly. Proto je splétání šňůrek naším posvátným uměním - představuje plynutí jsoucna. Nitky se seskávají a tvoří tvar. Ohýbají se a zaplétají, někdy se rozvinou, utrhnou a znovu navážou. Musubi - šmodrchání. To je běh času.”

Hitoha Miyamizu z filmu Kimi no na wa.

Dnes se vám trochu utrhnu ze řetězu. Ale nebojte, zase se pak navážu. 🪢🙂

Stává se vám někdy, že se kolem vás začne motat nějaká myšlenka? Slovo? Téma? Mytopoetický obraz? Objeví se to jednou, podruhé a pak to na vás nepřestává dorážet?

Tak tohle mám už pár týdnů s motivem musubi. S obrazem (pocitem) osudových vláken, třpytivých pavučinek, strunek jsoucna, červených nití, se-tkání a takových věcí. Zkusím pro zábavu sepsat, kde všude jsem si jich zatím všimla:

• Ve výše zmíněném filmu, který se prakticky vzato točí kolem jedné tkané obřadní šňůrky, plynutí a zaplétání času (je fakt dobrej! - a krásnej! - a romantickej! 😍)

• Při sjíždění všech amatérských podcastů o mýtech a mytologiích - v dílu o antických Moirách (třech přadlenách osudu, sudičkách).

• Při úklidu svých tvořivých věcí (jsem náhle zatoužila umotat si nové nabosky z jasně zelené lesklé nitky a pořád se k tomu nemůžu dostat).

• V psychedelickém zážitku (ve změněném stavu vědomí vidím pavučinky, kolem kterých se opřádá realita, chápu umělce jako lidi, kteří nějakou takovou důležitou nitku zahlédnou a svým dílem se ji pak snaží zviditelnit pro ostatní: “poprášit ji zlatým práškem umění”).

• Na mentoringu v jedné škole, jejíž psycholožka mě upřímně překvapila hloubkou svého vhledu do duší nadaných dětí (její vlastní copingová strategie na přežití školy bylo tkaní náramků pod lavicí).

• V přednášce Erica Windhorsta z letošního Dabrowski Congressu (a k tomu se budu v tomto článku odkazovat nejčastěji).

“Tohle je nit, již následuješ. Vine se mezi vším, 

co se proměňuje. Ale sama se nemění.

Lidé se diví, za čím se to ženeš.

A tak jim musíš povídat o té niti.

Však pro druhé je tak těžké ji spatřit.

Dokud ji držíš, nemůžeš se ztratit.

Stanou se hrozné věci; lidé přijdou k úhoně,

umírají; procházíš utrpením a stárneš.

Není nic, čím bys mohl zastavit běh času.

Ale hlavně nikdy nepouštěj tu nit.”

William Stafford “The Way It Is.”

A co že má tenhle halužkový chuchvalec společného s VMI, nadáním, dezintegrací a integrací osobnosti?

Nebojte, už jdu rozplétat. 😀

Když Vladimír Marček v zářijovém díle časopisu Psychologie DNES tvrdil, že neexistuje žádný společný rys nadaných lidí, měla jsem chuť na něj zařvat: A co INTENZITA?! Vysoká citlivost? Co vnitřní síla? Hloubka a neodbytnost osobnostního zrání?! To vážně po těch letech u cirkusu nevíte nic o Dąbrowského 3. faktoru, vnitřním motoru, vnitřním kompasu a takových věcech?

Počkat, je možné aby to nevěděl? (Nebo je jen takový přizdispáč, že se neopováží o tom mluvit do popularizačního časopisu, když nemá kvantitativní výzkum k citování?) Nebo to není tak očividné, jak se to jeví mně a nám, co spolu mluvíme? 🤔

Možná je vážně potřeba o tom mluvit tak přímo, jak to udělal Eric Windhorst.

Všichni lidé s vysokou mentální intenzitou mají v hlavě velmi jasný a zvučný hlas přírody. Tento termínus technikus mám z Dášeňky od Karla Čapka (což je doufám dostatečně etablovaný autor 🤓). Úplně všichni tvorové od útlého dětství tak nějak tuší - slyší, co mají dělat, v čem se mají zlepšovat, kam mají růst. Pro naše vyprávnění je podstatné, že každý má zkušenost jen s tou verzí hlasu přírody, který zná sám z vlastní hlavy (a těla - podotýká Rachel Fell, další přednášející z téhož kongresu). Málokoho vůbec napadne, že by to ostatní mohli mít jinak. Natož aby na to existovalo nějaké měřítko a velké kvalitativní výzkumy, které by prokázaly, jak velké rozdíly ve řvavosti hlasu přírody existují a čím jsou dány.

Mezi námi fantasty si zde dovolím expertní střelbu od boku. Tuším, že nebudu daleko cíle, když prásknu, že hlavní roli v primárním nastavení hlasitosti má g-faktor alias míra nadání alias mentální intenzita. Druhý faktor, čili prostředí a výchova, určitě hraje také nemalou roli. Opravdu záleží na tom, jestli od svých dospělých vnímáme zvědavost na to, jak nám je. Co potřebujeme. V čem se chceme rozvíjet. Do jakého tvaru chceme růst. (Ano, je to mnou často skloňovaná schopnost interocepce - sledování svého nitra.) 

Pamatujete na “emergentní zvídavost” čili kvetení podle Gordona Neufelda? Jop! To je přesně ono. Když se podaří dítě dostatečně saturovat a naladit na vnitřní hlas, dítě nám bude kvést samo. Jediné, co od nás potřebuje je, abychom mu na to kvetení zajistili podmínky a klid. Abychom byli nárazníkoví rodiče a učitelé. A proč o tom Neufeld mluví v přednášce Making Sense Of Giftedness? Protože u nadaných je to mnohem, mnohem častější. Jednak proto, že když chtějí, tak slyší vnitřní hlas snáz a jasněji. Druhak proto, že na ně dost silně řve, i když nechtějí. I když jim ostatní říkají něco jiného. Takže často nedají dospělým na výběr, jestli je chtějí nechat kvést. Někteří dosáhnou už ve velmi útlém věku takové svobody mysli, že se ve své imaginaci rozvíjejí podle svých potřeb, naprosto bez ohledu na pačelku, která se je snaží donutit ke slabikování, počtům a vázání tkaniček.

Učitelky z montessori školek a škol znají koncept citlivých období (vývojových oken) a vědí, že mají dětem pokud možno umožnit pracovat na tom, co jim hlas přírody říká. Odborníci z hnutí kolem Sira Kena Robinsona, propagátoři unschoolingu a obdivovatelé svobodného růstu dětí často upozorňují na to, že je vpravdě divné, že batoleti či předškolákovi stran sebeřízení v učení se novým věcem důvěřujeme, ale starším dětem už máme tendenci nedůvěřovat. Mno, já vnímám háček v tom, že prakticky všichni unschooleři a svobodné děti z filmů jsou z nadaných nebo mimořádně nadaných rodin. Mnohem obvyklejší je, že se děti v mladším školním věku přestanou řídit svým vlastním vnitřním hlasem a nechají se tvarovat čistě vlivy z okolí. Ať je to rodič, učitel, populární spolužák nebo internetový influencer. Zkrátka jdou za první husou, která zaujme jejich pozornost. Jejich vnitřní hlas přírody je tak tichý a nenápadný, že mohou dělat třeba i velké lumpárny proti svému svědomí a nic je od toho nevyruší. To, co dostali do vínku, je téměř výhradně v rukou 2. faktoru. Jaký si je rodina a škola udělá, takový je má.

Což právě neplatí u dětí s vysokou mentální intenzitou. Na ně mluví hlas přírody pořád. S razancí odpovídající celkové intenzitě vytrvale kecá do práce všem výchovně-vzdělávacím snaživcům. Když si ho vytlačí z hlavy, začne s nimi lomcovat tělesně. Nenechá se umlčet. Nenechá se přeřvat. Svou nezdolností způsobuje velkou část vývojového skřípotu - vnitřních i vnějších asynchronicit. Pocitů i projevů nesouladu vnitřního nastavení s vnějšími požadavky. Naprosto nelidsky pak trpí děti, které jsou nucené žít úplně mimo sebe.

V dospívání se silný hlas přírody (alias zřetelná červená nit) zajímavě projevuje právě u lidí, kteří byli vychováváni do hodně jiného tvaru, než je jim vlastní. Je pozoruhodné, že mezi LGBTQ+ je tak vysoké procento chytrých a zajímavých lidí. Proč? Protože nadaní lidé slyší pravdivost své podstaty úplně jasně. Nejsou zmatení. Ani omylem. Mají o své identitě a často i sexuální orientaci dlouhodobě úplně jasno. Jsou-li nuceni žít v nesouladu se svou přirozeností, tak viditelně chřadnou. Nedovedou se soustředit, nedokážou se dál rozvíjet, odcizují se sobě, svému tělu i druhým. Ztrácejí zájem, propadají závislostem a depresím. Podle této teorie bude mezi lidmi s nižší mentální intenzitou stejné percentuální zastoupení misgenderovaných a jinak orientovaných lidí, ale ti to pravděpodobně nikdy nezjistí, natož aby je to trápilo a mučilo. Jejich vnitřní šepot je ve srovnání s mocným a rozkazovačným hlasem společnosti prakticky nepostřehnutelný.

Nedávno jsem si udělala poznámku k povídání Jennifer Harvey Sallin (z InterGifted):
“Protože ve společnosti máme hodně lidí, kteří nejsou schopni řídit se svou červenou nití, natáhli jsme pro ně řadu vnějších nití (narativů, návodů, společenských úkolů), kterých se mohou držet. Je ale obří chybou chtít po lidech pevně se držících své vnitřní niti, aby se pustili a následovali nitě vnější. Tyto je (v dobré víře!) svádějí ze správné cesty. Činí je společensky úspěšnými a zároveň hluboce, existenciálně nešťastnými.”

Myslím, že to byl sám Dąbrowski, kdo říkal, že vedle overexcitabilit je hlavním prekurzorem víceúrovňových dezintegrací velký rozdíl mezi vnímanou esencí a tím, k jakému životu je jedinec společností veden (až nucen).

Již zmíněná Rachel Fell k tomu říká: “Pozitivní dezintegraci můžeme vnímat jako odnaučování vynucené vnitřním programem. V mozku se musejí rozpadnout vnucená spojení, které nejsou v souladu s Plánem.”

Špatně svázané nitě se musejí zpřetrhat, aby bylo možno začít tkát svůj osud podle božského vzoru. V souladu s vlastní esencí. Podle návodu hlasu přírody.

Je teď srozumitelné, jak moc velká lumpárna je upírat nadanému člověku kontakt s jeho červenou nití? Dąbrowski tvrdí, že horší než smrt je zánik esence. Když úplně ztratíte kontakt se svým niterným programem. Najednou máte v hlavě ticho. Nedostáváte žádnou vnitřní odpověď na svá rozhodnutí a své činy. Za sebe bych si dovolila říct, že nejhorší je, když lidé, kterým důvěřujete, prohlásí váš silný cit pro správné žití za schizofrenii a přesvědčí vás, že vnitřní hlasy jsou zlo a vědět přesně, co musím udělat (navzdory společnosti) je narcistní psychopatie. (Fakt hodně nemám ráda prof. Praška.)

Ale … pojďme už pryč království Střihorukých Eduardů a násilných splétačů cizích nití!

Chceš-li se poučit od všech těch mimořádně nadaných pionýrů slepých uliček, zkus zvážit tohle: Když občas zavadíš o svou červenou nit, všímej si toho. Vracej se k ní. Jestli se umíš naladit na hlas přírody, poslouchej ho. Jedině tak najdeš životní naplnění. “Čeká tě hodně kroků navíc, než se dobereš k úspěchu tou pro tebe správnou cestou,” říká Jennifer Harvey Sallin, “a ne, obvyklé návody na štěstí ti nebudou fungovat.” Uč se plynout. Uč se zůstávat věrný sobě, své esenci, vlastnímu pocitu dobrého žití. “And when you don’t know, just keep going,” uzavírá Eric Windhorst.

Ano, statisticky vzato mají nadaní lidé NAKONEC kvalitnější život, než je průměr. Ale ta cesta k němu je mnohem trnitější. KVŮLI návodům, které dostávají od společnosti. Ne díky nim.