Porucha nebo součást nadání?

Je to porucha nebo součást nadání? 

(Nejspíš prostě strategie přežití.)

Zvuková stopa.

Dnes bych pro vás ráda roztočila kaleidoskop pohledů na “šílenou genialitu” - tedy chápání podivného až problémového chování mimořádně nadaných lidí. To, jestli uvidíte zajímavost, druhou výjimečnost, poruchu osobnosti, odvrácenou stranu nadání, druhotné poškození nebo dynamicky se adaptující osobnost, závisí mnohem víc na zvoleném úhlu pohledu, než na tom, co s daným člověkem objektivně je. Pokusím se ukázat, jak se pohled na realitu proměňuje v jednotlivých fazetách a doufat, že se nám nakonec společně podaří složit diamant, který se nám stane kamenem úhleným - využitelným pro konkrétní způsoby práce s různě komplikovaným nadáním. ;)

FAZETA 1.

Dá se říct, že čím je člověk nadanější, tím je divnější. Tedy odlišnější od průměru. Nedá se ale snadno predikovat, jak se to bude projevovat. Směrů, kterými se může osobnost od průměru vydat, je totiž zatraceně hodně. Některé jsou snazší, jiné náročnější, některé jsou nákladné pro okolí, jiné spíše zatěžují jedince a brzdí jeho zdravý vývoj. Některé bývají označovány jako druhá výjimečnost, porucha osobnosti, bláznovství. Jiné jako dravost, oddanost, obětavost… V tomto střípku nahlédněme, jak velké je množství směrů, kterými může nadaná osobnost deviovat od průměru … a k tomu může být od toho průměru ještě rozmanitě různě daleko. Pro účely dnešního vhledu si dovolím zaostřit na extrémy - tj. mimořádně nadané (profoundly gifted). Protože mi jde o názornost. Dovoluji si tvrdit, že na méně nadané to platí rovněž - v přiměřeně nižší míře.

FAZETA 2.

Jedním z největších hříchů všech česky píšících autorů (mě zatím nevyjímaje, ale pracuju na sobě!) je zaměření na určitý profil nadání. Máte-li načteno, můžete zkusit následující kvíz.

Kdo vidí nadané jako:

• génie předurčené pro excelenci ve škole a úspěchy v akademických kruzích

• dravce s obrovským zjevným talentem, který je alfou a omegou jejich vývoje

• rychlé bystré matematiky a logiky, šachisty a deskohráče (diagnóza matfyzák)

• nutkavě kreativní multipotenciály

• extrémně citlivé empatické introverty

• ztrápené zmučené bytosti, které nikdo nechápe a nejsou šťastní, ani když se jim z hlediska společnosti skvěle daří.

Většina autorů zároveň - více či méně otevřeně - říká: Jedině tohle je nadání. V dobrém i zlém a se vším, co k tomu patří. Kdokoli se od normálu odchyluje jinam nebo jinak, ten má jiný problém. A měl by se léčit, srovnat, normalizovat - protože TAMTO už vážně není nadání.

FAZETA 3.

Snaha podchytit v přirozené různorodosti co největší množinu nadaných, se asi nejlépe promítá v známém a mnohokrát redigovaném díle Maureen Neihart a George Bettse, kteří se snažili popsat různorodost profilů nadaných lidí. Ve své podstatě to ale nejsou osobnostní profily, typy, ani charaktery. Jsou to strategie, ke kterým se může člověk obdařený vysokou mentální intenzitou vědomky či nevědomky uchylovat. (Narozdíl od charakteru se mohou měnit v různých životních situacích - ve skutečnosti třeba i vícekrát během jednoho dne!) Paní Neihart v podstatě říká: Tohle je nějaká skupina klasických strategií, které pomáhají nadaným přežít. Ale bacha, jednak má každá strategie svůj extrém, který může člověka zničit. A pak je tu i pár strategií, které už jsou samy o sobě na hranici nebo za hranicí patologie. Tomuhle pomáhejte, tohle tolerujte, od tohoto odrazujte a tohle už neberte na lehkou váhu.

FAZETA 4.

Při širokém pohledu na celou populaci - zjednodušeně třeba na všechny desetileté děti - si můžeme všímat různých druhů odchylek. 

Děti, které jsou vývojově napřed. Děti, které mají nadprůměrné školní výsledky. Děti, které mají nadprůměrně mnoho kamarádů. Děti, které mají velký zájem a úspěchy v určitém talentu. Děti, které mají velmi silnou imunitu a skoro nejsou nemocné. Děti, které mají velmi rozvinutou morálku nebo bohatý spirituální život. 

A na druhé straně vidíme děti, které mají tělesný handicap, jsou často nemocné nebo mají komplikovaný vývoj. Děti s přetrvávajícími vadami řeči. Děti, kterým jde učení opravdu ztěžka. Děti, které se ještě nenaučily plynule číst a psát. Děti, kterým opravdu hodně nejde matika. Děti, kterým se nedaří najít si kamarády. Děti, které nemají motivaci pracovat na sobě. A tak dále.

Pokud pokračujeme v pozorování, zjistíme, že část dětí má odchylky obojího druhu. Tyto děti jsme si pracovně označili jako děti s dvojí výjimečností.

Laické vysvětlení: Příroda je fér - kdo má někde přidáno, mívá jinde ubráno.

České “odborné” vysvětlení: To, že je někdo v něčem napřed, ho nijak nevyjímá z možnosti mít mít druhý (třetí, čtvrtý …) problém. Je jen náhoda, že se to vyskytuje zároveň. Správná cesta je přilepit člověku všechny splněné nálepky. Má na ně nárok!

Vysvětlení světové gifted komunity: Asynchronicita vývoje je podle definice Columbus Group (1991) základním definičním znakem vývoje nadaného dítěte. Není nad čím dumat - je to axiom.

FAZETA 5.

K rozlišení, jestli jsou druhé výjimečnosti samostatné diagnózy nebo zda jde o součást nadání bychom potřebovali vědět, jestli existují extrémně nadaní lidé, kteří žádnou druhou výjimečnost nemají. Nadaný člověk s obrovským komplikovaným balíkem odlišností, mínus bezproblémový člověk se stejným nadáním, rovná se balík obtíží, které můžeme s klidem nazývat poruchami.

Tohle sklíčko je bohužel hodně polarizované. Kolik lidí se přes ně podívá, tolik různých obrazů vidí. Dokonce i když jsem se dívala dřív, viděla jsem hodně jiný obraz, než vidím dnes.

Dřív jsem viděla, že jsou lidé, u kterých se extrémní nadání rozvinulo hladce, dobře se učili, měli spoustu kamarádů, mají fajn práci, skvělou rodinu a pevné duševní i fyzické zdraví. A pak jsem viděla stejně obdařené lidi, které skřípění vnějších a vnitřních asynchronicit zavařilo takovým způsobem, že je pro ně opravdu obtížné třeba jen základně fungovat. Tedy: Pokud pracujeme jen se snímkem daného okamžiku, tak skutečně existují mimořádně nadaní lidé, kteří nemají víc problémů, než podobně situovaný člověk bez vysoké intenzity.

Jak ale říká i výše zmíněná Maureen Neihart: Čím déle se na skupinu “úspěšných a bezproblémových” mimořádně nadaných díváte, tím menší a komplikovanější ji uvidíte. A když se díváte hodně dlouho, nabydete dojmu, že její velikost neodvratně konverguje k nule. (Lidsky: Tak dlouho jsem pozorovala jedince, kteří se mi jevili bezproblémově mimořádně nadaní, až se postupně všichni nějak sesypali a/nebo přihlásili k AuDHD komunitě nebo jinému společenství lidí s poruchou zásadně ovlivňující náročnost a kvalitu života.) “Jediný problém extrémně inteligentních lidí bez přidružených výjimečností je, že neexistují.”

Ano, v téhle fázi povídání na mě skoro vždycky vyjede rodič některého diagnostikovaného mimořádně nadaného dítěte, že JEHO DÍTĚ teda URČITĚ bezproblémové je. Co na to říct? Já jsem samozřejmě ráda, že se některé mimořádně nadané děti v některé fázi života vyvíjejí hladce. Nechci to těm rodičům vymlouvat. Museli odvést obrovskou spoustu práce a mají právo se radovat z toho, že jsou jejich děti teď docela spokojené a kvetoucí. Ráda bych je ale nějak něžně upozornila na to, jak vypadají osobnostní krize dětí uvězněných ve strategii excelence. Na co si mají dát pozor. Jak poznat blížící se osobnostní rozpad. A od kterých strategií rozhodně mládě důsledně odklánět.

Můj současný pohled je, že neexistuje směr, kterým by bylo možné jít od průměru libovolně daleko a nenadělat si tím do bot. Žádný profil, žádná strategie neprodukuje extémně inteligentní lidi bez druhé výjimečnosti, bez komplikací z nadání. Vždycky je to o mnohočetném vyvažování a vždycky je to trnitá cesta. Ano, po několika pozitivních víceúrovňových dezintegracích lze dospět i k tomu, že je mimořádně nadaný člověk zralejší a spokojenější, než jeho vrstevníci. Ale je cena za to je vždy vysoká.

FAZETA 6.

Spoustu lidí strašně štvu tvrzením, že Aspergerův syndrom není vrozená autistická porucha (ale ani zdravá součást nadání). Podle mě je to totiž strategie - jedna z mnoha možných strategií - jak se může vysoce intenzivní mozek vyrovnávat s nutností existovat v nezvladatelně intenzivním a složitém světě.

Různé směry to popisují různě, nicméně - od konstelářů, přes teorii typů, Neihart a Bettse až k docela seriózním výzkumníkům z oblasti vývojové a sociální psychologie - vidím neustále opakované pozorování. Různé popisy téhož vzorce. Stále stejnou nabídku “životních nik” čili strategií přežití, které jedinci používají. Ačkoli jsou docela podobné napříč intelektovým spektrem, dovolím si opět tvrdit, že na extrémech jsou nejlépe rozlišitelné.

Zde je důležité si uvědomit, že volba těchto strategií není tak svobodná, jak bychom si asi přáli. K naprosté většině činů jsme reálně dotlačeni okolnostmi. Nebo tu volbu koná naše podvědomí bez našeho přičinění. Typicky desetileté dítě projevující se jako aspík nemá volbu, jestli se bude projevovat jako aspík. Ale pořád je zpropadeně důležité mít na vědomí, že to není vrozená porucha. A zároveň to není jeho vina. Je to strategie přežití, která jeho mozku (ve velmi časné fázi vývoje) připadala jako nejperspektivnější a teď se jí zuby nehty drží.

Ačkoli tedy všichni autoři píšou skoro totéž, nenašla jsem zatím perfektní zdroj, který bych vypíchla jako vzor pro ostatní. Raději vám pro představu s kamarádem Četdžípítem uděláme přehled nový. (Prosím srovnejte se svým oblíbeným seznamem profilů / typů / rolí / strategií. A dejte vědět, která z vašich oblíbených nebo kolem vás se vyskytujících, chybí.)

1. Perfekcionismus

„Když budu bezchybný, budu v bezpečí a přijímaný.“

• Vysoce nadaní lidé si často nastavují extrémní očekávání vůči sobě a kvalitě své práce. Pokud jich nedosahují, propadají panice, že už nejsou dost dobří.

• Výhody: vysoká kvalita práce, výdrž, píle.

• Rizika: chronická úzkost, neochota dělat chyby, neschopnost hrát si, panika / meldowny z nedokonalosti, nedostatek prostoru pro sebepoznání a autenticitu.

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: generalizovaná úzkost, OCD, workoholismus, vyhoření, impostor syndrom, zneužívání návykových látek ve snaze držet vysoký standard.

2. Maskování (skrývačství)

„Musím dělat všechno jako ostatní, abych svou divností nepůsobila problémy.“

• Člověk skrývá své zájmy a projevy, zpomaluje tempo, přizpůsobuje se normě, přijímá pasivní roli, kopíruje chování většiny.

• Výhody: kompatibilita se společností, nenáročnost, adaptabilita.

• Rizika: ztráta identity, neschopnost držet si zdravé hranice, vyčerpání z maskování.

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: deprese, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, syndrom oběti.

3. Vzdor a rebelie

„Nemám šanci zapadnout, musím neustále bojovat o místo na světě, i na úkor druhých.“

• Člověk volí agresivní strategie k dosažení svých zájmů, může se stavět do opozice, provokovat, odmítat autority, navádět ostatní k odboji.

• Výhody: aktivní přístup k životu, schopnost se ozvat, silný smysl pro spravedlnost.

• Rizika: vyčerpávající konflikty, nepochopení, nepřijetí, vyloučení z kolektivů.

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: ADHD, PDA, antisociální poruchy osobnosti, agrese či násilné chování.

4. Stažení do vnitřního světa

„Jen v mém světě je bezpečno a smysluplno.“

• Člověk uniká do svého světa, fantazie, knih, her, vědy, umění, bastlení, zahrádky.

• Výhody: tvořivost, emergentní motivace, rozvoj zručnosti a vnitřního bohatství.

• Rizika: sociální izolace, nepřijetí, nepochopení, často obtížně hledá uznání i obživu.

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: autismus (verze “holčičí”), schizoidní porucha osobnosti, disociace osobnosti, patologická míra uzavřenosti (introverze), porucha přizpůsobení, někdy halucinace nebo bájivá lhavost (neschopnost či neochota držet se normálního výkladu reality).

5. Hyperanalýza a racionální odstup

„Svět pochopím, když ho rozložím na části a naučím se vše přesně pojmenovat.“

• Člověk se stává pozorovatelem namísto účastníka. Doufá, že když všechno rozebere a naučí se, přestane být svět tak bezbřehým a nepředvídatelným místem.

• Výhody: ochota se učit nazpaměť, vycvičené analytické schopnosti, odhalování rizik.

• Rizika: odtržení od tělesného a emočního prožívání, trvalý pocit ohrožení (nevěděním), vyhýbání se socio-emočním situacím pro přílišnou složitost, úzkostné bloky.

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: Aspergerův syndrom (“klučičí” autismus), OCD, úzkostná porucha, asociální porucha osobnosti.

6. Role místo identity

„Uznání a přijetí získám tím, že místo vyjadřování divného sebe zaujmu nějakou vítanou roli.“

• Člověk se snaží být někým jiným, společensky žádoucím - “být v něčem nejlepší” (např. vtipálek, motivátor, sportovec, nejlepší počtář, opravář, expert …).

• Výhody: pozitivní faktor v kolektivu, pocit přijetí, uznání.

• Rizika: externalizace vlastní hodnoty, obětování se pro svou roli, investice do rozvoje role jsou na úkor rozvoje osobnosti (autenticity), zánik role vede k rozpadu osobnosti (demotivace, pocitu prázdnoty).

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: krize identity, existenciální krize, deprese, vyhoření, ztráta motivace, abulie.

7. Být se všemi zadobře

„Když budu dělat jen to, co chtějí ostatní, budou mě mít rádi.“

• Člověk svou extrémní emoční citlivostí vnímá všechna společenská hnutí a snaží se všem vyjít vstříc, za každou cenu.

• Výhody: empatie, péče o druhé, oblíbenost.

• Rizika: ztráta sebe, ztráta hranic, emoční vyčerpání, placení příliš vysoké ceny.

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: hraniční porucha osobnosti, krize sebehodnoty, sociální (citová, vztahová) závislost, somatické projevy sebepotlačení, někdy manipulativní projev.

8. Zaměření na výkon

„Mou hodnotu určují moje viditelné úspěchy - bez nich jsem bezcenný.“

• Identita člověka je postavená na měřitelných výkonech, známkách, výdělku, výhrách.

• Výhody: tah na branku, silná motivovanost, prokazatelné úspěchy.

• Rizika: externalizace vlastní hodnoty, meltdown/kolaps při neúspěchu, závislostní chování, fyzické vyčerpání, krize osobnosti.

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: narcistní porucha osobnosti, workoholismus, závislosti, sebepoškozování (trestání se).

9. Světová optimalizace

„Když bude vše podle mého, bude svět lepší a bezpečnější místo.“

• Člověk vnímá svoje vysoké schopnosti jako závazek - cítí povinnost řídit ostatní, organizovat své okolí - bezpečně, rozumně a efektivně.

• Výhody: vůle vést lidi, opora pro bezradné, efektivita.

• Rizika: působí povýšeně, může jednat až technokraticky, staví se do rolí a přijímá zodpovědnosti, jež mu nepatří.

• Nejčastěji diagnostikovaná druhá výjimečnost: direktivní chování (poruchy osobnosti spojené s touhou po moci), úzkostné poruchy, deprese, vyhoření, vývojové trauma - parentifikace (u dětí). 

Laskavému čtenáří tohoho seznamu ještě jednou připomínám, že výrazy “vnímá, staví se, volí, rozhoduje se” jsou svým způsobem nadnesené. Zvláště v dětském věku se prakticky nic z toho neděje vědomě, volním rozhodnutím. Mozek se prostě vrhne tím směrem, který mu připadá nejpravděpodobnější cestou k přežití. Zvláště v extrémních životních situacích.

Chceme-li diferenciálně diagnostikovat - rozlišit nadání, poruchu a strategii - položme si otázku: 

Je podivné chování tohoto člověka vysvětlitelné některou z těchto strategií přežití? 

Otázkou v této chvíli není, jestli se nám tato strategie líbí nebo jestli je úspěšná. Jenom jestli chování odpovídá tomu, co by asi člověk dělal, kdyby se ke světu vztahoval tímto způsobem. Pokoušíme se tak vyhnout základní atribuční chybě - podvědomé snaze vysvětlovat chování spíše charakterovou daností (vadou), než skutečnými životními okolnostmi.

Závěrem:

Otázku, zda je ten nebo onen (nemilý) projev ještě součástí nadání nebo jestli je to odjinud, dostávám často. Skoro stejně často jsem nucena řešit otázku, jestli a jak tyto nevítané projevy omlouvat nebo odstraňovat. Z toho, že nemám ráda patologizaci, někteří usuzují, že dvojí výjimečnost popírám, zlehčuju, bráním správné diagnóze a nápravě. Tomu bych se opravdu ráda vyhnula. Jsem přesvědčená, že hledání skutečné příčiny, vývojového důvodu (proč si člověk vybral tu nebo onu strategii) a rozklíčování, která potřeba není naplněna, nejspíš povede k udržitelnému zlepšení … nebo zjištění, že daný projev je opravdu nejmenším zlem a strategie pro přežití byla zvolena správně.

V příštím díle bych ráda sepsala postup, jak vyváznout ze strategie, ve které jsme zašli moc daleko a/nebo která zjevně nefunguje (ale jsme na ni hodně silně navyklí). Zejména se zaměřím na to, co dělat, když nadané dítě odvozuje svoji lidskou hodnotu od svého aktuálního výkonu.