Mladá dospělost
s VMI

Nadání a vysoká intenzita v mladé dospělosti

Zvuková stopa.

Znáte to. Člověk se taaak těší, až bude dospělý - jen aby vzápětí zjistil, že je to vlastně docela vopruz. 😝

Mladá dospělost, klenoucí se od vylétnutí z rodného hnízda až po stabilizaci situace vlastní rodiny, nebývá v životě nadaných úplně klidným a snadným obdobím. Snad každá generace je přesvědčená, že tak těžké, jako oni, to snad ti ostatní ani mít nemohli. To by ani nikdo jiný nevydržel!

Společnost do mladého dospělého takřka nepřetržitě buší ze všech stran, jak je možné, že už nemá vystudováno, založenou rodinu, postavený dům a zasazený strom?! Vždyť už je několik let papírově dospělý!

Za mě toto období asi nejlépe vystihuje tento memík:

V angličtině pro to existuje sloveso “to adult”, tedy dospělákovat. Chovat se jako zodpovědný dospělec. Se všemi finančními, sociálními, pracovními, existenčními a existenciálními náležitostmi. Nejsem si jistá, jestli to platí pro celou populaci nebo jen pro mou (nadanou) sociální bublinu - nicméně většinou to přinejmenším zpočátku znamená spíše předstírat, že to zvládám. I když totálně nezvládám. Topím se v existenčních a existenciálních nejistotách. Vyčerpávám se maskováním. Cítím se jako impostor. A tak.

Začněme však od začátku: Nejdříve je potřeba vyletět z rodného hnízda!

Folklorně-démotický apel

Je o mně docela známo, že dost tíhnu k fantastice a folkloru. A tak i když bude následující vsuvka asi vypadat jak ukradená z mé bakalářky o nadpřirozených bytostech v našich životech nebo z mého paralelního projektu Český kroj - krása starodávných oděvů, její význam pro dobrý vstup do nadané dospělosti považuji za naprosto zásadní. (Což jsem si uvědomila díky povídání s Terezou, doktorkou z hor - pokud byste potřebovali něco kolem nadání promyslet až na dřeň, srdečně doporučuji zajet na bylinkový čaj do Lučan nad Nisou!)

Tak tedy - bylo nebylo …

Všechny kultury světa mají některé podivuhodné podobnosti, takzvané kulturní univerzálie. Mnoho z nich se týká duchovna a důležitých milníků v životě člověka. Většina se opírá o velmi konkrétní životní zkušenosti. Zpravidla se k nim pojí nějaký obřad nebo lidový zvyk. 

Odchod z rodného domu je takovými tradicemi hustě opředen. Trošku menší drama se odehrává při odletu mláděte toho pohlaví, od kterého se očekává návrat - protože bude rodný dům dědit. V matrilineárních kulturách (např. v mé oblíbené Polynésii) dům zdědí holka. V patrilieárních společnostech (jako je ta naše) připadne grunt synům. Klukovská výprava na zkušenou teda není až tak velká událost. Přesto i zde nějaké střípky univerzálií objevit lze. Odcházející mladík slovanských kultur líbá na rozloučenou nejen maminku, ale často třeba i práh domu, pod nímž sídlí duše předků. Z toho, jak jeho kůň vychází ze dvora, se věští úspěšnost cesty a pravděpodobnost návratu. Před odchodem ze vsi se pak ještě předvádí se před vrstevníky, že na to má (verbuňk). A tak podobně. Co je ale podstatné - vylétající mládě zde nepřichází o duchovní ochranu rodu a rodného domu. Dostává od mámy buchty na cestu a zbraň, magický předmět či zvíře po tátovi. Takže se mu nemůže nic stát. (Doufám, že všichni znáte ultimátní mýtus naší generace Studoval jsem FLE.)

Řádově horší je to u dětí, které opouštějí zároveň dům, rod i ochranu předků (dědků). Což jsou v naší kulturní oblasti holky. Vypravit z rodného domu nevěstu není vůbec švanda! (Ve folklorním realmu není přípustné, že by holka odešla z domu, aniž by se vdala, což vysvětlím vzápětí.) 

Moment, kdy dívka opouští rodný dům, je ve většině kultur opravdu velké drama. Všimněte si, jak málo zvyklostí se týká samotného snubního aktu a kolik desítek pověr a tradic je určeno k ochraně děvčete a jeho zdárného přijetí do nového domu. (Pokud si chcete užít trochu (pop)kulturní komparativní etnografie, srdečně doporučuji pohádky Он – дракон a rádžastánskou Paheli. Nejen že ukazují různosti a podobnosti svatebního ritu v indoevropských kulturách. Obě mají zápletku přímo postavenou na tom, že dívka je při předávání z domu do domu nejvíce zranitelná.)

Mezinárodně rozšířená je například metoda ochrany nevěsty pomocí družiček nebo falešných nevěst. Po celou dobu cesty z otcovského do manželova domu musí být kolem dívky houští co nejpřesnějších napodobenin - ideálně fyzicky slabších svobodných dívek. Předpoklad zní, že číhající démoni budou útočit raději na slabší kusy. Jenže družičky jsou všechny bezpečně pod ochranou svého rodu a démoni na ně útočí marně. Jediná skutečně ohrožená je nevěsta, která je navíc obalena maximem odpuzovačů démonů. Typicky reflexními prvky v bílé a červené, příslušnými výšivkami, zrcátky či závoji, amulety, ochrannými bylinkami v účesu, na oděvu i v ruce.

Folklorní ochrana je na maximu - podobně jako například u novorozeněte neseného ke křtu. (Ovšem dospělá dívka je samozřejmě cennější, protože do ní už bylo investováno daleko víc prostředků.)

Nejhustější mi na této kulturní univerzálii připadá, že strach spojený s přesunem mladé ženy z jednoho rodu do druhého je opodstatněný mnohočetnými pozorováními. Pokud se totiž transfer z jakéhokoli důvodu nepovedl, děvče nedoputovalo přes práh do nové rodiny v pořádku, jevilo se pak jako “posedlé démonem”, případně usoužené steskem, apatické nebo bláznivé. Každopádně nám dochované popisy nápadně připomínají dnešní úzkostně-depresivní symptomatiku. (V IFS bychom řekli, že traumatická zkušenost způsobila odštěpení části osobnosti do role ochránce.)

I jediný svatební den bez ochrany rodu je podle generací pozorovatelů ohromné riziko. A teď si představte, jakému démonickému riziku je vystaveno mladé dospělče, které vypustíme z domova do velkoměsta, bez jakékoliv ochrany, bez výhledu na bezpečný přístav. Byli jsme zvyklí na studia vypravovat kluky, takže s tím žádné štráchy neděláme. Stejně zase přijede na víkend, až mu dojde jídlo a čisté ponožky. Z nějakého důvodu nám nepřišlo divné stejným způsobem vypakovat i holky. Kterým jsme ale zároveň vštípili, že uvařit si a vyprat je věc ženské důstojnosti. A samostatnost je hlavní ctnost.

Tento pohádkový exkurz má přinést poučení především rodičům (nebo obecně předkům) od mladých citlivých dospělých, obzvláště dívek. Obrazně se tedy naposledy v tomto vývojovém eposu obracím k vám, kteří se o nadané staráte:

Vypravujete-li své čerstvě dospělé potomky z rodného domu, snažte se to zasadit do kulturního rámce cesty na zkušenou. Ani z legrace by nemělo zaznít “Jdi a už se nevracej!” Právě naopak. K takovému životnímu momentu přísluší věty jako: “Pamatuj, že jsi naše.” Ujištění, že má naši plnou důvěru a otevřenou náruč zároveň. Mladý člověk jde s rodovým požehnáním zkusit svoje štěstí v široširém světě. Zároveň by měl vědět, že návrat z takové cesty nebude hanba, ale důvod k oslavám. Chcete-li svému potomku zajistit duševně a duchovně bezpečnou aklimatizaci ve světě mimo domov, rozhodně nepřetínejte pupeční šňůru příliš brzy. Plnohodnotně to pustit můžete až ve chvíli, kdy vás potomek pozve na návštěvu do bytu, který si zařídilo se svou novou rodinou. (Čímž není nutně myšlen hetero svazek s očekáváním miminka. Funkční nová rodina může mít libovolný počet členů různých genderů, ba i různých živočišných druhů a říší. Podstatné je, že spolu chtějí takhle dlouhodobě autonomně - rodinně - fungovat.) Zkrátka se o nevěstu můžete přestat bát teprve ve chvíli, kdy je bezpečně pod čepcem a za novým domovským prahem.

Zuzana měla vzdělání…

Většina nadaných vbíhá do dospělosti s takřka euforickým nadšením, neboť KONEČNĚ mohou studovat to, co je celou dobu táhlo. Nechat za sebou všechny ty pomalé nechápavé spolužáky i omezené učitele a frčet ke hvězdám. Bude to skvělé! Nikdo mě nebude hlídat, nikdo mě nebude omezovat. Jen já a čirá materie jsoucna doširoka otevřená k prozkoumání!

Jenže … ona samostatnost obnáší zároveň nutnost se o sebe postarat. Být ve správný den na studijním. Nenechat si shnít domácnost ani vlastní tělo. Vyjít s penězma. S lidma…

Už samotné starání se o všechny tyhle provozní věci je zátěž a vleklá nepříjemnost. Ani když se s tím nějak popasujete, tak to nestačí. Zatímco nadaný vášnivě studoval, ostatní lidé tak nějak nepozorovaně vklouzli do dospělého života. Všichni ti géniové průměrnosti se najednou na sockách chlubí svými prvními auty, byty, dětmi a cestami kolem světa. Mít co nejvyšší vzdělání je možná zlatou vstupenkou do života - ale pořád teprve stojíš u kasy, kdežto ostatní už to dávno roztáčejí na velkém řetízkáči.

Lámání (nejen) chleba

Jednou z věcí, kterými nás společnost vybavuje pro dospělý život, je takzvaný narativ. Vyprávěnka, scénář, návod. Jak to tak obvykle chodí. Co se od nás očekává. První práce, první dítě, první dovolená v Jugoslávii…

Už dlouho mám osobní problém s tím, že narativ, který jsem do života dostala já, moc nefunguje. Je nepraktický. Nelogický. Neproveditelný. Spíš návod na rychlé vyhoření a rozcupování ambitendencemi, než co jiného. 

Rázné tetky protřelé životem mi na to zpravidla říkaly: Tak holt nemůžeš mít všechno, musíš si vybrat.

Jenže “vybrat” není trefné pojmenování pro to, co se od nás v tomto životním období ve skutečnosti chce. Vybíráme si třeba odborné zaměření nebo povolání - to je sice zodpovědné rozhodování, ale má ještě takové docela lidské rozměry. Klíčové momenty mladé dospělosti ale mívají spíše charakter Sofiiny volby. Kdy každá možnost - a každé odmítnutí - je potenciální past a může člověku úplně reálně zničit život.

Podle Erika Eriksona je největším dilematem tohoto období otázka “izolace vs. intimita”. Tedy zda - a jak moc - se sbližovat s lidmi mimo původní rodinu. Stvrzuji, že je to jedna z těch kruciálních životních voleb. 

Abychom měli šanci toto dilema úspěšně rozlousknout (a posunout se k úkolům pečujícího dospělého), musíme mít splněné především dvě prerekvizity. První z nich je téma vlastní zralosti a sebe-znalosti, které podrobněji pitvám ve článku o dohánění vývojových úkolů v dospělosti. Zvláště mimořádně nadaní ale často potřebují ledacos odpracovat také v oblasti budování před-partnerských sociálních vztahů. Opravdu často býváme chronicky izolovaní (naučeně introvertní), protože jsme si v předchozích obdobích s vrstevníky moc nerozuměli a sociální kontakt nás příliš vyčerpával. Jako čerstvě dospělí dostaneme najednou svobodu být tak sami, jak si jen můžeme přát. A zároveň narážíme na to, že určité aspekty osamělosti a nedostatku hlubokých vztahů vlastně vůbec nejsou fajn. Opět to bývá o výletu z hnízda a nejistotě, jestli budeme mít kde přistát. Nebo skončíme sami nad oceánem.

I tak mi přijde, že si to Eriksonova tabulka dělá moc jednoduché. Vejde se do ní pro každý věk právě to jedno dilema. Ale množství pošahaně těžkých rozhodnutí je v tomto věku obrovské.

Pokračovat ve studiích co nejdéle nebo co nejdříve naskočit na trh práce? Cestovat nebo se usazovat? Zůstat ve velkoměstě nebo se vrátit do regionu? Jít autenticky za svým snem nebo vsadit na konformitu a začlenění do společnosti? Zničující zápřah za velké peníze nebo jistota za almužnu? Pořídit si děti co nejdřív nebo počkat, až (jestli) budeme zajištění?

Ano - a nad tím vším, co se kdykoli může škaredě zvrtnout, visí navíc ještě hrozba, že propadneme cynismu. Protože je toho moc, trvá to moc dlouho a rozum to už nepobírá. Nemálo mladých to začíná vzdávat. Paralelou z manosféry: Nerozumět druhému pohlaví je komplikace, přes kterou se mnozí mladí muži nejsou schopni přenést. Nerozumí-li si naše menšina s většinou populace, je riziko existenciální kapitulace ještě o dost horší. Máme vůbec šanci to dotáhnout do konce? Dá se to ještě vůbec … nevzdat?

Víte, pokouším se být upřímná alespoň v tom, že před vámi neskrývám své biasy. Takže ano, myslím si, že kluci to maj náročný, zvlášť když jsou citlivý a nadaný, ale VMI holky to maj nadlidsky šíleně těžký. Možná si tu stavím svoji malou pokojovou womanosféru, ale já si prostě myslím, že TAKHLE těžký by to neměl mít nikdo.

V tomto jediném období si dovolím rozdělit pokyny pro muže a pro ženy.

Woman up!

Vzžeň se! … je doporučení, které bych v duchu stránky Man Who Has It All dedikovala mladým nadaným mužům.

Jestli chceš žít dobrý život, v mladé dospělosti se uč pečovat. O sebe, o celou domácnost, o druhé lidi. O fyzické i duševní zdraví, o své emoce a nemoce. Ošetřovat zranění svá i druhých. Otoč se čelem k traumatické zátěži vlastní i mezigenerační. Najdi si způsob, jak vědomě procházet svými dezintegracemi. Protože bouře zaručeně přijdou. Nehledej ani tak stabilitu, jako flexibilitu. Není umění být tak tvrdý, že tebou nic neotřese, ale schopnost bezpečně spadnout a pak se zase zvednout.

Věnuj velikou péči kultivaci své zranitelnosti. Schopnosti se emočně otevírat a sdílet. Před hledáním partnerky/partnera/partnerů, při randění i v dlouhodobém vztahu.

Osobně si myslím, že nenásilka (NVC) je to nejlepší, co tě může v mladé dospělosti potkat. 

Vydáš-li se touto cestou, vezmi si z nenásilky také jedno velmi ne-intuitivní poučení: Neskládej k nohám svých milovaných oběti motivované strachem z odmítnutí či pocitem povinnosti. Snaž se uspokojovat potřeby druhých co nejčastěji pomocí energie radosti a chuti do života. Jak říká Marshall Rosenberg v předcházejícím odkazu: Když si vycházíme vstříc ze špatných důvodů, zaplatí za to obě strany nezdravě vysokou cenu. 

Snaž se vědomě odnaučovat vztahové hry, které ti naskakují v náročných momentech. Manipulace. Naschvály. Msta. Neupřímnost. Odtahování se. Žárlivost. Tvrdost v prosazování “férovosti”. Skrývání svých nenaplněných potřeb. Weaponizovaná neschopnost. Každý máme někde v kastlíku vlastní sadu těchto nehezkých strategií, k nimž máme tendenci sklouzávat v nejistotách a těžkých situacích. Vytvoř si v hlavě zvoneček, který zazvoní, když některá z nich bude chtít naskočit. A výhybku, která tě pohne k chování přiměřenému pro jisté a emočně zdravé partnerství. Budiž nám příjemným překvapením, že v dospělosti už je skutečně možné se tyto strategie odnaučit pomocí opakovaného vědomého volního rozhodnutí.

Ach, ženy, ženičky…

Spíše než rady bych dvacetiletým ženám poslala raději hluboký soucit - až soustrast. 

Nemá asi smysl vám kázat, ať ten život neberete moc vážně, protože s vysoce intenzivním mozkem je všechno strašně silné a vážné. Nepomůžu vám doporučením, že se máte mít rády se vším všudy, protože to vaše okolí stejně obratem trumfne nějakou zdrcující kritikou. Možná bych mohla zkusit napsat, ať si nenabrnknete prvního nezralého joudu, co půjde okolo, jen proto, abyste nebyly samy. Udělat si hezkej život s komunitou, příbuznými a kamarády a na toho pravého čekat v sociálním bezpečí, bývá lepší start do dospělosti. (Ha! Konečně liberál, co podrývá tradiční rodinu! 😈)

Ráda se s vámi podělím o dvě dílka mladých žen, která mi velmi pomohla se vypořádat se stresem mladé vysoce intenzivní dospělosti.

Druhým silným dílem je báseň Dust if you must od Rose Milligan, kterou jsem měla po celou mladou dospělost vystavenou na čestném - ovšem notně zaprášeném - místě:

Dust if you must, but wouldn't it be better

To paint a picture, or write a letter,

Bake a cake, or plant a seed;

Ponder the difference between want and need?

Dust if you must, but there's not much time,

With rivers to swim, and mountains to climb;

Music to hear, and books to read;

Friends to cherish, and life to lead.

Dust if you must, but the world's out there

With the sun in your eyes, and the wind in your hair;

A flutter of snow, a shower of rain,

This day will not come around again.

Dust if you must, but bear in mind,

Old age will come and it's not kind.

And when you go (and go you must)

You, yourself, will make more dust.

Přeloženo (nikoli však přebásněno 😇)

Utírej prach, jestli musíš, ale zvaž, není-li lepší

namalovat obraz nebo napsat dopis,

upéct dort nebo zasadit semínko,

zvědomit si rozdíl mezi chtěním a potřebou?

Utírej prach, jestli musíš, ale uvědom si, že času je málo,

a tolik řek, v nichž si můžeš zaplavat, tolik hor, jež můžeš zlézt,

tolik hudby ke slyšení a knížek k přečtení,

tolik přátel k potěšení a tolik života k užití.

Utírej prach, jestli musíš, ale svět je tam venku,

se sluncem ve tváři a větrem ve vlasech,

se sněhovou nadílkou a dešťovou přeháňkou,

tento den se už nikdy nevrátí.

Utírej prach, jestli musíš, žij však s vědomím,

že stáří přijde a nebude laskavé.

Ale smrt přijde (a ty to víš)

Ty sama v prach se obrátíš.