Dopis mé vnitřní části

Dopis mé vnitřní části

Všímám si, že většina zajímavých autorů uvádí příklady z vlastního života, kterak (úspěšně) použili něco z postupů, které doporučují. V českém prostředí je to ale pořád neobvyklé. Podle mnohých kolegů profík nemá odhalovat své nitro a přiznávat se k tomu, že je taky jenom člověk. Zejména proto, že člověku, který nemá všechno perfektně pořešené, nebude nikdo věřit, žejo. Přesto jsem se rozhodla - v rámci snahy o “světovost” tohoto kurzu - zveřejnit dopis, který jsem napsala jedné své části. (Pokud by se vám zdálo podivné, že se tu přiznávám k tomu, že jsem složena z více vnitřních bytostí, doporučím před čtením nasát cosi o konceptu Internal Family Systems. K pochopení, co to tu tropím, je to asi docela důležitý. ;)

Dopis malé Aljušce vznikl v rámci snahy zbavit se nouzové strategie (konkrétně jde o No. 8 - Světová optimalizace), kterou nese jeden z Aljuščiných obránců.

Milovaná Aljuško, prosím Tě, promiň!

Kdysi strašně dávno jsme se potřebovaly opřít o svět a zjistily, že prostor kolem nás na to není připravený. Není vyladěný. Kdeže vyladěný! Nemá dostatečné kvality ani na to, aby se na něj mohla spolehnout hodná zdravá malá holčička! Aby tam byl, když potřebuje oporu, jistotu, bezpečí, efektivitu. Věděly jsme, že jsi křehká a že tohle systémové bezpečí skutečně potřebuješ. Nutně. A máš na něj plné právo. Musíme to nějak zařídit. 

Cítím kolem hrudní kosti, jak námi otřásá bolestivá zimnice, kdykoli nás systém zradí. Nefunguje. Neefektivně se protáčí. A neposlouchá! Neslyší! Nenechá se opravit.

V momentě bezradnosti, zoufalství, bezvýchodné bezmoci jsem Ti slíbila, že to jednou opravíme. Že vyrostu, vzdělám se. Dožiju se té dospělosti za každou cenu. Strašně tvrdě zamakám, získám kompetence, zkušenosti a vliv, abychom byly slyšet. Že to spolu opravíme. Aby se už žádné malé holčičky nemusely bát - aby se mohly opřít, spolehnout a věřit. Aby mohly vyrůst v radostné bezstarostnosti. Aby se nemusely chovat dospěle už od čtyř let.

A tak nám tu začal růst mocný manažer. Režisér. Odborník. Mentor. Optimalizátor. Jen málo věcí v našem životě bylo vedeno jinou motivací. Učení, studium, akademické práce. Volba povolání, poslání. Od režírování divadla v první třídě, přes časopisy, didaktické pomůcky, choreografické kousky, skautské vedení, pořádání akcí, připomínkování kvality studia na všech stupních, pořádání táborů, až po systematizaci podpory nadání, školní mentoring, snahu zlepšit porodnice a blázince, organizaci práce, didaktické kreace, psaní na Forendors. To vše s hlubokým přesvědčením (či slepou umanutostí), že když dosáhnu nejlepší kvality a kompetentnosti, tak mě lidi uslyší. A budou spolupracovat. Pomohou nám opravovat a optimalizovat. Že se s námi budou radovat z toho, že je možné dělat věci míň blbě.

Teprve teď mi, Aljuško, došlo, že to nedokážu. Vím, slíbila jsem to. Ale svět prostě není dost rozumný. Ani natolik, že by byl ochoten uznat kvalitu a rozlišit ji od nekvality. Natož aby měl funkční nástroje, jak zakročit proti nekvalitě a nekompetentnosti. Lidé si vybírají, koho vyslechnou, podle jiných parametrů, než je kvalita předávaného obsahu - dokonce nestačí ani kvalita podání. Kvůli své sociální přirozenosti raději přijmou návrh kamaráda (nebo studii od známé organizace), než efektivnější řešení od člověka, kterému moc nerozumí.

Jsem tu s Tebou, Aljuško, ale nejsem tu s řešením, které si tolik přejeme najít. Funkční prostředí si nelze zasloužit. Žádnou pilnou prací ho nejde vystavět. Ani perfektně vednou advokacií si ho nelze vydobýt. Lidé jsou opravdu tak hloupí, jak jsme se obávaly, a nestojí o pomoc. Jim to takhle stačí. Nikdy nebudou brát ohledy na malé holčičky, které potřebují spolehlivý, bezpečný a logicky organizovaný systém. Nevidí k tomu prostě žádný důvod. To, o co jsme se TOLIK snažily, bylo od začátku odsouzeno k neúspěchu. Ke zbytečnému opakovanému vyhoření.

Slyším Tě, Aljuško. Vnímám, že v takovém světě nechceš žít. Hluboce tomu rozumím. Kdo by chtěl žít ve světě, který nefunguje? V systému, který není dostatečně funkčně propojený na to, aby vůbec dávalo smysl se o cokoli snažit?

Ano, obelhali nás, aby nás donutili žít, snažit se, zlepšovat se, studovat, pracovat. Nutit holčičku žít, jen aby neodvradně doputovala do špatně seřízeného mlýnku na maso, je lumpárna. Slyším, jak zuříš, když samy obelháváme další a další nešťastné holčičky, že má cenu to všechno podstupovat. Vršíme lež na lež a podvod na podvod. Hlavně aby cenné holčičky neutekly gargantuovskému systému, který o ně vlastně nestojí. Jako mozkomor chce vysát jejich energii do poslední kapky aniž by jim dal prostor něco zlepšit, otisknout do světa něco hodnotného ze své originality. Je to drak, co žere princezny. Ty nejodvážnější nejvíc.

• Na Huxleyho antiutopii Brave New World přecijen je cosi fascinujícího. Má všechny rasové, masové a jinak nesvobodné rysy současné civilizace, ale narozdíl od ní velmi dobře FUNGUJE. Je efektivní. Huxley to podává jako “něco za něco”. Ale my platíme tu cenu aniž bychom dostávali tu část s jistotama, hladkým fungováním a elegantní efektivitou.

• Yudkowského Harry Potter je zrovna taková pohádka, kterou si nebohý Eliezer hojí rány z toho, že mimo fikci sám nemá tu moc. Funkční svět je možné vymyslet. Dá se i hezky namodelovat. Ale bohužel, Charlesi, není (nejen silami malé holčičky, ale ani mocí mimořádně kompetentní ženy) nastolitelný.

Nakonec s Tebou, Aljuško, souhlasím, že nemá smysl se tolik snažit. Přesto mám občas pocit, že existuje nějaký důvod žít, který jsme ve čtyřech letech neznaly. Ne pro něco. Prostě jenom přežívat od příjemnosti k příjemnosti. Plynout v meditativním soustředění na jednu práci. Funkční systémy vytvářet doma a na zahradě. Optimalizovat si doma dostupnost všech materiálů, nití, nářadí, přísad do vaření. Vypracovat nejlepší způsob automatického zavlažování a výživy rostlinek. Svou energii světu venku dávkovat jen kapačkou. Jen na vyžádání. Jen dokud mám pozitivní zpětnou vazbu. Tak, abych si vydělala na údržbu svého domova a zahrady. 

Na kolik procent tomu věřím? Tak maximálně 60. Ale i těch 60 % je víc, než nic. Pojďme se spolu snažit vytvářet malé bezpečí, kapesní ekosystémy, jednotlivé funkční bližní vztahy. Zatím. Než se najde něco, co nám oběma bude připadat hodné našeho úsilí. Dohoduto?