Puberta
a dospívání
s VMI

Puberta a dospívání s VMI

Jak se vejít do nového těla ... a čerstvě dorzálého geniálního mozku?

Tak jo. Máme za sebou dětství. Uff! Dítě už ví, kde se berou děti, proč se chodí do školy a že když se řekne „za pět minut odcházíme“, neznamená to vždycky, že začne hledat ponožku, kterou má na noze. Umí číst, většinou se samo nají, někdy dokonce samo najde cestu domů. 🏅🏆✌️

A právě ve chvíli, kdy by člověk mohl začít sklízet první plody výchovného snažení, se z něj stane puberťák. 🧟‍♂️
Ale to my víme! Známe přece příručky! Puberta je když ... Eh, že ono to zase bude nějak jinak? 

Ano. A ne. 🤪 Puberta nadaných je specifická tím, že je ještě divočeji rozmanitá, než u normíků. Čekáte ránu z jedné strany. A on přijde kopanec. Jiný a odjinud. Tak bych si dovolila tvrdi, že skoro zásadně vždycky do živého a nepřipraveného...

Tělo začne dělat věci. (Sure.) Obličej se promění v nevyžádaný experimentální projekt mazových žláz. (Sure.) Z milého dítěte, které se ještě nedávno chtělo držet za ruku, je někdo, kdo vám na otázku „Jak ses měl?“ odpoví pohledem, jenž by dokázal rozpustit beton. (Skoro sure.) A pak odejde do pokoje, kde bude tři hodiny sledovat videa o astrofyzice, lakovat si nehty, hrát počítačovou hru, psát politický manifest, poslouchat hudbu, brečet a tvrdit, že nic nedělá. (Or whatever...)

Období puberty a dospívání se často popisuje jako problém, který je potřeba nějak přežít. U mimořádně nadaných a vysoce intenzivních lidí to neberte obrazně. Ne proto, že by každý nadaný dospívající musel zákonitě projít depresí, závislostí, poruchami příjmu potravy nebo dramatickým útěkem z domova. Jde o to, že vysoká intenzita může opravdu vytvořit takovou "pubertu na steroidech". Pamatujete, jak jsme si kdysi říkali, že VMI posiluje všechny funkce mozku (stačí si v učebnici najít všechny funkce mozku a dostanete kompletní seznam nadaných odlišností)? Tak s pubertou je to stejné. Když si najdete, co všechno se dramaticky mění, dozvíte se, že nadáněti budou s mnohem větší důrazností budovány a přestavovány: tělo, mozek, vztahy, sebeobraz, potřeba autonomie, sexualita, morálka, budoucnost a otázka, zda vůbec stojí za to být tím člověkem, kterým se pomalu stávám.

Adolescence je podle Světové zdravotnické organizace období mezi desátým a devatenáctým rokem. Je to fáze rychlého tělesného, kognitivního a psychosociálního růstu, která ovlivňuje, jak člověk cítí, přemýšlí, rozhoduje se a vstupuje do světa. [1] U nadaných někdy začne extrémně brzy (zvlášť holčiky v chronickém stresu). Ovšem opět tu máme i druhý extrém, kdy si poctivě počkají do patnáci (častěji hoši, kterým se "nechtělo" i do dřívějších fází). Někdy to vypadá ze začátku dobře a pak se to zvrhne, někdy naopak. U malé části nadaných vzniká iluze, že vlastně nikdy pořádně pubertou neprošli. Některá témata se objeví najednou, jiná se vracejí ve vlnách. Reálná vývojová tabulka nadaných je grafikon Českých drah (doručený Českou poštou s pomocí free verze generativní AI).

Tři vývojové úkoly na jednu hlavu. A tělo.

Když jsme mluvili o dětství, šlo především o postupné budování důvěry, autonomie, kompetence a vlastní hodnoty. Dítě se učilo: Jsem skutečné. Moje potřeby dávají smysl. Umím něco ovlivnit. Něco dokážu. Někam patřím.

Dospívání na to navazuje otázkou, která je už nápadně komplikovanější:

Kdo jsem, když už nejsem jen tím, koho vymodelovali ostatní, ale ještě nejsem schopné samo sebe plně uživit, chránit a vypravit do světa?

Erikson v tomto období zdůrazňuje zásadní (!!!) konflikt identity a zmatení rolí. Objevit se to má u všech, ale u nadaných to bývá FAKT VOBROVSKÝ. Proč? Protože mnohem častěji sahají po nouzových strategiích přežití, které blokují rozvoj identity. A zatraceně často jsou v nich až po uši. 

(Máte-li je v živé paměti a plném uvědomění, můžete následující příklady přeskočit.)

1. Perfekcionismus: „Budu bezchybný, a tím pádem v bezpečí.“

Perfekcionismus nahrazuje osobnost maskou bezchybnosti.

Člověk nemusí zjišťovat, co chce, co cítí, co potřebuje nebo kým je. Stačí, když bude bezchybný. Když bude odvádět nejčistší práci, bude mít nejlépe uklizený svět venku i vevnitř.

Zástupným úkolem se stane:

Dosáhnout takové úrovně, aby už nebylo za co mě pokárat (a odvrhnout).

To je samozřejmě nesplnitelný úkol. Nejen proto, že bezchybnost neexistuje. Také proto, že člověk přestává žít a začne se permanentně kontrolovat. Každá chyba ohrožuje nejen výsledek, ale celou identitu.

Perfekcionistický člověk se neptá:

• Co mě zajímá?

• Co je pro mě pravdivé?

• Jaký život chci?

• Co potřebuji rozvíjet?

Ptá se:

• Je to dost dobré?

• Neztrapnila jsem se?

• Nezjistí někdo, že na to nemám?

• Kolik ještě musím přidat?

Chápem. Do jisté míry známe z vlastní zkušenosti. A teď si představme, jak do toho vtrhne puberta. 

V první řadě se člověku otevírá svět, v němž už nejde stíhat všechno se vším všudy. Už tu není prvostupňová paní učitelka, co hlídala celkovou zátěž. Lze se začít workoholicky upracovávat k smrti. 

Tělo se mění a občas už neunese úplně všechnu zátěž beze ztráty kytičky. Kdo potřebuje všechno perfektní, začne své tělo zpravidla nenávidět. Protože prostě nikdy není perfektní. A narozdíl od výsledků práce nepomůže zůstat kvůli tomu celou noc vzhůru a makat.

Když se pak dospívání zeptá, kdo skutečně jsi, nacházíme osobnost malinkou a zcela potlačenou. Nikdo se na to nikdy neptal. Všechen vývojový drajv byl promrhán snahou odevzdávat dokonalé výsledky, vypadat dokonale, jednat dokonale a budovat svůj vnější obraz dokonalosti. Vevnitř je jen mučený impostor.

2. Maskování: „Budu jako ostatní, aby mě nechali na pokoji.“

Maskování nahrazuje osobnost nenápadností a umělou sociální kompatibilitou.

Člověk zmenšuje své zájmy, emoce, rychlost, přesnost, zvláštnosti i potřeby. Pozoruje okolí a snaží se odhadnout, jaký projev bude přijatelný. Nejde už o otázku „Kdo jsem?“, ale:

Jak mám vypadat a jednat, aby se mnou ostatní neměli problém?

Zástupným úkolem je stát se dobře fungující napodobeninou člověka, kterého okolí očekává.

Maskující se nadaný člověk rozhodně neexperimentuje se svou odlišností nebo mimořádností. Hledá jen cestu k tomu, aby na TO nikdo nepřišel.

Není divu, že se osobnost a identita nerozvine. (A následně nemohou fungovat vztahy.) Člověk nemůže zažívat hlubokou sounáležitost, když nikdo ve skutečnosti nepotkává jeho samotného.

Maskování je obzvlášť nebezpečné v dospívání, kdy je potřeba někam patřit mimořádně silná. Dospívající může dospět k závěru, že autentická verze jeho osobnosti není pro vztahy použitelná. (No, není. Protože je nerozvinutá.) Léta pak bojuje s tím, že dospělou identitu jednoduše nelze budovat jen podle toho, jaké chování nejlépe prochází sociální kontrolou.

3. Role místo identity: „Budu někým užitečným.“

Tahle nouzová strategie je samozřejmě epicentrem našeho pubertálního problému s nevybudovanou osobností.
Dítě nehledá sebe, ale roli, ve které bude čitelný a přijatelný pro ostatní. Stane se:

• třídním géniem;

• třídním šaškem;

• vždy nejlepším sportovcem;

• opravářem a IT guru;

• pečovatelem o ostatní;

• člověkem, který všechny vyslechne;

• člověkem, který všechno zařídí;

• člověkem, který je vždycky silný...

Zástupný úkol zní:

Najdu si funkci, kterou společenství potřebuje, a tím si zajistím právo existovat.

Role může být velmi úspěšná. Může přinášet uznání, popularitu, respekt i reálnou užitečnost. 

Typický kolaps v pubertě a dospívání nastává, když mě společenství přestane potřebovat a/nebo uznávat. Když už v té své specializaci přestanu být nejlepší. Například když se začne proměňovat tělo a sportovní výkony nejsou, co bývaly, ani když trénuju co mi síly stačí. Jindy je to úraz. Nebo naopak setkání s lidmi, kteří jsou v mé roli mnohem dál. Například díky tomu, že to nedělají na sílu, ale z radosti (emergent energy).

Jakmile role přestane fungovat, osobnost nemá o co se opřít. Ztráta výkonu, skupiny, fyzické síly, oboru, zaměstnání nebo obdivu pak může způsobit skutečný rozpad identity.
Nejsem-li "nejlepší počtář", "nejlepší fotbalista", "ta, co vyždycky všem pomůže", kdo vlastně jsem?

4. Hyperanalýza a racionální odstup: „Když všechno pochopím, nic mě nezraní.“

Tady člověk nahrazuje prožívání rozumovým porozuměním. To na první pohled nezní, jako riziko pro nedostatečně utvořenou osobnost. Jenže i tady je riziko. Pokud dlouhodobě žije jako pozorovatel, není plně angažovaným účastníkem. Ani ve svém vlastním osobnostním vývoji.

Nejpozději v pubertě se definitivně zlomí iluze, že lze "umět svět zpaměti" a tím se chránit. Člověk s touto nouzovou strategií sice nepřichází o svou falešnou osobnost. Ale přichází o zásadní oporu ve strategii, jejíž pomocí se snažil chaos světa nějak kočírovat.

5. Stažení do vnitřního světa: „Tady uvnitř jsem to skutečně já.“

Únik do vnitřního světa nemusí být patologický. Může být zdrojem tvořivosti, radosti i skutečné autonomie. Problém nastává ve chvíli, kdy se vnitřní svět stane jediným místem, kde člověk dovolí své osobnosti existovat.

Zástupný úkol potom zní:

Vybuduji si tak bohatý vnitřní svět, že už nebudu nikoho potřebovat.

Člověk uteče do knih, her, fantazie, vědy, umění, techniky, zahrady, zvířat nebo vlastních projektů. Tam je skutečně svobodný. Nemusí překládat své zájmy, nemusí se přizpůsobovat, nemusí snášet sociální hloupost.

Jenže současně se může přestat učit, jak svou osobnost přenášet do vztahů a sdíleného světa.

Vnitřní svět se postupně stane nejen útočištěm, ale i důkazem, že vnější svět nemá cenu. Člověk pak není autentický ve vztahu. Je autentický pouze sám pro sebe. Což může fungovat po velkou část dětství. Ale pubertální potřeby a adolescentní nutnost funkčně se vztahovat ke světu tak naplnit nelze.

6. Vzdor a rebelie: „Když mě nepřijmete, tak si to vypijete.“

Rebelie může být výrazem silné potřeby autonomie a spravedlnosti. Nadaný člověk často opravdu vidí pokrytectví, nespravedlnost nebo nesmyslnost pravidel dříve než jeho okolí. A s pubertou ten vnitřní hlas morálky mnohdy sílí až k nesnesení.

Nouzová strategie vzniká tehdy, když se ze zdravého držení hodnot a postojů stane permanentní opozice nebo přímo agrese.

Zástupný úkol je:

Nebýt jako oni. Nikdy neustoupit. Nikdy nepřiznat slabost. 

Rebel potom nebuduje osobnost opřenou o své hodnoty. Vymezuje se proti okolí. Ví přesně, co odmítá, ale méně už ví, čím konstruktivním chce přispět.

Jeho sebeobraz závisí na existenci nepřítele. Kdyby zmizely hloupé autority, nespravedlivé instituce, pokrytci, školní dozorci nebo zlí kapitalisté zůstala by otázka:

Kdo jsem, když zrovna proti něčemu nebojuji?

Tahle strategie je často velmi silná u nadaných dospívajících, kteří už nechtějí být přijatelní za cenu sebe-zrady. Jejich vymezení se je svým způsobem přirozené. Nebezpečné je až to, když se z odporu stane hlavní forma sebevyjádření.

7. Zachránce: „Když budu potřebný, tak mě neopustí.“

Zachraňování druhých může být přímým důsledkem vysoké empatie a silného morálního citu. Ale také může být způsobem, jak se vyhnout vlastnímu životu.

Zástupný úkol zní:

Budu tak užitečný pro ostatní, že nebudu muset řešit, kdo jsem já.

Zachránce pomáhá, radí, vysvětluje, pečuje, organizuje a absorbuje cizí krize. Je velmi potřebný. Často také velmi vyčerpaný a vnitřně prázdný. Nebo přinejmenším hodně nestabilní.

Jeho vlastní přání se odkládají na neurčito. Vlastní život se bude řešit, až budou všichni ostatní v pořádku.

Zachráncovská role může být zvlášť svůdná pro děti, které doma předčasně převzaly zodpovědnost za emoční stav dospělých. V dospívání pak vypadají velmi zralé — protože skutečně nesou víc než jejich vrstevníci — ale jejich zralost je částečně zástupná. Není to ještě svobodná péče. Je to povinnost být nenahraditelný.
V patnácti si člověk může docela zdravě hrát na zodpovědnost, například ve školním projektu nebo vedením skautské družiny. Neměl by ale nést na svých bedrech všechnu tíhu světa. Ani subjektivně ne. Ztratil by tu lehkost tolik potřebnou pro hravé sebe-hledání.

8. Excelence: „Vítězím, tedy jsem.“

Tohle je příbuzná, ale trochu jiná strategie než obyčejný perfekcionismus. Nejde jen o to být bezchybný. Jde o to proměnit celý život v projekt excelence.

Zástupným úkolem se stane:

Musím všechno vyhrát, abych konečně ospravedlnil moji (náročnější) existenci.

Člověk už si stačil všimnout, že má specifické potřeby, a snaží se udržet si nadanou nálepku tím, že vždy naprosto zdrtí konkurenci. Aby dokázal, že má na tu podporu, která mu byla věnována, nárok. Že jsme se nespletli. Že je opravdu nadaný. Že je dobrá investice. Místo hledání sebe sama uvízne v krysím závodě dokazování své excelence.

Tahle strategie může zvenku vypadat jako úžasná motivace. Zevnitř je to vleklá krize identity. Dokud exceluji, nemusím se ptát, jestli mám právo chtít obyčejné věci: odpočinek, péči, radost, bezpečí, toleranci.

9. Oběť a bezmoc: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“

Dlouhodobá neschopnost uznat své právo na žití může vést k rezignaci. Člověk si vytvoří identitu někoho, komu svět nerozumí, kdo má příliš těžký život, kdo nemůže nic změnit, za nic nemůže a je postižený.

Často je jeho utrpení skutečné. Strategie spočívá v tom, že své neštěstí používá jako záminku, proč na sobě nepracovat.

Zástupný úkol:

Dokázat, že můj život je nehratelný, nežitelný.

Výhodou je ochrana před další odpovědností a před možností znovu selhat. Cenou je negativní sebeobraz. Člověk zůstává fixovaný k negativní masce, kterou viděl v pokřiveném zrcadle.

Co mají všechny tyto strategie společného?

Všechny nahrazují otázku „Kdo jsem?“ otázkou, která se dá snáz zodpovědět:

• Jsem ten, kdo je vždy perfektní.

• Jsem ten, kdo se přizpůsobí.

• Jsem ten, kdo je ostře proti!

• Jsem ten, kdo tomu rozumí.

• Jsem ten, co si vystačí sám.

• Jsem ten, kdo se o vás postará.

• Jsem ten, kdo vždycky vyhraje.

• Jsem ten nejhorší, komu všichni ubližují.

Nouzová strategie není vždycky apriori špatně. Někdy to pomůže. Pravděpodobně vznikla, aby chránila něco velmi důležitého. Jenže to, co člověka v dětství zachránilo, se v dospívání stává tou nejhorší pastí na mamuty.

Dá se říct, že hrát roli je často jednodušší, než budovat a prosazovat vlastní osobnost. Role má pravidla. Přináší zpětnou vazbu. Dá se trénovat. Dá se měřit. Dá se obhájit před ostatními. Je to falešné bezpečí známého způsobu fungování.

Práce na hledání vlastní osobnosti je dřina. Je to loupání vrstev cibule. U kterého se často pláče. Je to vlastně podstata pozitivní dezintegrace. A to, co najdete, není vždycky okolím přijímáno s radostí a pochopením. Můžete si tím zkomplikovat přijetí, které je zrovna v pubertálním věku pro člověka vysokou prioritou.

Zároveň vyžaduje určitou lehkost a hravost. Což se s tou dřinou a bolestí kloubí dost těžko. Protože v pubertě máme velkou tendenci brát se zatraceně vážně. (Divadlo, impro, LARP a dramaterapie nejsou vůbec blbý nápad.)

Cílem není nouzovou masku najednou násilně strhnout. Cílem je postupně vytvořit takové podmínky, aby už nemusela držet svět na sílu pohromadě. Aby perfekcionista směl chybovat, maskující se člověk směl být viděn, rebel směl být zranitelný, analytik směl cítit, samotář směl hledat vztah a zachránce směl žít i tehdy, když zrovna nikoho nezachraňuje.

Teprve potom má šanci vzniknout osobnost, která není jen dobře fungující nouzovou odpovědí na nepřijatelné prostředí. Ale ... cožeto? Jo. Sama sebou.

Neznamená to, že každý dospívající musí do osmnácti let vyřešit svou osobnost, politickou orientaci, sexuální identitu, povolání, duchovní směr a optimální značku deodorantu. Jen je potřeba v tomhle věku celý ten hledací - pokusný a omylný - cirkus rozehrát.

Celou dobu poslední a teď mám náskok?

V pubertě se začne ukazovat, jak hloupý mýtus je celá ta teorie o rozumové předběhnutosti a emoční opožděnosti. U lidí s VMI prostě rozumové i emoční struktury pracují výrazně intenzivněji a dávají rozumově i emočně silnější a komplexnější výstupy. To, že okolí hodnotí komplexní rozumový záměr jako pozitivní a komplexní emoční výstup jako problém, ne asynchronní vývoj. 

Nadaný dospívající může prožívat klimatickou krizi, politickou situaci i vlastní pády v několika vrstvách najednou. Stejně tak může intenzivně prožívat ztrátu, nespravedlnost, odmítnutí nebo morální konflikt. Emoční síla se nedá překládat jako menší zralost. Ta nálož, se kterou se mladý nadaný vypořádává je obrovská. V závodě o nejlepšího sebe-regulátora má opravdu velký handicap. Proč není v závodu na 100 metrů první, když je tak rychlý? Protože startoval ze sousední čtvrti.

Vývoj seberegulace a zdravé práce s emocemi bývá u nadaných delší a spletitější proto, že cesta je delší. Ne proto, že by byli retardovaní. Nadaný člověk nemá méně vyvinuté emoce. Učí se zacházet s emocemi, které jsou často rozvětvenější, hlubší a propojenější s celým jeho obrazem světa. Učí se skloubit, že může rozumět pěti protichůdným pravdám současně a k tomu musí na osmou do školy, kam nechce a kde ho nechtějí.

Celé dětství na něj navíc bývá vyvíjen mimořádný tlak, aby vypadal normálně. Reagoval normálně. Mnoho energie tak nevkládá do rozvoje zdravého prožívání, ale do maskování nebo překladu svého prožívání do přijatelné podoby. To může zvenku vypadat jako nezralost, zatímco uvnitř probíhá velmi intenzivní práce na sobě.

Kolem čtrnáctého a patnáctého roku se u nadaných dospívajících vrcholí proces propojování rozumových a emočních center v mozku. Ale ejhle! Nenastalo jen prosté „dohnání vrstevníků“. Teď se teprve ukáže, kolik toho mají za svou delší cestu odmakáno. Ve chvíli, kdy ostatní pod náporem biochemických a sociálních změn teprve zjišťují, že emoce mohou být zpropadeně náročné, nadaný dospívající mnohdy jen konstatuje: „Ano, cítím, jak se ve mně odehrává puberta. Je to silné. Ale extrémní střídání emocí já znám. To vydržím.“

Tohle propojení samozřejmě nemusí nastat hladce. A u všech neprobíhá stejně. Pokud však nastane, může být výsledkem zralost, ke které se mnoho lidí nedopracuje ani v pozdější dospělosti. Ne proto, že by nadaní měli výhodu. Naopak. Je to proto, že museli už tak brzo pořádně zabojovat s něčím, co společnost označila za nevýhodu.

Je to vlastně pozitivní dezintegrace v praxi. Staré způsoby fungování přestávají stačit, osobnost se rozpadá na části, které se musí nově uspořádat, a z této práce vzniká vyšší integrace. Někdy je tato cesta vynucená. To, že byla vynucená, neznamená, že její výsledek není skutečný.

Jedna z nejdůležitějších vět, kterou by měli dospělí v tomto období znát, proto zní:

Emoční intenzita není opak rozumu. Je to druhá polovina mimořádného nadání.

Puberta není jen hormonální počasí

O pubertě se mluví, jako by šlo o období, kdy hormony vlezou do těla a začnou tam náhodně a bez dozoru mačkat všechny knoflíky. Něco na tom je, ale je to hrubě neúplné.

Puberta je především tělesná přestavba. Dospívání je širší psychologický a sociální proces. Člověk se mění fyzicky, ale zároveň se učí obývat vlastní tělo, snášet jeho proměnlivost, vytvářet si vůči němu vztah a rozhodovat, co s ním bude dělat. Mění se jeho prožitek soukromí, způsob oblékání, pohyb v prostoru, vztah k doteku, sexualitě, jídlu a spánku. To všechno se odehrává před zraky vrstevníků, kteří jsou často stejně vyděšení a stejně odhodlaní tvářit se, že naprosto přesně vědí, co dělají. Že jsou kůl a nad věcí.

Dospělí zde často dělají dvě chyby. Buď změny těla zesměšní, bagatelizují a chovají se jako by bylo málem neslušné se o nich bavit. Nebo se pokusí tělo převzít do správy: budou komentovat váhu, pokožku, ochlupení, oblečení, držení těla, hygienu a sexuální projevy tak často, až dospívajícího totálně znechutí.

Pomoc vypadá jinak. Nabídnout informace. Zajistit soukromí. Nechat dospívajícího rozhodovat o věcech, které jsou skutečně jeho. Konsent a tydle vidle. Vysvětlit, co je běžné a co už stojí za konzultaci s někým blízkým, případně s lékařkou nebo lékařem. Netrestat tělo za to, že se mění. A pokud se objeví intenzivní odpor k vlastnímu tělu, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, náhlé změny hmotnosti nebo výrazná úzkost, neřešit to domácím kázáním o zdravém životním stylu. I když jsme fakt dělali, co jsme mohli, pravděpodobnost, že nadané dítě přecijen nějaké vyhnance a agresivní ochránce z dětství má, je velká. A tyhle velké psychosomatické proměny je někdy prostě nabudí až do úplně godzilích rozměrů.
Zvědomme si, že tělo je místo, kde bude ten člověk bydlet celý život. Je zatraceně důležité, aby ho znal a měl ho rád.

Čím víc se nadáním zabývám, tím víc jsem přesvědčená, že vnitřně prožívaný 3. faktor patří do tématu těla. Fakt. (Viz Damasiovic kongeniální dílo On The Nature of Consciousness.)
Jako každý puberťák prožívá nadaný ten obrovský tlak zvenčí. Ale do toho na něj jeho vlastní tělo somaticky a psychicky řve, že hlavně musí být sám sebou. A to vytváří vnitřní bouři na druhou. Nad rámec hormonů a emocí, které řeší i ostatní. 

Nejvíc je to vidět na tom, jak strašně intenzivně nadaní řeší svou genderovou a sexuální identitu. Autenticitu. Není náhodou, že je mezi queer lidmi naprostá převaha lidí nadaných. Možná je ve své podstatě nějak queer každý druhý člověk. Ale naprostá většina z nich se to o sobě nikdy nedozví. Nebo necítí potřebu si to přiznat. Protože jejich vnitřní hlas, 3. faktor, tichoučce šeptá. Třeba se jim jednou za rok zdá o tom, že jsou trans. Ale to je všechno. Společenský 2. faktor je naprosto s jistotou přesvědčí, že pohlaví se přece zjišťuje pohledem do kalhot a za partnera mají mít toho, kdo k tomu vybavení jejich kalhot mechanicky pasuje. Nějaké vnitřní hlasy jsou pro blázny. Zatímco na queer dospívajícího vnitřní hlas řve jak amplión, kdykoli někdo naschvál nerespektuje jejich zájmena.

Ve všech podcastech o nadání je queer identita obrovským tématem. Víc nebo míň podprahově. Víc nebo míň propojeně s vysokou intenzitou prožívání. (V těch z USA je podobným "stálým hostem" ještě téma black brilliance neboli nutnosti protežovat nadané lidi tmavé pleti kvůli celospolečenské vině za jejich útlak.)

Pařit a patřit!

Když je člověku pět, chce být velký. Když je mu deset, chce být dobrý. Když je mu třináct, chce být hodnotný. A když je mu šestnáct, chce být jedinečný přesně takovým způsobem, který jeho referenční skupina právě uznává. 🥦

Tohle je důvod, proč dospívající může jeden den hrdě vyprávět o své odlišnosti a druhý den popřít všechno, co se jí týká. V období adolescence je potřeba patřit do skupiny obrovská. Člověk může na chvíli potřebovat být stejný, aby zjistil, kdo vlastně je.

Pro nadané dospívající je to často bolestivé. V dětství může být odlišnost ještě tolerovaná jako roztomilá zvláštnost. Ve starším školním věku se z ní stává sociální měna. Kdo je příliš chytrý, příliš zaujatý, příliš citlivý, příliš přesný, příliš hlasitý, příliš tichý nebo příliš nadšený, může rychle zjistit, že skupina má pro originalitu hranice. A ty hranice se mění podle toho, zda je zrovna cool být chytrá, ekologická, emoční, ironická, sportovní nebo úplně apatická.

Francouzská psycholožka Jeanne Siaud-Facchin upozorňuje, že v dospívání je velmi silná potřeba být jako ostatní a že nadané dítě může svou odlišnost, včetně samotného nadání, začít odmítat. [4] Pokud si do puberty nenajde alespoň jednu referenční skupinu, kde může být současně přijímané i neobyčejné, může sociální nepřijetí přejít v nepřijetí sebe sama.

Nadaný dospívající maskuje jinak, než dítě. Dělá hloupější vtipy, než jaké ho skutečně baví. Přestane ukazovat druhým své knížky, mluvit o svých zájmech nebo sdílet, co vytvořil. V dívčím kolektivu je třeba řešit make up, módu a hubnutí. V chlapeckém kolektivu zkouší přehlušit zranitelnost a citlivost posilováním, ironií nebo agresivitou. Ve smíšené společnosti je prostě příznakem drsnosti energeťák, vapo nebo sledování opravdu krutých seriálů. Nejde o univerzální pravidlo, ale o obvyklé způsoby, jak se mladí snaží přežít sociální tlak.

Někteří se stáhnou. Někdo se přidá k partě, jejíž hodnoty mu vlastně nesedí. Jsou i tací, co začnou svou inteligenci používat proti sobě i ostatním. Některé se naučí být tak dokonale adaptované, že dospělí dlouho nepoznají, jakou cenu za to platí.

Dospěláci, nepouštějte své děti předčasně. Ani když už je jim patnáct, mají partu a pro vás mají jen vykloubený pohled v očích. Jistotu, že mají u vás otevřenou náruč, budou potřebovat ještě hodně, hodně dlouho.

To neznamená, že dospívající může všem říkat všechno, chovat se jakkoli a odmítat základní pravidla soužití. Autenticita a přijetí nejsou šeky na bezohlednost. Občas se ale požadavky musejí smrsknout na to, že jo máme rádi a opravdu nutně potřebujeme, aby neubližovala sobě ani ostatním.

Opouští-li mládě v tomto věku své dětské zájmy, kroužky a kolektivy, je dobré zkusit mu pinknout mentorku nebo mentora. Vzor a průvodce mimo rodinu. Nebo i nový kolektiv. Amatérské divadlo. Pěvecký sbor. Dílnu. Debatní klub. Fandom. Oddíl. Prostě aby mělo možnost zkoušet své štěstí i v jiných partách, než je školní třída a dream team hulící za stánkem.

Dva extrémy pubertálního projevu

U některých nadaných se puberta přežene prudce a rychle jako letní bouřka. Hádky, práskání dveří, hlasitý smích, zoufalý pláč, politické projevy u večeře, tři změny účesu během týdne, intenzivní zamilovanost, intenzivní nenávist, intenzivní návrat k intenzivnímu smíření.

U jiných se nestane skoro nic. Žádný viditelný vzdor. Žádné velké emoce. Žádné „nech mě být“. Dítě dál plní úkoly, chodí do školy a říká, že je všechno v pohodě. Jenom začne méně jíst, méně spát, méně mluvit, méně se smát. Nebo se přestane vracet domů vnitřně, i když fyzicky s námi sedí u stolu.

Oba scénáře mohou patřit ke zdravému dospívání. A oba mohou být zároveň signálem, že je to zrovna trochu moc.

A někdy je to vážně jízda ... velká empatie vůči celému lidstvu a nulová kapacita snést vlastního mladšího sourozence; několik hodin dokonale soustředěné práce a pak několik dní odmítání činnosti, proti které se mozek bezdůvodně vzpíná. Neochota batolecího regresu a vzápětí vyzrálá argumentace, která z toho dělá promyšlené 4D šachy na záchranu jsoucna.

Opakujme si, že intenzita není porucha. Není ale ani automaticky požehnání. Je to způsob, jakým nervový systém zpracovává podněty. Když má dostatečnou oporu, může se projevit jako tvořivost, vášeň, hluboká empatie, odvaha, analytická síla nebo mimořádná oddanost. (Třeba ne teď, ale jednou...) Když je přetížená, může vypadat jako výbuchy, úzkost, nespavost, impulzivita, perfekcionismus, závislost, nemoc nebo bezedná beznaděj.

Škola: problém nejsou úkoly, ale "immature jerks" kolem

U nadaných dětí bývá rizikem, že okolí obtíže přehlédne, protože stále podávají dobrý výkon. Výkon není totéž co zdraví. Ani jedničky, ani brilantní projekty, ani vysoké IQ nejsou důkazem, že je člověk v pořádku.

Tady je potřeba přiznat, že běžná rada „přidejme nadanému dítěti náročnější práci a pomozme mu s jeho seberegulací“ míří v pubertě často vedle. Ne že by přiměřená náročnost nebo podpora byly špatně. Jenže hlavní problém mimořádně nadaného dítěte na druhém stupni nebývá nedostatek pracovních listů. Bývá to nezralost vrstevníků a jejich nezájem o hloubku a komplexitu.

Dítě, které v sobě dlouhé roky buduje nadhled, se najednou každý den ocitne mezi lidmi, kteří jednají impulzivně, skupinově a bez schopnosti domyslet důsledky. Spolužáci se smějí krutosti, zaměňují sebejistotu za pravdu, trestají odlišnost, vyžadují konformitu a jsou upřímně přesvědčeni, že kdo vidí situaci jinak, je trapný. Pro nadaného dospívajícího to není jen „sociální výzva“. Je to každodenní kontakt s prostředím, které mu připadá nesnesitelně nezralé. Jako kousavý svetr. Chci se do přijetí party teple zachumlat, ale kdykoli to zkusím, je to k zešílení nepříjemné.

Ve čtvrté a páté třídě ještě mohl vnitřně vyjednávat mezi dvěma potřebami: udržet si lásku učitelky a současně se zavděčit kolektivu. Na druhém stupni se často dostane dál. Třetí faktor, vnitřní kompas autenticity, začne být silnější než potřeba být oblíbený. Dospívající už nechce být „hodný chytrý žák“, který se správně vejde do očekávání dospělých i spolužáků. Chce být pravdivý. I kdyby za to platil sociálním nepohodlím.

To je vývojově velký pokrok a sociálně často katastrofa.

Fakt nepomůže kázání, že má být tolerantnější k nezralosti ostatních. Potřebuje dospělé, kteří uznají, že sounáležitost má cenu a že ji nelze nahradit poučkou „buď sám sebou“. Potřebuje přístup k lidem, s nimiž nemusí svou komplexitu neustále zmenšovat. Potřebuje starší mentory, věkově smíšené skupiny, odborné komunity, skutečné spolupráce a příležitosti potkat vrstevníky, kteří nejsou vázáni jedinou třídou a její hierarchií.

Školní úpravy se v tomto věku mohou stát méně podstatnými než pohlídání sociálního ekosystému. Nadaný žák často nepotřebuje nálož ani úlevu od práce. Potřebuje, aby nemusel každý den investovat většinu své energie do přežití kolektivu, v němž je za odlišnost trestán. Měl by mít na výběr náročnou práci, ano. Ale hlavně potřebuje možnost pracovat s lidmi, kteří chápou, proč je ta práce důležitá.

Akcelerace, obohacení, individuální vzdělávací plán, online kurzy, odborné stáže nebo práce s mentorkou či mentorem mohou být skvělé. Jejich největší hodnota ale někdy nespočívá v učivu. Spočívá v tom, že dospívajícímu vytvoří alternativní sociální svět. Svět, v němž nemusí předstírat, že ho nezajímá, co ho zajímá, ani že mu připadá skvělý to, co mu reálně skvělý nepřipadá.

Dospělí by měli hlídat dvě věci současně. Za prvé, aby se z oprávněného znechucení nezralým kolektivem nestalo trvalé pohrdání normíky. Za druhé, aby se požadavek tolerance nezměnil v povinnost snášet šikanu, hloupost, krutost nebo každodenní sociální násilí. 

Škola by měla s dospívajícím sdílet odpovědnost za vzdělávání i za hledání vhodného prostředí. Neznamená to, že třináctileté dítě dostane klíče od celého systému a dospělí prohlásí, že od této chvíle je autonomní. Znamená to, že se učí poznávat své potřeby, pojmenovat je, vyjednávat o nich a rozhodovat, kde a s kým chce svou energii investovat.

„Pomoz mi, abych to dokázal samo“ zde znamená také: „Pomoz mi najít svět, v němž nemusím svou zralost předstírat ani za ni být trestán.“

 Spravedlnost, aktivismus a bolest ze světa

Nadaní dospívající často nevstupují do puberty pouze s otázkou „Kdo jsem?“. Přicházejí také s otázkou „Jak jste mohli dopustit, že svět (ne)funguje zrovna takhle?“

Vysoká citlivost se setká s informacemi, ke kterým má dnešní dítě přístup dříve, než má kapacitu je zpracovat. Války, klimatická krize, chudoba, diskriminace, násilí, smrt, pokrytectví, nezaměstnanost, AI nadvláda a bezmoc se dostávají do pokojíčku prostřednictvím telefonu. Inteligence dokáže rychle propojit jednotlivé příčiny. Imaginace vytvoří konkrétní obrazy. Empatie je vpustí dovnitř. A dospělí pak řeknou: „Vždyť jsi ještě dítě. Bav se, studuj a neřeš to.“

Jenže ono to řeší. A mnohdy má pravdu, že je na světě něco hluboce špatně. A že je to i jeho budoucnost.

Potřebuje-li někdo v tomto věku slyšet, že jeho citlivost není přehnaná, neznamená to potvrdit každou katastrofickou předpověď. Znamená to uznat, že vidí skutečný problém. Potom je potřeba přidat měřítko, hranice a konkrétní jednání.

„V tvém věku jsem řešila mnohem horší věci“ je obvykle pravdivé a současně k ničemu. Dospívající nepotřebuje soutěž v utrpení. Potřebuje, aby někdo unesl jeho utrpení, aniž by ho nafoukl nebo zmenšil.

Místo „nemysli na to“ lze říct: „Ano, tohle je vážné. Podívejme se, co o tom víme, co ovlivnit můžeš a co dnes ovlivnit nemůžeš.“
A koregulace: „Když tohle video vidím já, cítím nejdřív vztek a pak je mi úplně do breku. Hodím tam smutný emoji a jdu zkontrolovat, jestli máme zásoby vody na tři dny. Protože nic, než osobní připravenost nám nezbývá.“

Místo „zachraň celý svět“ je zdravější „vyber jednu věc, které se budeš věnovat tak, aby ti zůstala energie i na vlastní život“.

Aktivismus může být pro nadaného dospívajícího zdrojem identity, přátelství a smyslu. Může být také způsobem, jak se vyhýbat slzám marnosti. Poznáme to podle toho, zda angažovanost rozšiřuje život, nebo ho postupně požírá.

Co (možná) potřebuje slyšet samotný dospívající

Drahé pubošstvo,

Nemusíš teď s jistotou vědět, kdo jsi. Nemusíš se rozhodnout jednou provždy. Nemusíš najít svou jedinou vášeň, budoucí práci, definitivní styl, životní poslání ani odpověď na otázku, zda je existence objektivně dobrý nápad.

Musíš zkoušet. Můžeš měnit názor. Smíš něco opravdu milovat a později zjistit, že to nebylo pro tebe. Můžeš být nadaná nebo nadaný a přesto teď v ničem nevynikat. Můžeš být chytrá a současně zmatená a bezradná. Smíš rozumět světu a u toho nevědět, co dělat se sebou. To nejsou protiklady.

Nemusíš dokazovat svou hodnotu tím, že budeš výjimečná. Nemusíš ji dokazovat ani tím, že se budeš zmenšovat, aby se vedle tebe ostatní cítili líp.

Najdi si alespoň jedno místo, kde se nemusíš schovávat ani překládat do jazyka průměrnosti. Měj kolem sebe pár lidí, kterým můžeš říct, co se v tobě děje. Najdi si aspoň jednu činnost, při které nejsi jen výkonná, ale také naplno živá.

Hlídej si základní věci. Spánek není ztráta času. Jídlo není nepřítel. Pohyb není trest. Odpočinek se nedá odkládat na dobu, až pro sebe budeš dost dobrá. Tělo máš jen jedno. A budeš ho potřebovat. Vážně dlouho. Většině životních blbostí se pak zasměješ. Ale tělo si opatruj. Chraň ho nejen proti pádu z výšky a přejetí autem. Nezpůsobuj si otravu návykovejma látkama ani chronickým stresem. Nestojí to za to. Fakt. Místo v partě i vymezení proti společnosti se dá sehnat i bez dlouhodobých zdravotních následků. Tak se snaž.

Když se ti všechno v hlavě rozjede, zkus nejdřív snížit intenzitu vjemů, ne obracet vzhůru nohama celej život. Napij se vody. Najdi tichou místnost. Vypni sociální sítě. Někomu napiš nebo zavolej. Zkus pět minut velmi pomalu dýchat. Většina problémů těch pět minut počká. Neříkám, že ten problém není skutečný a velký. Ty potřebuješ zůstat naživu a v provozu, abys ho mohla řešit.

A jestli máš pocit, že už to sama nebo sám neutáhneš, řekni to dospělému, kterému nejvíc věříš. I když se bojíš, že to bude trapné. I když si myslíš, že tvůj problém není pro dospěláka dost velký. I když máš pocit, že bys měl zvládnout víc. Hledat pomoc není důkaz, že jsi selhala nebo selhal. Je to způsob, jak si půjčit kapacitu, kterou teď nemáš. Neboj. Najdeš způsob, jak jim poděkovat, až budeš mimo krizi.

Odlišnost není automaticky chyba.

Silné emoce se dají přežít a postupně regulovat.

Pomoc není ostuda a vztahy nejsou jen zdroj ohrožení.

Náročnost života a zdraví se nemusí navzájem vylučovat.

Můžeš být výjimečná a přitom nemusíš být pořád výkonná.

Identita není jedna nálepka, ale živý dlouhodobý proces.

Potřeba autonomie neznamená povinnost zvládnout všechno bez opory.

Svět není hotový výrobek. Je to nedodělaný projekt, do kterého můžeš přispět. A ne, není potřeba to celé spálit na uhel a postavit znova. 

Použité zdroje

[1]: https://www.who.int/health-topics/adolescent-health "WHO: Adolescent health"

[2]: https://nsuworks.nova.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=3598&context=tqr "Guthrie, K. H. (2019 ): Nothing is ever easy: Parent perceptions of intensity in their gifted adolescent children"

[3]: https://www.nimh.nih.gov/health/publications/the-teen-brain-7-things-to-know "NIMH: The Teen Brain: 7 Things to Know"

[4]: https://www.mimonadovna.cz/v%C5%A1e-o-nad%C3%A1n%C3%AD-a-vmi/v%C3%BDvojov%C3%A9-%C3%BAkoly-a-druh%C3%A9-d%C4%9Btstv%C3%AD "Kateřina Emer: Vývojové úkoly a druhé dětství"

[5]: https://www.nagc.org/news/validation-before-acceleration "NAGC: Validation Before Acceleration"

[6]: https://www.unicef.org/parenting/child-care/11-tips-communicating-your-teen "UNICEF: 11 tips for communicating with your teen"

[7]: https://www.unicef.org/parenting/mental-health/when-help-your-teen-find-mental-health-support "UNICEF: When to help your teen find mental health support"

[8]: https://drive.google.com/file/d/19j6KWPTtoGvFAFNtwPwAiB7Sem0a13ez/view "Kateřina Emer: Kritická období výchovy nadaného dítěte"