Zralá dospělost
a VMI

Nadání a vysoká intenzita ve zralém věku

Zvuková stopa.

V mém milovaném tanci pěti rytmů si lze (znovu)prožít narození, dětství, pubertu, dospělost a stáří. Ženy, s nimiž tančím, přišly s myšlenkou, že v jejich životě je ještě jedno dlouhé a důležité období. Už není jen panna, matka a stařena. Mezi dospělostí a stářím nastává v našich (nově) prodloužených životech ještě jedna mocná fáze. Připomíná zráním změklé ovoce, nejsladší, ovšem ještě bez kazu. Dovoluji si pro ni využít výraz “věk zralosti”. Začíná někde mezi 30 a 40 - když děti (nebo zájmy mládí) přestanou nesmlouvavě vyžadovat všechen náš volný čas. A uzavírá se odchodem do důchodu, kolem 65. roku.

(Pop)kulturně o tomto období asi nejčastěji slýcháme v souvislosti s “krizí středního věku”. Odejít z korporátu, koupit si motorku, vyměnit partnerku za mladší kus … ale asi nebude u nadaných ten nejčastější průběh. 😀

Roj zdrojů

Podle Eriksonova modelu je tématem této životní etapy “péče”, konfliktní otázkou je “produktivita vs. stagnace”, nejvýznamnější jsou naše vztahy v rámci domova a pracoviště. Existenciální otázkou by se Erik Erikson už ohlížel za životem a bilancoval. Což dělá zjevně moc rád - takže tomu věnuje klidně půl života. 🙂

Jennifer Harvey Sallin je zde o poznání míň ohlížecí a ptá se: “Dokážu svůj nadaný život plně rozvinout, aby vážně stál za to?”

Ve své parafrázi Jennifeřina článku doplňuji svou otázku: “Do jaké míry musí být tato generativita nadaného života spojena s užitečností pro společnost?”

Pomyslnou tabulku bych si dále dovolila obohatit o “past zralého věku”: Bereme-li si za vzor člověka, který je produktivní, úspěšný a šťastný, je snadné se mentálně smeknout a předpokládat, že tvrdá práce vede k úspěchu a úspěch pak automaticky vyústí ve štěstí. Tak, jako jsme v dospívání museli projít prozřením, že ani neomezený přísun sladkostí nevede k věčné blaženosti, musíme v dospělosti pochopit, že i radost z životního úspěchu je mrcha prchavá. Proč tomu tak je, důkladně rozebírá úžasná Laurie Santos z Yaleovy univerzity v online kurzu Science of Well-Being (dříve Science of Happiness), který bych ochotně označila za povinný kurz univerzity 2. věku.

Neurodivergentní notu a hluboký osobní tón do tématu vnášejí Emma Nicholson a Chris Wells. Na vlastních silných příbězích ukazují, jak moc odlišná je nadaná krize středního věku - jak hluboké pozitivní dezintegrace přináší zralá dospělost. 

Na konec rešerše - a na začátek děje - bych zde ráda odcitovala absolventskou řeč geniálního komika-filosofa Tima Minchina. Jeho “9 lekcí pro život” obsahuje naprostou většinu toho, co potřebujeme pro zdravé prožití zralého věku znát. Z celého vystoupení navíc vyzařuje třeskutě autentický mimořádně nadaný duch. Dovolila bych si říct: Za běhu venkoncem úspěšně integrovaná bouře extrémně vysoké intenzity probleskující generativní kreativitou. (Případně bych mohla velmi nedospěle zvolat: “Pikachu, volím si tebe!”⚡)

1. Nemusíš mít „Velký sen“

Vykašli se na hledání celoživotního poslání. Pokud budeš upřeně hledět jen na jeden vzdálený bod na obzoru, dost možná přehlédneš ty třpytivé příležitosti, pableskující v periferním vidění. Místo toho se s plným nasazením oddávej mikro-ambicím. Dělej skvěle to, co máš právě teď nadosah, a uvidíš, kam tě to dovede.

2. Nehledej štěstí

Štěstí je jako orgasmus – když se na něj budeš příliš soustředit, zmizí. Zaměstnej se raději tím, že budeš dělat šťastnými lidi kolem sebe. Často pak na štěstí narazíš, aniž bys ho naháněla. Evoluce nefandí trvalému štěstí. Trvale šťastní lidé vymřeli dřív, než předali své geny.

3. Pamatuj, jak velkou máš kliku

Uvědom si, že za každý svůj úspěch vděčíš z velké části náhodě. Nevybrala sis své geny, své rodiče ani místo, kde ses narodila. Dokonce ani ty části mozku, díky nimž dokážeš pořádně zabrat a posunout se výš, sis nevytvořila sama. Tahle pokora tě ochrání před pýchou a pomůže ti být laskavější k těm, kteří v „loterii osudu“ takové štěstí neměli.

4. Cvič!

Pečuj o své tělo! V proklatě dlouhém luxusním životě, který ti reálně hrozí, ho budeš zatraceně potřebovat. Běhej, dělej jógu, zvedej činky – cokoli, co ti do mozku napumpuje endorfiny. Myslím - tedy jsem. Běhám - tedy spím - tedy zvládám čelit existenciálním krizím.

5. Buď kritická ke svým názorům

“Názory jsou jako řiť. Každý má svůj.” Od řiti se ale liší tím, že svůj názor bys měla důkladně, pečlivě a vytrvale zkoumat a zpochybňovat. Nebuď přísná jen vůči názorům druhých. Rozpoznávej klamy, předsudky a slepé skvrny, které tě ovlivňují. Nepřestávej se ptát: “Proč si myslím to, co si myslím?”

(Nepohrdej vědou pro umění ani uměním pro vědu. Nevylučují se. Doplňují obraz.)

6. Buď učitelem!

Štědře se děl o všechno, co už víš. Učení je ten nejvznešenější způsob, jak udržet sebe i společnost v chodu a bránit je před úpadkem. I když zrovna nebudeš pracovat ve škole, prosím, buď učitelem! 

7. Definuj se tím, co miluješ

Nebuď člověkem, který se prezentuje jen tím, proti čemu bojuje nebo co nesnáší. Nestyď se být „pro-něco“. Mluv s nadšením o věcech, které tě fascinují, o umění, které tě dojímá, o lidech, kteří tě inspirují. Cynismus je možná vtipnější, ale nadšení je mocnější.

8. Respektuj lidi s menší mocí

Tvůj charakter se nepozná podle toho, jak se chováš k výše postaveným. Pozná se podle toho, jak jednáš s číšníkem, recepční nebo uklízečkou. Pokud se ke slabším chováš jako kretén, jsi kretén – bez ohledu na to, jak vysoko si stojíš.

9. Nepospíchej

Vesmír nemá žádnou předem stanovenou zápletku a je mu úplně jedno, že jsi zrovna na scéně. To ale není tragédie, je to svoboda. Protože život nemá žádný vyšší smysl, máš jedinečnou příležitost na něm zapracovat vlastníma rukama. Naplň svůj čas láskou, prací a věcmi, které tě hluboce těší. Nic víc v tom není.

Hudební intermezzo

Máte-li raději zpěvnou formu, doporučuji zavrtat se do díla Tima Minchina hlouběji a užít si integrovanou kongenialitu. Například prapodivná oslavná píseň k 50 letům opery v Sydney je myslím dobrý příkladem jeho schopnosti dialekticky rozebrat téma (životního) stylu.

Mimochodem, pokud si někdo myslíte, že oblíbenou píseň Prsa vynalezli Pavel Čadek, Michal Horák, případně autor textu pan Fenek (Matěj Klusáček), měli byste se seznámit s originálem právě od Tima Minchina. Ostatně, jistá rozervanost mezi vnitřní hloubkou a živočišným člověčenstvím, je zcela jistě rovněž součástí dnešního tématu. (A na srovnání obou písní je krásně vidět rozdíl mezi tématy mladé dospělosti a zralého věku! 🤓) Konec hrudního i hudebního intermezza. 

Objev nadání ve zralém věku

Může se zdát překvapivé, že zralý věk bývá tím, v němž spousta lidí objeví (a snad i přijme) svou nadanost. Poměrně typický je “pozdní” objev mimořádného nadání u žen - matek. Klasikou tohoto žánru je příběh hodné holčičky, která v dětství a dospívání hledala, jak naplnit přání a představy druhých, místo aby se učila být sama sebou. Teprve u vlastních dětí se pak stala svědkem toho, jaké by to bývalo bylo mohlo být, kdyby si dovolila vyrůstat podle svého vnitřního růstového programu. Postupně zjišťuje, že nemůže být svým dětem funkčním životním vzorem, pokud se alespoň nepokusí najít místo pro svou komplexní autenticitu. A tak ji děti nejen inspirují k hledání, ale vlastně i donutí k tomu, aby se naučila žít skutečně vlastní život.
(Na vícedenních školeních mentorů a koordinátorů v podpoře nadání se první den účastníci představovali svou profesí, druhý den se přiznávali, že jsou tu vlastně kvůli svým dětem a v závěru často v slzách objevovali, že pochopit nadání potřebují primárně kvůli sobě.)

Příběhy z anglicky mluvícího prostředí se od našich lišívají tím, že nadané děťátko sice bylo včas identifikováno, ale nikdo mu nevysvětlil, co vysoká intenzita a nadání se životem dělají. Proces zpracování ve zralém věku nazývají znovu-objevením a prožívají lítost za tím, kolik (desítek) let je společnost nechala bloudit v tmách (viz Conversations on Gifted Trauma a Positive Disintegration Podcast). V českém prostředí si nadaní lidé obvykle z dětství nesou buď nálepku “jedničkářky” nebo “sígra” (nezřídka i obojí zároveň). Pomalu už ale odrůstá i generace, která o svém nadání stihla cosi zaslechnout. Zatím jsme se ale z krizového vývoje nepoučili a nedaří se nám děti férově informovat a připravit na výzvy této neurodivergence. Co jsme si bohužel ze světa přenesli rychle a účinně, je komplikace celého procesu misdiagnózami - vysvětlováním jednotlivých projevů přílišností slovníkem psychiatrie. Dospělý nadaný se pak musí nejen propracovat k pochopení vlastního nadání, ale navíc ho čeká velká dřina s oloupáním několika vrstev diagnóz, kterými se mu psychiatrie (marně) snažila jeho nezapadání vysvětlit.

Zkusím tentokrát nepropadnout zoufalství ze závalu misdiagnóz a nastínit, co by se dělat dalo: Jednak bychom měli věnovat zvýšenou péči osvětě, aby děti a dospívající skutečně chápali, v čem jsou jiní a co to pro ně znamená. Druhak je dobré zajišťovat dostatečnou oporu pro nově vyklubané dospělé nadané. Vězme, že zjistit po čtyřicítce, že se celý život důvěřivě řídím návodem na jiný typ mozku, není vůbec prča.

Zralost jako novinka

Občas si říkám, že je bláznivé pokoušet se zachytit, jak obvykle probíhá život s nadáním - vždyť svět se mění tak rychle, že v další generaci může být už všechno jinak! 

Jak jsem naťukla v úvodu, zrovna téma zralého věku je (z hlediska evoluční sociální psychologie) pořád dost nová věc. Příčin je celá řada: Životy bývaly v průměru o poznání kratší. A prarodičovská šichta často bez přestávky navazovala na rodičovskou. V 50 byli lidé běžně strhaní starci. (A být nezralým starcem bohužel nebyla rarita.) Lidí, kteří zralý věk zažili, a měli v něm prostor pro naplnění jeho vývojových úkolů, bývalo vždycky zatraceně málo. I mezi majoritou. Natož v nadané menšině.

Řekla bych proto, že téma plodné zralosti (plynoucí z úspěšného integrování svých intenzit do funkční komplexity) společnost zkouší rozlousknout sotva půl století.

Tuším, že generace mých prarodičů ve své zralé dospělosti řešila, co budou muset obětovat (nebo vystudovat), aby mohli pokračovat v práci, na kterou se v mládí vypracovali. Jednak museli dělat kompromisy a ústupky kvůli režimu a systému. Druhak se během jejich životů stalo vysokoškolské vzdělání u vysoce inteligentních lidí běžné a vyžadované, a to i u žen. Hledání dobrého pocitu ze sebe sama ve své jedinečnosti patřilo do soukromého života. Pokud vůbec.

Generace mých rodičů byla na jedné straně opilá porevoluční svobodou volby. Na druhé straně ale zůstala velmi střízlivá v otázce užitečnosti: “Okej, tohle mi jde, ale uživí mě to?” U většiny jejich generativních vášní byla odpověď “NE, neuživí”. Respektive, jak by řekla moje maminka: “Prostě si vydělej tolik, abys to mohla mít jako koníček.” Budovali kariéry a tvůrčí bytí sebou samými odsouvali na nějaký polofiktivní čas, kdy bude hotovo (respektive na svůj bohatý a spokojený důchod).

Naše generace je známá tím, že už předem počítá s mnoha kariérami. Za sebou i vedle sebe. S různou měrou výdělečnosti a naplňujícnosti. Nepraktická a nestabilní mozaikovitá zaměstnanost, která vyžaduje spoustu naivní víry, že se to časem poskládá. Na druhé straně většinou nevěříme na důchodový ráj. Někteří si to spočítají, jiní jen podvědomě tuší, že náš odchod do důchodu bude vynucený - až nebudeme práce schopni, až nebudeme potřební, když přestaneme stíhat - tak půjdeme o žebrácké holi. A právě tato surová realita mnohem častěji probouzí sílu k rozhodnutí žít svůj život teď. I za cenu kariérní, finanční a majetkové nejistoty. Snažíme se žít tak, abychom se za běhu stávali pravdivější verzí sebe sama. Abychom aspoň na půl úvazku dělali to, co nás naplňuje.

O přicházející generaci nadaných se říká, že “ty normální práce”, které jsme znali my, nejspíš ani nezažije. Vymyslí si svoje nová povolání a najde způsob, jak se k nim autorsky vypracovat. Dost možná bude dál stírat rozdíl mezi osobním a pracovním životem - nebude tak snadné říct, co je práce a co zábava, co je veřejný a co osobní život. Hádám. Kdybych si ale měla vsadit na to, jaké existenční otázky si budou naše děti klást ve čtyřiceti, řekla bych snad jen: Úplně jiné.

Je život, který jsem vybudovala v souladu s tím, kým jsem se měla stát?

Zatímco v rané dospělosti většinou řešíme, jak být dospělým (nebo to aspoň úspěšně předstírat), krize zralého věku většinou vyvstanou na povrch při srovnání reality s ideálem. Respektive s esencí, 3. faktorem, vnitřním hlasem a kompasem.

V úplně ideálním světě, kde máme naplněné všechny dosavadní potřeby a vývojové úkoly, kde jsme se dokázali pravidelně zastavovat a rovnat si životní mapu s vnitřním kompasem, nastává místo krize jenom ujištění, že je naše kvetoucí existence sama uzrála. I tak můžeme samozřejmě experimentovat s drobnými změnami, protože hravost a zvídavost nás s věkem nepřejdou a vždycky můžeme zkoušet dělat věci ještě MíňBlbě (LessWrong). Nicméně: Nemít krizi není nutně vada. Nejde o nesplněný úkol.

Mnohem častější je ale dramatičtější průběh dozrání, kdy nějak vypadneme z roztočeného kolotoče života a zděšeně koukáme, co se z nás v dosavadní dospělosti stalo. Někdy ještě zvládneme seskočit a zorientovat se dobrovolně - třeba díky pouti nebo pobytu v samotě, skrze silný transcendentní prožitek. Jindy tomu musí předcházet rozchod, úmrtí mezi blízkými, vyhazov z práce, vážná nemoc a/nebo vyhoření. Střední věk je dlouhá doba a pokud se necháme unášet pěnou dní, nakonec nás život dostane do situace, kdy už nedokážeme vlastní odchylku od ideálu přehlížet. Přichází dezintegrace, temná noc duše a po ní nutnost dát se znovu dohromady. Pak následuje hledání životní náplně, partnera, komunity, zaměstnání a koníčků, které budou více v souladu s naší podstatou. Teprve když jsme v souladu sami se sebou, můžeme začít řešit výzvu zralého věku - otázku produktivity. Jak být užiteční ostatním bez toho, že by nás to samotné ničilo.

Hádám, že vás nemusím zásobovat kvanty příběhů lidí, kteří to dokázali. Ze společensky uznávaného vrcholu seskočili do života, který jim dává hluboký vnitřní smysl. Z mých oblíbených: Lenka Požárová - úspěšná daňová poradkyně, která se stala kuchařkou, cestovatelkou, spisovatelkou a průvodkyní po Brně. Libor Malý - tvůrce největšího českého pracovního portálu, který propadl buddhismu a práci na roztáčení nefinančních vrstev české ekonomiky.

Břity generativity

Jasně: Kdy jindy by měl být člověk produktivní, než mezi dozráním a stářím. Když už máme vzdělání, zkušenosti, možnosti. Mám-li světu ze sebe něco dát, měla bych to dát teď. 

Jenže co mám vlastně dát? A komu? … A proč vlastně?

Na nadané bývají v tomto směru kladeny nestandardní nároky už od časného dětství. Představa, že člověk, který byl hojně obdařen, je nějak vázán k tomu, aby dal ostatním své maximum, je v naší kultuře hluboce přítomná. 

“Máš na víc, tak se neflákej! Makej!” 

“Musíš vyhrávat, jinak ti nikdo nebude věřit, že jsi nadaný.”

“Nadání nestačí! Deset procent je talent, devadesát procent tvrdá práce!”

“Studuješ jenom tvůj obor? Tak to s tím tvým nadáním nakonec není tak horký, viď?”

“S takovými předpoklady to daleko dotáhneš - musíš být nejmíň doktorka!”

Ani se nenadějeme a velká část nadané mládeže propadá extrémně nebezpečné nouzové strategii “Zaměření na výkon”. Výkon i za cenu sebeobětování. Do roztrhání těla. 

“Mám vyšší potřeby, takže na sebe musím maximálně tlačit, abych vůbec směla žádat o jejich naplnění.”

“Ostatní mají přijetí zdarma, ale já si ho musím odpracovat.” 

Jak se máme mít zdravě rádi, když nás okolí neustále nutí obhajovat svoji jinakost, dokazovat svoji hodnotu, své právo na život? Jak bychom se mohli naučit zdravě dávat ve světě, který se nás neustále snaží vymačkat jako zubní pastu?

Nedělejme si zbytečné naděje - dokonce ani ve zralém věku tyto společenské tlaky neustanou. Mnoho z nás ale v tomto období najde vnitřní sílu poodstoupit a zeptat se, jestli to já skutečně takhle chci. Nechám si svůj vnitřní pocit hodnoty, úspěchu a spokojenosti určovat podle svého výkonu? Skutečně musím dřít o tolik víc, jen proto, že jsem se narodila s vysokou intenzitou? Získám právo na život s jinakostí tím, že budu ve všem lepší než ostatní?

Samotné rozhodnutí, že nechceme hrát roli zubní pasty, nevede automaticky k tomu, že bychom přešli na udržitelný souladný život. Kromě všech praktických a živitelských věcí, které nás u nezdravě vysoké výkonnosti drží, s námi zůstává vnitřní pocit, který si od rozumu nenechá rozkazovat. Nutili nás koukat se na sebe prizmatem výkonnosti desítky let. Schopnost vidět se jako plnohodnotnou bytost, když strávím den (týden, měsíc, rok…) bez viditelné učitečnosti, se musí vypěstovat.

Má dáti dar

Udržitelná generativita, respektive zdravé darování a sebe-darování, patří mezi má hluboce srdeční témata. Takže kdybych se rozpovídala, byli bychom tu OPRAVDU DLOUHO. Ze svých starších textů k tématu pro zájemce vytvořím bonusový materiál - takovou “tajnou” knížku v knížce. Tady to odbudu tvrzením podloženým letitým bádáním i osobní zkušeností: Svět darovací posvátné vnitřní ekonomiky je stejně velký, stejně složitý a stejně důležitý pro život, jako klasická vnější ekonomika oběhu peněz, zboží a služeb. Pokud chceme budovat funkční svět (ať už na mikro- nebo makro- úrovni), tématu darování bychom měli věnovat obdobný objem času a energie. Srovnatelný počet rodinných večerů, hodin ve škole, publikací a vysokoškolských oborů, jako hospodářské a finanční gramotnosti.

Část z nás ráda kompleně hloubá, část do toho potřebuje skočit rovnýma nohama. Takže pokud vás nenalákal tajemný bonus, užijte si praktický návod! 🙂

Běžně si v životě vyzkoušíme více způsobů, jak lze vydělávat (a utrácet) peníze. Zralý věk nabízí prostor, v němž si můžeme pro změnu pohrát s hledáním práce pro vlastní uspokojení, zdravého a udržitelného sebe-darování. Výrazivem od Evy Rodsky: 

Opanujme svůj jednorožčí časík. 🦄😁

Může to být jeden den v týdnu nebo třeba 90 minut po návratu z práce. Klíčové je mít velmi pravidelný rozvrhový čas, který bude věnován experimentování - v našem případě s kouzlem zralé generativity. (Pozor, neplést s časem pro odpočinek! Ten je také zásadní, ale měl by být zařazen jindy.)
Dalším krokem je nákres (rostoucího) přehledu možností: Co byste chtěli vytvářet a pouštět do světa kolem sebe? U střízlivých myslitelů bude úspěch najít pět kousků. My multipotenciálové budeme mít během pár minut plnou přinejmenším první desítku. Cílem je vybrat tvůrčí záměry, které budou pokud možno co nejvíc různorodé. Produkty myšlenkové i materiální, výrobky řemeslné i umělecké, hodnoty trvalé i pomíjivé, projekty obrovské i kapesní, výtvory populární, komunitní i intimně osobní. Zvláště dobrý pozor si dejme, aby bylo zastoupeno tvoření, které naše zodpovědné části cejchují jako NEUŽITEČNÉ.
V mém světě jsou na otestování jednoho tvůrčího záměru potřeba zhruba tři týdny až měsíc. Cca 30 jednorožčích hodin. (Můžete si to nastavit i jinak, ale je dobré si to nastavit.)
K celé akci přistupujme s nadhledem, že máme konečně dost času. (Když to nestihneme do 65, budeme plynule pokračovat do další životní etapy.)
Pojďme zjistit (nejlépe písemně / vizuálně vyjádřit), co s námi dělají jednotlivé varianty naší generativity. Podle plánu - pěkně jedna po druhé.
Věnujme čas nejen činnosti samotné, ale také zvědavému nahlížení z mnoha perspektiv. (V pořadí dle vkusu a skusu.) 

• Dává mi tahle činnost pocit dobře odvedené práce? 

• Jak dlouho mi dobrý pocit vydrží?

• Jak se cítím v různých fázích procesu? 

• Které mé potřeby se daří naplnit?

• Co tato činnost - z alchymistického pohledu - dělá s mou hlubší osobností / bytostí?

• Jaké jsou náklady a jaké výnosy? (Ekonomicky i hodnotově.)

• Chci tohle ve svém životě? 

• Pokud ano, kolik bych tomu musel(a) alokovat, aby to mohlo fungovat jako normální součást mého života?

Mám chuť velkou chuť se tu začít chlubit svými objevy, ale udržím se. Domnívám se, že takové sdílení by nadělalo víc kontaminace, než užitku. Vy se ale o své objevy směle dělte! Ať už s partnerem, kamarády, koučem nebo supervizorem. Najděte si lidi, kteří vám budou držet příznivé zrcadlo a poskytovat “sociální stavební dozor”. Je prokazatelně velmi užitečné vyhlásit takovýto záměr formou závazku mezi lidi, na kterých vám záleží. Vytvořit si sociální tlak tlačící žádoucím směrem. Pomůže vám to nejen k tomu, abyste svůj jednorožčí časík z lenosti nepromarnili, ale i k tomu, abyste zvládli čelit vnějším tlakům typu “Proč tady háčkuješ dečky, když máš potenciál měnit svět?!”