Proč je důležité poznat VMI?

Proč je tak důležité rozpoznat vysokou mentální intenzitu (VMI)?

Je vůbec potřeba lidi nějak nálepkovat? K čemu mi je vědět, jak přesně se TO jmenuje a co k tomu všechno patří? Realita se tím přece nezmění!

Zvuková stopa ZDE.

Tak jsem prostě jiná.

Opravdu je tak důležité umět rozeznat vysokou mentální intenzitu od ostatních odlišností, zvláštností, podivností, diagnóz a poruch?

(tldr: JE!)

Existuje opravdu velká spousta důvodů, proč je důležité pojmenovávat věci přesnými jmény. Ale přiznejme si hned, že existuje i nemálo situací, kdy je snazší to s pravdou nepřehánět. Zvlášť když jde o mimořádné nadání, je někdy snazší lhát. Někdy je bílá lež lépe přijímaná. Nebo je jiné pojmenování mezi lidmi známější. Třeba někdy díky falešné diagnóze dostaneme i trochu toho pochopení. Tomu rozumím.

Tohle je povídání o tom, proč je dobré umět vysokou mentální intenzitu rozeznat. Ne kvůli druhým, ale pro nás samotné.

Se svými zhruba 5 % zastoupení v populaci je vysoká mentální intenzita jednou z nejčastějších neuroatypií. Spolu s mentálním oslabením (retardací) a (vývojovým) traumatem uspokojivě vysvětlují přes 90 % toho, proč se někteří lidé jeví jako "nenormální". Je také nejčastěji a nejdůkladněji popisovanou odlišností - díky tomu, že jí trpěli všichni géniové minulosti a nemalá část z nich se z toho potřebovala vypsat. Mělo by být snadné to u každého nositele včas objevit a podpořit ho ve zdravém růstu a rozvoji jeho jedinečnosti. Ale není.

Proč? Protože jsme se zamilovali do diagnóz. Po tisíce let (bez nadsázky!) jsme zvyklí popisovat lidské zvláštnosti jako poruchy. (Pokud máte rádi historické peripetie a omyly vědy, srdečně doporučuji ke čtení wikipedistické heslo Hysterie. Než byla vynalezena ženská genialita, byly jsme buď hysterky nebo čarodějnice. Nebo obojí.) I podle moderní vědy je poruchou každá odchylka od normálu, která komplikuje jedinci život. (Což je zajímavé ... je teda rodičovství porucha? ;))

Když dneska přijde venkoncem zdravý človíček s vysokou mentální intenzitou k odborníkovi, dozví se, že má poruchu autistického spektra (jak z učebnice!), poruchu pozornosti (úplně jasnou!) a na to navázané poruchy nálad, úzkosti, vyhoření z maskování a další bonusy. Tím ale zpěvníček misdiagnóz rozhodně nekončí! Když se porozhlédnete mezi mimořádně nadanými, dozvíte se, že se tato odlišnost dá popsat taky jako hraniční porucha osobnosti (HPO), vysoce citlivá osoba (HSP), multipotenciální bytost, indigové dítě, převtělený láma a emzák z jiné dimenze.

Ále, nechme každého, ať si o sobě myslí co chce. Vždyť nám to nijak neubližuje!

Nám ne. Ale jim ano. Každému jednomu.

Háček je v tom, že když je něco "porucha", tak máme automaticky tendenci to léčit. Odstranit. Amputovat. Vymýtit. Když vyroste dítěti něco navíc na těle, tak mu to chirurgicky odstraní. Stejný tlak je v tomto světě vyvíjen i k vymýcení nadprůměrností duševních. K potlačení všeho, co je tam navíc.

A to je špatně. Ne z morálních důvodů. Ne proto, že tím přicházíme o využitelnou genialitu. Prostě proto, že člověk se spokojeně a zdravě rozvíjí jen když se přijímá takový, jaký opravdu je, a má prostor růst do tvaru, do nějž je svou esencí hnán (ehm, omluvte prosím moji dambrowskiánštinu. O:))

Lura říká, že je to jako se stromy. Každý má nějaký svůj tvar a nějaký cílový tvar, do kterého potřebuje vyrůst. Ano, někdy může dobře vedený řez pomoci. Ale musí to být dobře vedený a jasně zdůvodněný řez. Není dobrý nápad řezat všechny stromy, navíc všechny stromy stejně. (Jak říká Vladimír Holan ústy Jiřího Pavlici: "List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale co já?"

Správný postup je u poruch přesně opačný, než u superiorit (pozitivních nadprůměrností).

Proto je opravdu důležité učit se pozorně rozlišovat, co je moje vrozená vlastnost a co je porucha, nemoc, zranění.

Pozor! Na obě strany!

Mnoho lidí říká o svých zlozvycích "že jsou prostě takoví", o nevychovanosti "že je to taková povaha", o úzkostech a depresích "že je to geneticky daná biochemická nerovnováha". Je zatraceně nedobré stavět si svou identitu na následcích špatného zacházení (traumatech). Je velký průšvih, když si hýčkáme svá zranění, a odmítáme se uzdravovat. (Zajímavě o tom mluví Zdeňka Šíp Staňková v nedávném videu pro "Děti jsou taky lidi".)

Na druhou stranu je docela šok dozvědět se, že to, co jste se celý život snažili odstranit, je základní vlastnost lidí s VMI, a je naprosto hloupé a zbytečné se za ni trestat.