Overexcitability - nadvzrušenlivosti - přílišnosti

Textová a zvuková verze obsáhlejšího povídání o jednotlivých overexcitabilitách.

OVEREXCITABILITY – NADVZRUŠENLIVOSTI - PŘÍLIŠNOSTI

Je jich pět. Možná šest. A každá z nich by vydala na román. Který možná časem napíšu. Ale teď aspoň základy: Co je dobré vědět o jednotlivých oblastech, v nichž se vysoká mentální intenzita projevuje nejvýrazněji? A jak s nimi nakládat (nebo to aspoň úplně nezvorat)?

Bingo pro začátečníky?

První, co je třeba zdůraznit, že nemusíte mít všechny pokémony, abyste se mohli nazývat správným trenérem pokémonů. (Ale je dobré jich co nejvíc znát. A umět je poznat.)

I když vidíte jen tu a tam nějakou přílišnost, je to dost na to, abyste se vydali na cestu. Jedna může zaujmout, při druhé už byste měli zbystřit, třetí vám potvrdí, že to asi nebude náhoda. Na čtvrtou už se přímo zeptáte a - ano, je to tam! (Jakmile se dá podle určité teorie předvídat něco, co opravdu není obvyklé, tak je to teorie funkční - validní. A to je důvod, proč mi teorie overexcitabilit dost sedí.)

SMYSLOVÁ NADVZRUŠENLIVOST

Sensory OE

Začneme třeba rovnou u přílišností ve vnímání. Velmi často vám člověk s VMI hned při první zmínce o smyslové citlivosti rovnou prozradí, který smysl je u něj ten „přecitlivělý“. Čím víc zážitků se zostřeným vnímáním spolu řešíte, tím víc aha-momentů bude následovat. Opravdu je součástí mé odlišnosti i to, že mě štvou švy a cedulky na oblečení? Že nesnesu úzké boty? Že jsem hodně háklivá na svůj tepelný komfort? To, že mě lze používat jako čidlo vydýchanosti vzduchu je nadaná superschopnost?!

Svět lidských smyslů je zákeřný v tom, že máme každý jen svoji žitou zkušenost a nemůžeme ji s nikým funkčně srovnat. Mozek proto vytváří projekční model, v němž si představujeme, že to všichni ostatní mají stejně. Nic jiného nám totiž nezbývá. Jasně, nějakou jednotlivost lze srovnat v experimentu, změřit v tunelu funkční magnetické rezonance nebo se o ní zkusit pobavit slovy. Tím se jen dokáže, že lidé opravdu nevnímají realitu všichni stejně. Ale soubor počitků je tak obsáhlý, že v každodenním životě jinak, než skrze projekci prostě fungovat nelze. Nikdo nedokáže (třeba) učitelům zprostředkovat všechny odlišnosti, které dělí život s běžnou intenzitou od životů vysoce intenzivních. Je toho MOC.

Intuitivní postup bývá přesvědčovat člověka s odlišným vnímáním „že se v tom nemá tak moc šťourat“, „nemá to tak prožívat“. „Když se o tom hodně mluví, tak se ta přecitlivělost ještě zhorší.“ Jenže mlčet či mlžit o tom, že každý prožíváme jinak – a že není nezdravé prožívat silněji – je riskantní. Když zametáme drobnosti pod koberec dlouhou dobu, bude pod tím kobercem nakonec pořádná hromada. A přesně tak to chodí s vysokou intenzitou smyslů. Každá jedna odlišnost stranou odsunout jde. „Všichni to vydrželi, tak ty to taky vydržíš.“ Ale kumulovaný stres z chronického smyslového přetížení nás nakonec stejně dožene.

Neexistuje jiná zdravá cesta, než je uznání. Pochopení. Přijetí. Takhle intenzivně mé smysly vnímají a takhle silně to můj mozek (a tělo) prožívají. Mám nějakou míru podnětů, které snesu. A snadno se dostávám k takové míře podnětů a tělesných prožitků, kterou už nesnesu. Neznamená to, že to jinak nebude. Že se nechci léčit ze svých zranění, která mohou moji přecitlivělost zhoršovat. Ale bez přijetí mé současné žité zkušenosti žádné uzdravování ani zvyšování superschopností stran trpělivosti a odolnosti prostě nenastane.

Když budu víc v pohodě, vydržím pak větší zátěž. To je hlavní pravidlo práce se smyslovou nadvzrušenlivostí.

Pro všechny další počiny v péči o smyslovou citlivost si prosím zapamatujte:

• Zvýšením tlaku na maskování se skutečný problém zhoršuje.

• Není zdravé koherence bez poznané autenticity.

• V první řadě poznávejte skutečného člověka, kterého před sebou (v sobě?) máte!

EMOČNÍ NADVZRUŠENLIVOST

Emotional OE

Mít vysokou mentální intenzitu znamená mít podivuhodně silné a barvité emoce, a s nimi i potenciál hluboce prožívat i spoluprožívat (empatizovat). Jasný chápem, dál.

I když … Jestli jsme výjimečně emočně silní lidé schopní hluboké empatie, proč o sobě obvykle slýcháme pravý opak? Mozek dvakrát a srdce půl. Zjevná socio-emoční nezralost. Emoční prožívání oploštělé. Autista. Intelekt že se mu rozvíjí tak rychle, že na emocím nevěnuje dostatek prostoru. Když dostal na rozumu přidáno, tak má holt na citech ubráno.

Dumala jsem nad tím opravdu dlouho. Dokonce jsem chvíli zvažovala, jestli neplatí stehlíkovská teorie, že se lidé s vysokým intelektem dělí na ty hluboce emočně prožívající a na ty computingové bedny bez srdce. Právě bližším zkoumáním těch, kdo byli označováni za bezemoční („diagnóza matfyzák“), jsem zjistila, že žádného nadaného bez emoční nadvzrušenlivosti neznám. (Jasně, pořád nemůžu říct, že neexistují. Jen jsem zatím žádnou černou labuť neobjevila. A to jsem docela znalec a sběratel tohoto vodního ptactva.) Dovoluji si proto prohlásit, že žádné „na rozumu přidáno, na citech ubráno“ příroda nevyrábí.

Dá se to samozřejmě způsobit. Docela snadno. Komukoli od narození říkáte, že je jeho cítění špatně, kohokoli týráte příliš silnými emocemi, které má zakázáno jakkoli ventilovat, tomu způsobíte těžké poškození mozku. (Více informací vám poskytne Google Scholar, nakrmíte-li ho slovíčky: „Emotional neglect childhood trauma“.) Samozřejmě čím intenzivnější mozek, tím silnější emoce jsou potlačovány, tím masivnější odstřižení od emočního prožívání musí časná neuroplasticita pro záchranu holého života provést. (Více k tomuto v mé nejtemnější eseji: Proč nepřišel nadčlověk. Jejíž četbu vřele nedoporučuju.)

Buďme k sobě laskaví, ale co se faktů týče, pojďme si nelhat: Většina nadaných si z časného dětství odnáší nějaké poškození nervové soustavy příliš silným emočním prožíváním, se kterým si mozek nevěděl rady. Ano, i velmi dobře opečované nadané děti mnohdy jeví známky emočního zanedbání nebo obecně traumatu. Čerstvý nezralý mozek je bombardován silnými vjemy, emocemi, dramatickým sociálním a rozumovým vývojem. Je naprosto pochopitelné, že mu z toho tak trochu šibe. Podle nátury (vrozených předpokladů) se pak člověk jeví jako nezdravě hyperemocionální (PDA, HPO) nebo nezdravě hypoemocionální (PAS, introvert, psychopat). Jak si ale (konečně!!!) všímá i současná psychiatrie, jedná se spíše o zranění, než o vrozené poruchy, které jednou propukly a už se nedá nic dělat.

Další práci s emoční nadvzrušenlivostí bychom si mohli rozdělit na čtyři oblasti:

• Podpora emoční kapacity lidí pečujících o velmi malé děti. V první řadě samozřejmě maminky. Ve druhé všechny blízké příbuzné, pěstouny, chůvy, tety z jeslí i učitelky školek. Podělat to na začátku co nejmíň je pro zdravý vývoj naprosto klíčové. (Povinná četba: Gordon Neufeld.) Aby ale dospělí mohli být mrňouskům plně emočně k dispozici, musejí být sami plně emočně nabití a mít dostatek zdrojů pro sebe. Od zoufalých mamin nemůžeme očekávat zdravé, odolné a produktivní děti. (Povinná četba: Marshall Rosenberg.)

• Trpělivé vysvětlování, jak dochází k tomu, že přílišná síla emocí, vysoká empatie a velká emoční inteligence mnohdy působí právě opačně. Viz např. můj starší text „Zdánlivá socio-emoční nekompetentnost nadaných“.

• Ošetřování emočních ran z časného dětství, které začíná jakmile jedinec umí mluvit a pokračuje hodně dlouho potom. Podrobněji viz webovky: tinyurl.com/cptsd-nad (Povinná četba: Bessel van der Kolk.)

• A nakonec to nejsložitější: Neustálá práce na sobě (a spolupráce na komkoli, kdo to potřebuje). Uzdravování a zvyšování funkčnosti přes zvyšování pozornosti a zlepšování citlivosti k vlastnímu emočnímu prožívání. Zní to kontraintuitivně. A bolí to. Ještě víc než „prosté“ přežívání s mozkem zahlceným emocemi. Ale je to jediná funkční cesta. Kazimierz Dabrowski uvádí emoční overexcitabilitu jako tu hlavní, která je příčinou a tahounem pozitivní dezintegrace osobnosti. Je osudovým prokletím, které je ale zároveň branou spasení.

ROZUMOVÁ NAVZRUŠENLIVOST

Intellectual OE

Tak to je úplně jednoduchý! Že mají nadaní lidé posílený rozum ví každý. Potřebují těžší úkoly ve škole a hodně encyklopedií. A po celý život dostatečně intelektově náročnou práci. Dávačka.

Ale ne! Že ono se to bude zase nějak komplikovat? Zpropadeně!

Tak především: Pod tuto přílišnost patří mnohem víc, než jen samotné rozumové usuzování. Skoro bych to nazvala „Nadvzrušenlivost všech částí kognitivního procesu, které nejsou řešené jinde.“ I když na druhou stranu – tradičně sem řadíme jen to, co projde vědomím. Tedy: Ačkoli můžeme důvodně předpokládat, že nevědomé procesy jsou přinejmenším stejně posílené co do intenzity jako ty vědomé, obvykle je v žádné z overexcitabilit neřešíme.

Takže to máme: vědomý poznávací proces, rozumové rozhodování a vědomé části chování. Ani toho není málo.

Háček je v tom, že nadvzrušenlivosti jsou kumulativní. Všechno je jen o malilinkatý kousíček intenzivnější. Ale celý proces má tolik fází, že se to nasčítá. A to jak v samotném niterném procesu práce s informacemi, tak v čase. Vzniká tak velice strašidelná míra komplexity. V prožívání, v myšlení a svým způsobem i v konání. „Brutální overthinking“ je ještě eufemistické pojmenování.

Mnoho odborníků tvrdí, že mentální komplexita je přesnější pojmenování pro nadání, než mentální intenzita. V mém modelu – který v tuto chvíli považuji za přesnější – je mentální komplexita následkem. Skoro bych řekla toxickým odpadem fungování vysoce intenzivního mozku. Intenzita generuje komplexitu. Většinou. Samozřejmě existují poruchy a poškození, které zabraňují intenzitě, aby se proměnila v nějak koherentní komplexitu a vzniká akorát velkolepý chaos. Zábavné na tom je, že většina velkolepého chaosu, který byl kdy posuzován a odsuzován, se nakonec ukázal jen jako komplexita vyššího řádu. Takže největší potíž je v tom, že komplexita často zůstává uvězněna v géniově světě a nedaří se ji přenést ven. Zdravě ventilovat. Ať mluvíme o dětech, které jsou zoufalé z vlastní nedostatečné schopnosti vyjádřit se nebo o dospělých, kteří produkují tak komplexní myšlenky, že jim nikdo nerozumí. A to ani když se jim to do písmenek, zvuků, grafů či jiných obrazů nacpat podaří.

Frustrace z toho, jak pošahaně intenzivně a složitě moje myšlení funguje, pronásleduje lidi s vysokou mentální intenzitou doslova dnem i nocí. Nadaní maloši si často stěžují na to, že „jim nejde zastavit mozek“. (Větší na tom nebývají lépe, ale mají k dispozici víc alkoholu, neurolu a sexu.) Máme o tom dokonce speciální meme s paní, co se snaží usnout. :)

Doufám, že už vám v tuto chvíli připadá komické tvrzení, že „vysoký intelekt se dá natrénovat“. Nebo že se „dítě ambiciozních rodičů nedá od skutečného nadaného rozpoznat“. Mezi tím, že někdo umí řešit logické úlohy a tím, že má rozumovou nadvzrušenlivost není rovnítko. Ano, většina lidí s rozumovou nadvzrušenlivostí umí nadprůměrně dobře řešit logické úlohy. Ale je to jen jeden z mnoha možných důsledků. Není to ani použitelný diagnostický nástroj ani oblast, na kterou bychom se měli v péči zaměřit.

Doktor Koukolík říká, že mentální Formule 1 potřebují od společnosti hlavně dvě věci: Prostor, kde se můžou bezpečně rozjet svým tempem (a zažít úspěch se sobě podobnými) a adekvátně posilované brzdné a bezpečnostní prvky. (Kompletní seznam, co máme podle Františka Koukolíka naučit naše děti a dospívající obdařené vysokým intelektem mám zachycený zde: https://docs.google.com/document/d/1hwKuLGMq0cY-F3eoi9OTL5cv3MeU5HocWRPFfet0W8Y/edit?usp=sharing )

IMAGINAČNÍ NADVZRUŠENLIVOST

Imaginational OE

Zajímavý aspekt života s vysokou mentální intenzitou, kterého si všímá opravdu málokdo. Většinou se schovává pod tvořivost, kreativitu, fantazii. Ale to jsou opravdu jen sporé špičky imaginačního ledovce. Říká se, že nadaní lidé vidí svět, jaký by mohl být. Jindy zas, že žijí ve svém světě, ve své fantazii. A o velké části z nich koluje pomluva, že nejsou kreativní.

Imaginace je představivost. O člověku, který si umí představit objekty o více než čtyřech rozměrech lze jen stěží říct, že nemá rozvinutou představivost. I když ve škole odmítá malovat a nemá rád tvůrčí (málo ohraničené) úlohy.

Oblasti, v nichž žije člověčí představivost, činí projevy lidí s VMI tak rozmanitými, že se podle nich několik autorů pokoušelo nadané třídit. Určovat druhy nadání. Typy inteligence. A podobné blbinky založené na vnějším pozorování výsledků bez znalosti toho, jak to vevnitř funguje.

Pořád sice nevíme přesně, kdy a jak to vzniká, ale můžeme snadno vypozorovat, že do dvou let věku dítěte se rozhodne (a do tří let projeví), jaké toky si bujná imaginace vybrala pro svou manifestaci do života jedince. Někdo žije v obrazech, jiný ve slovech, někdo se projeví fascinací písmem, někdo hudbou. Někdo se najde v číslech, jiný v přírodních dějích. Mnohdy se přebytek imaginační síly vypouští v extrémně živých snech. Nemalá část nadaných si vytváří imaginární světy nebo imaginární přátele či mazlíčky. Setkáváme se s tím, že vymyšlené příběhy jsou pro ně živější, než sdílená skutečnost. A kniha může být nejlepším přítelem.

U péče o imaginační nadvzrušenlivost snad nejvíce ze všech platí, že máme hodně naslouchat a co nejméně zasahovat. Z omezování představivosti nikdy nic dobrého nevzešlo. Ať už jsme v roli nositelů nebo „jen“ dospělých od nadaných: Pozorně naslouchejme všemu, co z imaginace pramení. Nesuďme její produkty na škále pravda-nepravda (nebo dokonce praktické-nepraktické). Hledejme cesty, jak může proudit, aniž by zavalovala okolí nebo samotného nositele. Pozorujme to! Věnujme tomu čas a plné soustřednění.

(Více čtení v mém zamyšlení „Máš má ovečko dávno spát“.)

PSYCHO-SOMATICKÁ čili TĚLESNÁ NADVZRUŠENLIVOST

Psychomotor OE

Jak je z názvu poznat, tady se od původní teorie (nepřesně připisované Dabrowskému) odchyluju. Do psycho-somatické nadvzrušenlivosti patří všechny oblasti, kde se intenzivní a komplexní psychika promítá do tělesného fungování. Nejen motorické tempo. (V originále šlo dokonce jen o zrychlené motorické tempo, pročež byli lidé, které komplexita zpomaluje, označováni jako lidé psychomotorickou OE nedotčení.)

Nejviditelnější projevy jsou:

• Mluva velmi rychlá a intenzivní, přísně precizní (knižní) nebo skoro žádná (selektivní mutismus). U dětí někdy velmi specifické logopedické problémy, časté zadrhávání, koktání, případně chrlení slovního salátu. Do slovního projevu se zjevně promítá vztah k tématu. (Dokonce i písmo se znatelně mění podle toho, jaký má pisatel vztah k obsahu.)

• Na okamžitý nápad nebo setkání s dostatečnou intelektuální výzvou je navázána výrazná tělesná reakce (horečná aktivace nebo útlum, tenze nebo „vypnutí“).

• Odlišnosti spánku. Jakékoli. Od patologické spavosti po zdraví poškozující nespavost. A cokoli mezi tím. V libovolných kombinacích. Někdy i úplně extrémních. (Noční můry, somnambulismus a noční enuréza jsou celkem běžně v ceně.)

• Silnější fyziologická reakce organismu na stresory. Stres nastupuje dřív a bývá na těle znatelnější. Vídáme také větší poškození menším stresem. („Tělo sčítá rány“ mnohem pozorněji a pečlivěji.)

• Silná a rychlá somatizace psychických problémů. (Která mnohdy vypadá jako „naschvál“. Například pokud je člověk schopen plnohodnotně „onemocnět“ během 10 minut a když hrozba pomine, tak se během 10 minut „uzdravit“.) Na druhé straně ovšem motivovaná nadaná psychika odkládá „na klidnější časy“ i boj s poměrně těžkými nemocemi a zraněními, což může být také problém (odstonání přes víkend; přechozené cévní příhody; závodník, který doběhne se zlomenou nohou).

Zajímavá je také souvislost vysoké mentální intenzity s autoimunitními problémy. Všímá si toho celá řada autorů – nejvýrazněji asi Webb a kol. v knize Misdiagnosis and Dual Diagnoses of Gifted Children and Adults, 9. kapitola. Popisují zde klinicky pozorované souvislosti VMI s alergiemi, astmatem, trávením a reaktivní hypoglykémií. Na jejich krátkou kapitolku k „ostatním autoimunitním potížím“ obšírně navazuje Gábor Maté v knize „Když tělo řekne NE“. Všechny autoimunitní problémy jsou u nadaných mnohem častější, silnější a dříve nastupující. Je tomu tak zřejmě proto, že autoimunitní útok organismu na sebe sama je součástí posttraumatické stresové reakce (imunita se snaží dohnat, co zanedbala v době, kdy byla kvůli akutní stresové excitaci vypnutá). Tedy nejen psychické obtíže, ale i většina fyzických problémů nadaných lidí je přímo způsobena stresem a chronickou frustrací (nenaplněním potřeb).

(Šesté – SPIRITUÁLNÍ NADVZRUŠENLIVOSTI – se budu věnovat v samostatném článku, ale dejte vědět, jestli vás toto téma bere. ;)