O dezintegrujícím se káčátku

Pohádka o dezintegrujícím se káčátku

Zvuková verze - děkuji za pomoc Mari!

Pamatujete si z dětství na pohádku O ošklivém káčátku od Hanse Christiana Andersena?

Pohádka o dezintegrujcícím se káčátku

Toto vyprávění je pokusem o parafrázi 29. epizody Positive Disintegration Podcast, od Emmy Nicholson a Chris Wells. Původní znění rozhovoru si můžete poslechnout na: https://www.youtube.com/watch?v=Z276ZLDl66A

Pamatujete si z dětství na pohádku O ošklivém káčátku od Hanse Christiana Andersena?

Když jsem se poprvé doslechla o nadvzrušenlivostech, ten příběh mi vytanul na mysli. Odpovídal mojí zkušenosti. Když jsem si pak přečetla celou pohádku s novým nadhledem, zasáhlo mě to v plné síle: To je tedy silný popis procesu pozitivní dezintegrace! Tahle postava – tohle malé ošklivé káčátko – prochází „temnou nocí duše“ a docela mění obraz pohledu na sebe sama. Už prve mi docvaklo, že je to mocný příběh, ale návrat k němu toho odhalil mnohem více. Všimla jsem si, že nese otisk prožitku dětství a zrání nadané osobnosti, vyrůstání ke zdravé odlišnosti. Dřív jsem si myslela, že je to pohádka o estetice, ošklivosti, neforemné velikosti – jako že: „neboj se, dítě, z toho vyrosteš“. Nenapadlo mě, že je to vlastně obraz vnitřní transformace.

Sama jsem byla tolik let považovaná za odlišnou, abnormální, poruchovou. Měla jsem řádné diagnózy, tolik let jsem brala prášky na hlavu. Moje sebeurčení bylo tolik let takřka čistě negativní. To, že je člověk invalidní důchodce, dost proměňuje pohled na sebe sama. Vtiskne identitu psychicky postižené osoby. Přitom ani nemůžu říct, že bych byla pasivní oběť. Podílela jsem se na propadu do patologického vidění sebe sama. Toužila jsem po diagnózách. Vybrala jsem si cestu postižení. Přišlo mi, že ten příběh není o mně, není pro mě. Protože jsem řešila o tolik víc, než jen nalezení vlastního druhu, zapadnutí mezi své lidi. Taky pro mě není zrovna přirozené myslet v kulturních paralelách – hledat se v tom, co čtu.

Je to o tom pocitu pokaženosti, vadnosti. Velkou roli může hrát i pocit, že všechno, co je kolem mě špatně, je moje vina. U mně se na tom hodně podílel vztah, kde jsem o své poruchovosti a vině byla přesvědčována (kéž by se tehdy mluvilo o gaslightingu, to by bývalo bylo vysvětlovalo mnohé). Teprve když jsem se dozvěděla o overexcitabilitách, tak mi to sepnulo: „Do háje, nejsem vadná, není to „všechno jen v mé hlavě“, nejsem kdovíjak rozbitá.“ A právě díky tomu momentu překvapení mě napadla blízkost s příběhem ošklivého káčátka.

Pro tebe to mohlo být jiné právě v tom, žes svým způsobem přilnula ke svým nálepkám. Nebyla tam ta okamžitá radost, že by ses jich mohla zbavit.

Na to jsem si přišla, když jsem se dostala mezi nadané. Před tím jsem si neuvědomovala, co je na mě hodné podivu. Čím že bych to měla být „nadaná“. Jako malé mi říkávali: „Jsi tak nadaná! Jsi tak talentovaná! Tvoje myšlení je úžasné!“ A já si říkala: „Ale co to vlastně znamená? V čem by měl spočívat nějaký můj talent?“ Nenapadalo mě nic, proč bych jako měla být nějak výjimečná. Teprve když jsem se dostala k teorii pozitivní dezintegrace (TPD), konkrétně k první kapitole Michaelovy knížky (Dr. Michael M. Piechowski), kde píše o emočních aspektech nadání, tak jsem zajásala: „Šmarjá, tak tohle je můj talent! Tohle je to moje nadání!“ Nemělo to nic dočinění s vysokým IQ, se skvělými výsledky testů. Mojí nadanou superschopností je hluboké napojení se na druhé lidi. Moje emoční nadání je přinejmenším stejně důležité jako moje intelektové nadání.

Neschopnost vidět svoje nadprůměrnosti jako silné stránky, jako cokoli pozitivního, je určitě součástí příběhu, který nás dnes čeká. Často je nevidíme, dokud nám není nastaveno to správné zrcadlo, dokud se nesetkáme s člověkem, který nám ukáže, co dokážem. Že to může být silná stránka. Ty schopnosti, ty dary, máme celou dobu, ale o tom, jestli nám k něčemu budou, rozhoduje to, jak na ně pohlížíme. Jak je máme zarámované v sebeobraze. Proto může být moment prozření, ten blesk z čistého nebe, tak silný, tak transformativní.

Je to neuvěřitelné, fascinující, když vyprávíme příběh, který může člověku úplně změnit jeho pohled na sebe, jeho pohled na svět. Je to velká síla, brát lidi za ruku na jejich cestě pozitivní dezintegrací.

Pohádka O ošklivém káčátku má mnoho verzí, leč pro nás je podstatná je ta původní – od Hanse Christiana Andersena. Pozdější převyprávění vynechávají, změkčují nebo parodují bolestné zkušenosti, kterými si káčátko muselo projít. I tahle verze bude odlehčená, ale jen co do objemu, ne co do obsahu.

Tedy: Tohle ptáče se vylíhlo v kachním hnízdě. A jak všichni víme, není to kachně, je to labuťátko. Ale to on neví. Ani jeho máma to neví. Na farmě, kde vyrůstá, má těžký život, protože se tolik liší od ostatních kachňátek. Máma kachna se ho ale zastává, protože si všímá toho, jak je dobrý plavec. Říká: „Ono sice není hezké, ale je velmi hodné a plave právě tak krásně jako ostatní, ba řekla bych skoro, že ještě lépe.“ Od ostatních na farmě to ale káčátko schytává. Posmívají se mu, ubližují mu, šikanují ho. Dokonce i jeho vlastní sourozenci. Pod tlakem šikany nakonec vzlétne a uletí z farmy do divočiny. Setkává se tu s divokými ptáky. Potkává dvě divoké husy, housery, kterým říkám „wild geeks“. Tuhle scénu mám spojenou s tím, když nadaný člověk konečně potká „taky divné“ bytosti, ale vnitřně cítí, že to ještě nejsou ti praví. Asi nejčastěji když se dostane do některé z fanouškovských komunit. Takže houseři pozvou káčátko mezi sebe, jenže v té chvíli začne hon a lovci oba housery zastřelí. Káčátko se krčí, hlavu pod křídlem, když přiběhne lovecký pes, který mu ale nic neudělá. A káčátko si pomyslí: „Bohudík. Jsem tak ošklivé, že ani pes mě nechce zakousnout!“

Tady se dostáváme k obdařenosti, u níž si neuvědomujeme, že je to dar. Káčátko je šedivé, maskované, ale vykládá si to tak, že psa odradilo to, jak je nechutně ošklivé.

Příběh pokračuje tím, že najde útočiště v chatrči, kde žije stará paní s kocourem a slepicí. Zde je káčátko dotazováno na schopnosti, ze kterých usuzují na jeho hodnotu. „Umíš snášet vejce jako slepice? Nebo umíš ježit hřbet, příst a sršet jiskrami jako kocour?“ Protože ale nesplňuje jejich představu „produktivity“, která by jej opravňovala být dobrým členem společné domácnosti, nedávají mu prostor. Když káčátko vyjádří své přání plavat a potápět se, tak se mu diví a vysmívají: „Co tě napadá? Nemáš nic na práci, a proto tě napadají takové hlouposti! Snášej vejce nebo přeď, pak tě to přejde!“ Takže nezapadá ani tam. Pro mě je to paralela ke snaze najít se v pracovním zařazení.

Když opustí chatrč, tak náhodou spatří vzlétající hejno labutí. Odlétají do teplých krajů a káčátko cítí touhu letět s nimi. Nerozumí, kde se v něm bere volání takové mocné touhy. Je ale moc malý, aby letěl. Zůstane tedy přes zimu na rybníce, kde ho od zmrznutí zachrání farmář. Když jej přinese domů, děti si s ním chtějí hrát. Ale protože káčátko nikdy nepoznalo lásku, je přesvědčeno, že mu chtějí ublížit. Je poznamenané traumatem, kvůli kterému nepozná laskavost a náklonnost, když jsou mu projeveny. Utíká tedy znovu, protrpí zimu a prochází takovým strádáním, že mu ani přicházející jaro mu nepřinese úlevu. V životě se setkalo jen s bídou a ústrky. A dostává se až do bodu, kdy se rozhodne to vzdát. Vidí labutě připlouvající k němu po jezeře a řekne si: „Bude lépe, když mě zabijí tito překrásní mocní ptáci, nežli aby mě štípaly kachny, klovaly slepice, kopala děvečka z drůbežárny a nežli tolik trpět zimou!“ Prošlo temnou nocí duše, přijímá svůj osud asklání hlavu, odevzdaně očekávajíc smrt. Teprve v této chvíli odevzdané rezignace je schopné uvidět na hladině svůj pravdivý obraz. A zjišťuje, že on sám je labuť.

Ukáže se, že připlouvající labutě jej chtějí pozdravit a přivítat v hejnu, ne jej zabít. Přijímají jej mezi sebe, oceňují jej a nabízejí mu šťastnou budoucnost. Příběh se uzavírá slovy: „O tak velkém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem byl ošklivým kačátkem!“

Je tam nějaký kus vděčnosti za prožité utrpení, díky kterému je možné tak mocné a přetrvávající štěstí.

Když jsem byla mladší, procházela jsem tím vším … vlastně ještě po čtyřicítce jsem nevěřila, že život může být tak dobrý, jak je teď. Můj současný život překonal všechna má předchozí očekávání. Je síla si to takhle přiznat. S pokorou vnímám, jaké je to privilegium.

Mám to také tak. Zmiňuju to často: Jedna z věcí, které jsem opravdu nečekala je, že někdy budu mít takovou radost ze života. A tím nemyslím, že by bylo všechno růžové. Ale ve srovnání s tím, jak jsem se cítila, jak jsem o sobě přemýšlela… Dá se říci, že jsem to neměla v životě lehké. Byla tam spousta překážek. Ale zase to nebylo jen zlé. I když se podmínky zlepšily, já si to nedokázala užívat, protože jsem vnímala sebe sama jako zdroj té mizérie. A to se mi teď daří setřást. Dívám se na život jinýma očima a cítím se o tolik šťastnější. Ne že bych vyhrála v loterii. Pořád žiju svůj obyčejný život, ale dokážu se z něj těšit.

Další věcí, co mě hodně posunula je kvalita vztahů, které teď buduji. Překvapuje mě, jak je to naplňující. Nevěřila jsem, že jsem takového napojení na druhé vůbec schopna. Když žiješ celý život v tom, že jsi odlišná, divná, osamělá a poškozená, je to jako zázrak – najít své lidi a blízce se setkat. Očistit ty kontakty a dostat potvrzení svého nejistého tušení, že možná nejsem až tak špatná. Hmm, možná se to dokonce můžu naučit. Možná dokážu pochopit a přijmout to, kdo jsem. Díky těm krásně originálním lidem, kteří jsou schopni mi nastavit míň pokroucené zrcadlo. Tyhle úžasné osobnosti by mě těžko zvaly do svých životů, kdybych jim neměla co dát, kdybych neměla žádnou hodnotu.

Když o tom příběhu mluvím, snažím se to posouvat od toho estetického vyznění „ošklivého káčátka“. Spíš jako by to bylo nalomené káčátko. Hledám, jak vyjádřit tu malou prasklinku, která se pořád rozšiřuje. To neustálé naznačování, osočování, že nepasuješ, nezapadáš vyvolává pocit rostoucí rozbitosti. Nejde o to, že by si káčátko připadalo málo pohledné. Jen vnímá, jak ostatní zdůrazňují to, že je z jejich pohledu vadné. Tohle základní trauma určuje způsob vstřebávání dalších životních zkušeností. Takže když se setká s nabídkou přijetí, tak ho to akorát vyděsí. Stejně tak když v chatrči chtějí znát, kde je jeho hodnota z hlediska produktivity, vnímá na sobě akorát svoji nedostatečnost. Nedokáže odhalit a obhájit svoje silné stránky a okolí tak jeho pocit porouchanosti posiluje. I když proti němu samotnému vlastně nic nemá. Jeho vztahy jsou neuspokojivé, jeho život je nenaplňující a dostává se do spirály retraumatizace. Není to ani tak příběh o tom, že nikam nezapadá, jako o tom, že prvotní trauma nepřijetí na světě zavírá spoustu dveří. Spoustu možností udržet si primární integraci.

Hodně mi to rezonuje s osudy, o kterých mluví Jenn ve svém podcastu Conversations on Gifted Trauma. Jaké to je, když máš tuhle zkušenost ze života, provázeného mikroagresemi spojenými s tvou vrozenou nadprůměrností. Když se ti lidi pořád snaží ukázat, kde je tvé místo a srazit ti hřebínek. Setnout vlčí máky, co rostou výš, než ostatní. (← Toto je typicky protinožčí vyjádření. U nás jsem se s tím setkala jen jednou, a to v podcastovém babyhororu Díra. V Díře totiž rostou všechny vlčí máky přesně stejně vysoké, protože se tomuto úsloví evolučně přizpůsobily.)

Neměnná nepatologická drobnost se stává zdrojem chronické neustávající traumatizace.

Není to ale jen o traumatu z nadání. Vypráví pak i celý proces dezintegrace. Propadu do horších a horších situací a stavů. Bez kapacity chápat, co se děje. Proč s ním život takhle mlátí. Do bodu, kdy nemá skutečně nic než trápení. Až do fáze temné noci duše, obklopení všemi těmi dezintegračními dynamismy, jako jsou negativní sebeurčení, vina a stud. Všechno to tam je. Včetně toho, když konečně přijme svůj osud. Přijme sebe. Najde své místo na světě. A dostává tu správnou nálepku. Skrze to nalézá úplně novou úroveň radosti a pokorné vděčnosti za ni. Oceňuje nejen to, že už je to lepší, ale i celý proces, který k tomu vedl. Své utrpení nepopírá, ale konečně chápe jeho význam a dokáže z něj čerpat novou sílu.

Právě to utrpení, když se vezme za správný konec, je cestou k růstu. Dąbrowski to rozebírá v knížce Tvarování osobnosti (Personality-Shaping Through Positive Disintegration). Ne všechno utrpení má stejný efekt. Pokud se to na tebe sype a nemáš kapacitu nic z toho chápat, nenacházíš v tom žádný smysl, je to úplně jiný prožitek. Vidíme to v té pohádce i v našich životech, že utrpení může nabudit empatii, roste pochopení pro ostatní lidi v nesnázích, vede k vyšší empatii k sobě. Je to opravdu významný kus té transformace. Někdy se říká „růst srdce“.

Rozhodně se nedá říct, že utrpení automaticky vede k osobnostnímu růstu. Samozřejmě znám spoustu lidí, kteří si prošli obrovskými traumaty a nepomohlo jim to. Hlavně pokud v tom zůstávají zavalení, zaseknutí. Pokud se na to nedokážou podívat z nadhledu a vidět tu stopu, jak jejich činy ovlivňují jejich situaci. Pokud v tom není žádné vyšší směřování, tak to může být skutečně holé trápení bez jakéhokoli růstového potenciálu.

Růst není automatický. Vždycky je potřeba se do toho zapojit. A to je téma, kterému se hodně věnuje Michael (Piechowski). Práce na vnitřní transformaci. Zralá osobnost je vlastní volba a výsledek vlastního úsilí. Načerpání vnitřní síly z prožitého utrpení je nepochybně jedna z nejtěžších výzev v práci na sobě.

Zaujalo mě, jak jsi zmínila ten proces růstu empatie. Je tomu věnována vlastně jen jedna věta v tom vyprávění. Nejde jen o tu přetrvávající vděčnost za situaci, v níž se nachází na konci. Podstatné je ze sebe skutečně setřást hořkost těch prožitých těžkostí. „Není důležité, že se narodíte v drůbežárně, když jste se narodili z labutího vejce.“ Nezůstává tam žádná zloba za tím, co mu kdo provedl, co se v drůbežárně dělo nebo děje. Jasně, to všechno, co je tu napsané se stalo. A víte vy co? Už je to jedno. Teď jsem dobrej a teď to do sebe zapadá. Já zapadám. A není k ničemu dobré v sobě držet jakoukoli zášť.

Hodně si toho teď všímám, když píšu svůj příběh. Jak dramaticky jsem dokázala změnit pohled na sebe, na svět, ale i na svou minulost. Teď si nepřipadám jako někdo, kdo trpěl duševním onemocněním. Tím, že mám k dispozici ten úhel pohledu, ty brýle teorie pozitivní dezintegrace, vidím úplně jiný příběh. V tom rámci je jasné, jak podstatné bylo projít celou pozitivní dezintegrací.

Vedle toho si už dlouhou dobu vytvářím „citační koláže“, takové plošné rešerše nebo datové výtahy. Vybírám třeba všechny věty, kde Michael zmiňuje dezintegraci. Vyvstávají z toho zajímavé úhly pohledu, ale i otázky, které s Michaelem diskutujeme. Ukazuje se, jak košatá problematika to je. Už třeba v tom, že se dezintegrace může odehrát kdykoli, v jakémkoli věku. Děje se to dětem, děje se to starým lidem… A není to tak, že se to každému stane jen jednou. Třeba v mém případě to bylo několik epizod v průběhu jedné dekády. Období 1989-1999 bylo v podstatě naplněné dezintegracemi. V další dekádě už to bylo mírnější. A teď, po čtyřicítce, mám zase úplně jiné životní vzorce.

Je toho TOLIK, co o dezintegracích nevíme. Tak málo toho víme třeba o posunu z jednoúrovňové dezintegrace na víceúrovňovou. Vlastně každá tahle oblast má víc otázek, než odpovědí. A i to, co umíme popsat, nakonec prožívá každý jinak, každý má ten svůj unikátní příběh dezintegrace. Proto mi připadá tak silné, že se dnes bavíme o nějakém objímajícím narativu. Vyprávění, ve kterém se daří tím pohádkovým jazykem zachytit něco, na co odborným jazykem jen těžko dosáhneme. Navíc v přístupné formě, v níž se může člověk vidět, které se může zachytit, když se snaží pochopit, co se s ním děje. To vnímám jako ohromně užitečné.

My tu většinou popisujeme naše těžké dezintegrace v mládí, ale je potřeba si uvědomit, že se to může týkat i docela malých dětí. Občas mě jímá hrůza, jen na to pomyslím. Že malé dítě může zažívat takovou bolest. Jenže ono se to děje. A těmto dětem nemůžeme k zachycení se a pochopení naservírovat příběhy těžkých dezintegrací, které jsou k dispozici jako dospělácké romány (← Mycelium!) nebo jako filmová dramata. Ale tohle je pořád pohádka. Navíc docela známá pohádka, o které si může povídat a odkazovat se na ni i v hovorech s jinými lidmi. Nakonec, i když to někdo nezná, je to lehká četba na pár minutek. V každé knihovně a volně na internetu ve všech jazycích. Proto jsem z tohoto podobenství tak nadšená.

Vsuvka - Emeří seznam nejpohádkovějších věcí o pozitivní dezintegraci:

• animák V hlavě (Inside Out)

• bollywoodský doják Jako hvězdy na Zemi (Taare Zameen Par)

• večerníček Jak Žofka pomohla talentovanému mláděti (Ehm … ve skutečnosti pomohli Karolína Myšová a Standa Klokan … buďte divným dětem kolem sebe takovými Karolínami a Standy!)

• dickensovský srdcerváč Malá princezna (1995)

• Z holčičích příběhů se mezinárodně uvádí Anna ze zeleného domu. Já jsem jsem jako malá měla ráda knižní sérii Bibi od Karin Michaelisové. A moje vílka tíhne k sérii Kouzla vzhůru nohama.

• Asi nejmladší dezintegraci popisuje Astrid Lindgrenová na postavě šestiletého Pelleho v knížce My z ostrova Saltkrakan.

Pro nás obě byl svým způsobem zlomový moment, kdy jsme se dozvěděly o nadvzrušenlivostech (overexcitabilitách). Když jsme našly způsob, jak o tom přemýšlet. Sláva! Konečně mám slova, kterými lze popsat, v čem a jak se liším od ostatních. Zásadně to otevírá cestu k pochopení a přijetí sebe.

V tom příběhu vidím hned tři takové velké kroky. První věc je, že musíš vědět, že existují labutě. I kdyby káčátko uvidělo svůj odraz na hladině, ale neznalo labutě, tak by nechápalo význam toho, co vidí. Mohlo by si říct: Vypadám jinak, než dřív. Ale neřeklo by si: Nejsem vadná kachna, jsem labuť! Musíš tedy mít koncept - vědomí, že lidi jako ty existují.

Druhé, co potřebuje, je uvidět svůj pravdivý obraz. Protože on už předtím viděl labutě. Nenapadlo ho ale, že s nimi má něco společného. Tedy: Vědět, co je labuť. Uvědomit si, že jsem labuť. A jako třetí krok potřebuje najít společenství.

Kdyby měl někdo nálepku – třeba ADHD – a ta byla pravdivá, sedělo by na něj úplně všechno, ale na celém světě by nebyl nikdo jiný s takovou nálepkou, tak by mu to stejně nepomohlo. Věděl by, co je labuť, věděl by, že je labuť, ale neměl by s kým tvořit hejno, tak by to stejně byla dost marná a osamělá záležitost. Je to tedy důležitá část toho příběhu. Najít nejen sebe, ale i své místo mezi svými.

Zorientovat se v tématu nadvzrušenlivostí pro nás může být právě to zjištění, že labutě existují. Hádám, že to je ten důvod, proč se obě tak snažíme dostat je do širšího povědomí.

Rozhodně. Znamenalo to pro mě tolik, že jsem se obratem rozhodla, že to potřebuju předat dalším lidem. S tím, že jsem si přála dát jim aktuálnější, relevantnější verzi, než jsem dostala já. Viděla jsem se v navzrušenlivostech, ale vnímala jsem, kolik komplikací v pochopení tam číhá. Byla jsem odhodlaná to celé modernizovat. Je s tím spousta práce. Vůbec se tím prokousat. A k tomu je pořád potřeba se toho konceptu zastávat. Máme o tom ostatně celou epizodu. O útocích na ten koncept, že je nevědecký nebo překonaný.

Pak je tu ten druhý krok, že musím uvidět sebe jakožto labuť. Pro mě byla asi největší práce všechno si to mentálně transformovat, protože se prakticky všechny zdroje soustředí na nadané děti. Já se v tom potřebovala najít jako dospělý člověk. Jak může tento znak vypadat, když přeroste do dospělosti? Nějakou představu, nějakou mozaiku jsem si z těch kousků udělala. Ale ve skutečnosti je dost těžké sehnat kus celistvé rovné plochy, ten kousek zrcadla, kde se můžu spatřit jako dospělá labuť. Takže součástí mojí snahy o pomoc druhým je tvořit takové reflexní plochy. Záchytné body a adekvátní odpovědi.

Je to jeden z důvodů, proč píšu tu svou knihu. K nastavení zrcadla. Abych dávala lidem možnost vidět se v těchto zkušenostech a konceptech. Stejně tak tento podcast tak funguje. Taky moje skupina pozitivní dezintegrace. Což mě přivádí k tomu třetímu kroku, o kterém jsi mluvila: K plnému prožitku, jaké je to být labutí, je skupina tobě podobných nutnou podmínkou. Narazili jsme na to v epizodě s Michele Kane. Když jsem se dostala do komunity kolem nadání, dostalo se mi vřelého přijetí. Připadalo mi, že mě tihle lidé berou, že rozumí mojí životní zkušenosti. Což byl vážně úžasný zážitek. A děje se to dál v mnoha různých kontextech a úrovních. Ty nuance pochopení, jaké je to prožívat život nadaně - mimořádně nadaně - mi strašně chyběly, než jsem objevila tato společenství. V rámci budování Dąbrowski Centra se hodně zasazuju právě o to, aby vznikala komunita, v rámci níž sdílíme ty informace, znalosti a zkušenosti, ale také vytváříme bezpečný prostor pro autenticitu a s ní spojenou zranitelnost. Jsou to konečně vysoce citliví lidé – zrovna jako my. Je pro nás důležité generovat příležitosti k setkávání lidí, kteří se na hluboké rovině chápou. Zvyšovat dostupnost těchto prožitků, včetně finanční stránky. Chceme být otevřeni každému, kdo nás potřebuje.